Pohádka o mašince

Vztah k věcem je jako vztah k lidem – čím dlouhodobější, tím hlubší. Přetrvávání věcí je závislé na naší péči – a zrychlená doba, redukující vztahy na účelnost, nerozumí duším věcí ani lidí.

Mašina na kolejích je název našeho občanského sdružení, které vzniklo záhy po převratu. Avšak už předtím jsme působili jako spolek bláznů, nadšenců pro železniční historii, zejména pro parní lokomotivy. Tak se nám už v první polovině osmdesátých let podařilo od Československých drah odkoupit za cenu šrotu vyřazenou parní lokomotivu řady 534, která rezavěla nejprve na odstavné koleji na nádraží v Kuksu, později ve Dvoře Králové.

Podmínkou drah ovšem bylo, že stroj nesmí zůstat na kolejích. Znám to jenom z vyprávění, Jarda, náš předseda, vynašel tehdy nějakou Zababovu kolej a dostal lokomotivu do bezpečí. Tehdy jsme měli víc štěstí než rozumu, lokomotiva měla to nejcennější – poměrně nový kotel a všechny tlakové zkoušky. Týdny a týdny jsme na ni chodili dělat do staré výtopny U Zababy, a záhy po převratu mohli vyjet. Sláva nám stoupla do hlavy, a my si pořídili ještě „čtyřkolák“, tedy řadu 434.2.

To byl už skoro šrot z lounského depa, ale jinak fantastický stroj: „dvojky“ vznikly rekonstrukcí z řady 434.0, která se vyráběla od roku 1897 podle výkresů geniálního Karla Göldsdorfa pro těžká stoupání na Semmeringu a Brenneru. Náš nový stát řadu těchto lokomotiv převzal a další ještě vyrobil. Mašiny se natolik osvědčily, že ve třicátých a čtyřicátých letech bylo 345 strojů rekonstruováno z mokré páry na páru přehřátou, poslední v roce 1951.

Ta mašina dostala jméno Václav Nosek a musela se zařadit do hnutí těžkotonážníků ke štokrům a kremákům, ačkoli patřila do střední tonáže. Vedla si však velmi srdnatě a to i na úkor svého zdraví. Získali jsme ji těsně před rozpadnutím za docela nekřesťanské peníze, a než jsme ji dali dohromady, všem se nám rozpadaly rodiny. Když jsme se čtyřkolákem konečně vyjeli, naše manželky dávno zmizely neznámo kam.

Čtyřkoláku říkáme Karel podle mladého strojvedoucího, jinak komerčního inženýra, jenž jezdí tak, jako by stroji vdechl duši. Občas s ním jezdím jako topič, jeho um dokážu posoudit. Karel vypadá sice omšele, ale mechanicky je naprosto v cajku. Nikde nic nesyčí ani nekape a nevrže a neklape, kde nemá, během zimy jsem přetěsnil všechny ucpávky vysokotlakých rozvodů.

Abychom mohli zajišťovat vozbu historických vlaků a udržovat mašiny v náležitém stavu, žádáme každoročně o různé dotace a máme své sponzory, sami pracujeme pochopitelně zdarma.

Předevčírem nás navštívili funkcionáři ohledně naší žádosti o dotaci. Prohlíželi si výtopnu a vlezli i do šatny, kde opřen o stůl klimbal Tonda. „A co tady dělá tenhle?“ ptali se. „Je unavený, trochu klimbá,“ odpověděl Jarda, náš předseda. Prohlíželi si plechové šatní skříňky, vrzali jejich dvířky. „Kdy se tu naposledy malovalo?“ ptali se. „Nevím, nepamatuji se, těžko říct, “ odpověděl Jarda. „Tristní stav,“ ukázal jeden z nich na rozbitou díru v tabulce skla, zacpanou pucvolí.

„Kolik členů má ten váš spolek?“ „Asi devět, nebo možná jedenáct. Nejstaršímu bude devadesát, nejmladšímu je devět, nebo už deset?“ „Tolik lidí se z naší dotace motá kolem dvou mašin?“ „No ještě máme drezinu a traktor.“ „Na to, kolik se vás tady fláká, to tu vypadá úděsně. Saze, špína a kolomaz.“ „Sou to parní mašiny, ty kouřej,“ nejistě vysvětluje Jarda. „Jestli tohle vidí návštěvníci, a za naše dotace, to je tedy ostuda. Co si asi o nás pomyslí?“ „Lidem se tu ale líbí, když máme otevřený den,“ už spíše jen špitá Jarda.

