S vyloučením veřejnosti. Křesťané a společnost po „restitučním Velkém pátku“

Baptistické sbory se vzepřely proti neprůhledné a narychlo podepisované dohodě o finančních náhradách pro církve a odmítly ji. Ukázaly nám všem, že skutečně demokratická diskuse není bezmocná vůči tomu, co držitelé moci prosazují.

Za zavřenými dveřmi podepsali zástupci šestnácti křesťanských církví a Federace židovských obcí smlouvy o vyplacení takzvaných finančních náhrad. Na tiskovou konferenci po podpisu smluv nedorazil z církevních představitelů nikdo, s novináři nemluvili před podepsáním smluv ani po něm. Ačkoli je na podepsání smluv čas do září, k podepisování se přistoupilo hned, bez ohledu na stížnosti, které pár hodin předtím dostal na stůl Ústavní soud. Neochota a neschopnost komunikovat a arogantní, přezíravý postoj ke kritice zvenčí, které jsou charakteristické pro celý proces schvalování církevních restitucí touto vládou a vlastně pro působení této vlády jako takové, dostaly jistou slavnostní, téměř posvátnou tečku.

Nikdo v těch církvích, které k podpisu přistoupily, by se neměl pohoršovat nad tím, že den podpisu smluv se státem byl v mediálním titulku obratem přejmenován na Velký pátek. Představitelé církví na sebe podpisem smluv o vyplacení stamilionových a miliardových náhrad vzali těžké břemeno. Zátěž majetku, který nebyl transparentně a věrohodně vyčíslen, a u něhož ani není jasné, zda jde skutečně jen o nápravu křivd minulosti, nebo také o velkorysý dar jedné církve jiným, realizovaný ovšem skrze státní aparát. Zátěž majetku, který naopak bude třeba transparentně spravovat a využívat k prospěchu všech, za (doufejme) bedlivé a kritické pozornosti médií.

Baptistická lekce
Představitelé jedné z církví ale u podpisu chyběli. Bratrská jednota baptistů (BJB), nepočetná církev reformační tradice, se rozhodla majetkové narovnání nepřijmout. Pohled na webové stránky této církve ukazuje, jak také může vypadat křesťanský přístup k otázce majetku. Ani v církvi, která je spíše federací jednotlivých sborů, přitom nebyla debata o účasti či neúčasti v restitucích jednoduchá.

Na sklonku loňského roku, 29. prosince, konstatoval pražský sbor Na Topolce, že na žádné z baptistických církevních platforem nedošlo ke skutečnému dialogu na toto téma a k reflexi v kontextu baptistické tradice a teologie. Členové pražského sboru a sboru v Lovosicích se domnívají, že „připravovaná finanční transakce ze strany státu vůči církvím je spíše dotací než narovnáním nějakých křivd“, a připomínají nutnost radikální odluky církve od státu, s níž je spojená možnost „zásadní kritiky mocenských a politických poměrů té které doby a situace“.

Členové obou sborů jsou si dobře vědomi negativního působení této formy majetkového vyrovnání na postavení křesťanů ve společnosti a možnost jejich věrohodného působení. Následující odstavec by měl být povinnou četnou pro všechny křesťany u nás:

„Zúžení problematiky vztahů mezi státem a církvemi pouze na ekonomické parametry považujeme už za projev krize a deformace těchto vztahů, a to nejen na straně státu, který církvím peníze nabízí, ale i na straně církví, které si pravděpodobně neuvědomují zaslepeny vidinou bezpracného zisku, jakou devastaci svého kreditu ve společnosti přijetí státních peněz způsobí. Ostatně k této devastaci už došlo, jak o tom svědčí reakce ze strany veřejnosti. Ta také vyvrací názor, že přijetí peněz od státu v rámci „vyrovnání“ umožní církvím konat dobro ve společnosti, vždyť už pouhé uvažování o přijetí těchto prostředků způsobilo rozsáhlé zlo v podobě nejhoršího vnímání církví naprostou většinou obyvatel v novodobé historii naší země.“

K postoji pražského a lovosického sboru se 11. ledna připojil sbor v Liberci. Ten ve svém prohlášení mimo jiné připomněl, že schválený zákon zvýhodňuje církevní subjekty proti jiným jedincům a skupinám občanů, rovněž minulým režimem postiženým. Zvýhodnění na úkor jiných baptisté odmítají jako odporující svědectví Písma, a proto pro křesťany nepřijatelné. Liberecký sbor vybídl Jednotu své církve, aby se finančních náhrad vzdala. K tomu také na mimořádném sjezdu 19. ledna v Praze došlo.

Cizí peníze
Krok jedné z církví, která původně byla součástí dohody o společném postupu, vzbudil kritické reakce. Od komentátora Lidových novin se baptisté například mohli dočíst, že jejich rozhodnutí je populistické či dokonce sobecké. Více asi baptistické křesťany zabolelo, když jim kazatel jinak blízké Církve bratrské Daniel Kvasnička vytkl náhlou změnu názoru; podle něj se baptisté „polekali mediálního obrazu“. Jako by negativní reakce veřejnosti byla jen jakousi mediální pseudorealitou, kterou je možné nebrat vážně…

Daniel Kvasnička doporučuje církvím, aby náhrady za nevrácený majetek považovaly za tzv. cizí peníze (podle Kristovy odpovědi při pohledu na peníz daně – patří císaři, tedy je cizí, je to mamon nepravosti, a křesťané se k němu podle toho mají chovat). Je jisté, ptá se Kvasnička, že stát občas řízený podivnými holomky bude hospodařit lépe než „stát v těle Bratrské jednoty baptistů a jiných křesťanů“?

Na kritický článek svého kolegy odpověděl na stránkách časopisu Protestant baptistický kazatel Jáchym Gondáš. Církev podle něj není „banka ani organizace založená k spravování majetku. Nehledě na to, že ten, kdo zná církevní prostředí, dobře ví, jak je právě v otázce správy majetku často ohrožené naivitou, neprůhledností, zneužitelností.“ Pojem „cizí peníze“ Gondáš odmítá jako účelově využitý. Jeho závěr je jasný, neuhýbavý:

„Někdo nám nabízí peníze, které nám nepatří. A my se nechceme zabývat tím, kdo (stát, katolická církev, Ekumenická rada církví?) a proč. Nejsou to naše peníze. Svobodně jsme se rozhodli: děkujeme, nechte si je.“

Semkněme šiky
Přístup Bratrské jednoty baptistů k otázce „finančních náhrad“ i reakce, které jejich rozhodnutí vyvolalo, je poučný hned v několika směrech. Především ukazuje, jak důležitá je existence demokratického rozhodování a aktivní vnitrocírkevní veřejnosti, která se dokáže ozvat a stát si na svém. Je to lekce nejen pro křesťany všech denominací, ale i pro necírkevní prostředí. Pokud existuje nosná tradice (či řečeno světštějším ekvivalentem program) a jsou nastaveny mechanismy vzájemné komunikace „odzdola nahoru“, může se rozvinout skutečná demokracie. Pokud jeden z těchto základních prvků chybí, je zle.

Dále se ukazuje, že jen živá a fungující „vnitřní veřejnost“ umožňuje skutečně vnímat veřejnost vnější. Tam, kde demokratické vnitřní prostředí absentuje, je naopak tendence vnímat kritiku přicházející zvenčí a vlastně všechno co je „vně“ jako nepřátelské úklady. To je charakteristické například pro konzervativní (nejen) katolické kruhy, ale podobně je tomu třeba i v uzavřených světech některých politických stran. Tam, kde je vnější svět nahlížen jako aktuální či latentní nepřítel, lze jen sotva očekávat aktivní zájem o naléhavé sociální problémy.

Dá se očekávat, že ve většině církví nyní převládne semknutí šiků a obhajoba vlastního počínání ve věci restitucí. Základem je pragmatický postoj: nyní máme šanci zabezpečit vlastní fungování, zajistit si materiální základnu pro následující obtížné časy odluky. Je to postoj rozumný a střízlivý. Je to přesně ten postoj, který baptisté odmítli. V tomto rozumném počínání je totiž jeden háček. Příliš nepřipomíná etiku a odkaz zakladatele křesťanství.

Alternativní obraz křesťanství nikoli jako součásti převládajícího systému, který velí „zajisti sám sebe, bez ohledu na vše ostatní“, zůstane díky jedné malé církvi zachován. Je to postoj menšinový, stejně jako je zatím menšinou skutečná veřejnost, aktivní, schopná otevřené komunikace a sdílení, a zároveň schopná se prosadit. Taková veřejnost, ať již v církevním nebo necírkevním prostředí, nevznikne přes noc. Rodí se pomalu a někdy tápavě. Ve společnosti jako celku, tlačené půlstoletí do pasivního soukromničení a pak bezmála čtvrtstoletí do stejně pasivní honby za ziskem či obstarávání základních potřeb, je to koneckonců pochopitelné.

Pokud se neujme a nezesílí, budeme stále žít obrazně řečeno pod cedulkou „S vyloučením veřejnosti“, a nezáleží až tolik na tom, jestli bude viset nad dveřmi kanceláře hejtmana, arcibiskupa, synodního seniora či předsedy představenstva mocné korporace.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Tomáš Vokatý - Praha 10

K vnitrocírkevní demokracii Čtvrtek, 28.Února 2013, 10:39:35

Jen bych si dovolil mírně oponovat Vaše vyzdvihování demokratičnosti rozhodování u baptistů vs. ostatní církve. Například v Českobratrské církvi evangelické probíhala dosti vzrušená debata také a o přistoupení k vyrovnání rozhodoval zcela demokratickým způsobem synod církve. Přiznám se, že mě rozhodnutí synodu netěší, ale rozhodně ho musím jako člen ČCE respektovat. Co vidím jako velký úkol je, abychom ty nesporně nezasloužené peníze "neprojedli", ale abychom s kristovskou svobodou a odvahou dobře využili.

Filip Outrata - Praha

Vážený pane Vokatý, Čtvrtek, 28.Února 2013, 11:08:28

vaše připomínka je na místě. V Českobratrské církvi evangelické skutečně proběhlo demokratické rozhodování s určitým výsledkem, já bych si nikdy nedovolil je zpochybňovat. Demokratičnost se podle mě projevuje v ČCE i v tom, že ti s nesouhlasným názorem si svůj nesouhlasný postoj zachovávají, ale respektují rozhodnutí většiny. S Vámi formulovaným základním úkolem zcela souhlasím.

Filip Outrata - Praha

Reakce D. Kvasničky Čtvrtek, 28.Února 2013, 20:35:49

Odkaz na text Daniela Kvasničky, který je zčásti reakcí na tento článek:
http://kvasnicka.blog.ihned.cz/c1-59418200-spechali-nebo-nespechali

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.