„Co s těma našema dotacema vlastně děláte?“ „No vždyť vám vždycky posíláme vyúčtování. Loni jsme museli nově vyvázat soukolí na kremákovi…“ „Cože? A to nárokuje kdo… To, že dostáváte nějaký a nemalý příspěvek, si nemůžete nárokovat, to je pouze naše dobrá vůle. A jestli ty peníze, a podotýkáme že nemalé, tady spotřebovává jedenáct lidí, kteří se motají kolem dvou mašin, tak je tady něco špatně. A podívejte se, jak to tady vypadá. Samá špína. Špína je to. Kdo je ten, co na šatně chrápal?“ „Franta. Umí skvěle svařovat.“ „Chápejte, že naše dotace musí být náležitě zhodnocena a my to tu nevidíme. Absolutně nevidíme. Jak ta mašina vypadá? Ta má být špígl nýdl, aby nás reprezentovala. Jak s touhle obludou chcete podporovat naši volební kampaň?“

„To je náš Karel, velmi hodnotný stroj. A my vaši kampaň podporovat nechceme.“ „Ale peníze chcete, ty si nárokujete. Víte, co je zpětná vazba? Jestliže my vám z naší dobré vůle dáváme peníze, tak vy si je musíte zasloužit.“ „Zajišťujeme vozbu historických vlaků, pořádáme exkurze, přednášky, staráme se…“ „Ale jenom o sebe. Tak podívejte se. Dotace bude jenom poloviční a tudle ohavu dáte do šrotu, aby tady nestrašila, a tadle bude špígl nýdl a na prsou bude mít logo našeho politického klubu a taky na boku na kabině a z obou stran. A bude nás náležitě reprezentovat. A vymalujete tady. A o dotaci budete vždycky žádat a nikoli si ji rovnou nárokovat.“ „My o ni ale vždycky žádáme…“ „Ale počítáte s ní a chováte se, jako by bylo naší povinností vám ji dát, žádný projev vděčnosti. Nebo snad ano? Ten dotovaný chlap, co na šatně chrápal?“ Jarda už není schopen slova.

Franta balí hadice autogenu, lahve rve do svého starého fordu, autogen je totiž jeho. A já, člověk apolitický, co tady více než čtvrt století prolézá soukolí, rozvody, topeniště, dýmnice, dumám, z jakého politického uskupení ti chlapíci byli. ODS? TOP 09? ČSSD? KSČM? Nebo je to taková koalice? Kdo se v tom má dneska vyznat.

Lezu do Karlovy kabiny. A přikládám. A mačkám mobil. Smolík? Proboha, pusť mě na koleje. Karlovi jde patrně o život. Fakt. Nějak to udělej, ale rychle. Znovu přikládám a kontroluji vodu, tlak. Za patnáct minut výhybka rachotí. Raději zavezu Karla do muzea lokomotiv v Lužné u Rakovníka. V Berouně je dispečer Kunc, snad bude mít službu, musí mi nastavit Zdice. Volám a v rachotu mu líčím, co se stalo. Naštěstí situaci chápe. V Berouně dostávám na volno asi po dvaceti minutách. Mezitím se setmělo. Karel rovněž chápe situaci a tichounce supe na Křivoklát. Za chvíli jsme v Rakovníku, cítím úlevu.

Pro jistotu zbrojím vodu a čekám, až mi rakovnický výpravčí postaví na buštěhradskou trať. Do Lužné je jenom pár kilometrů. Čekám už hodinu. Jdu do dopravní kanceláře. Dozvídám se, že do Lužné nesmím, protože muzeum je zavřené. „Zůstanu s lokomotivou před vraty a druhý den někoho seženeme.“ Výpravčí někomu volá. Začínám chápat, že Lužná Karla nechce, má svou sice neprovozní, ale rovněž 434.2. To já ale vím, byli by jako sourozenci, Karel je mladší brácha, jejich 434.2298 je starší. „Ne, v žádném případě.“ „Tak zkusím Národní technické muzeum, České Velenice.“ „To je mi jedno, co zkusíte, ale tady na nádraží s mašinou zůstat nemůžete,“ říká přísně výpravčí. „A co jako mám dělat?“ „No někam ji odkliďte,“ zní to až nepřátelsky.

Nakonec usmlouvám, že mě v noci pustí přes Kladno a Hostivice na nádraží Praha-Bubny, a pak se uvidí. Pojedu ale po tendru, což nemám moc rád. Výpravčí se ke mně obrací zády a pořád někam telefonuje, což se mi nějak nelíbí. Přesto mu děkuju a přesně ve čtyřiadvacet mě pouští na trať. Karel měkce šlape a úplně tichounce si zpívá. Cítím, že by rád letěl, ale nepouštím ho víc než padesát. Je to fakt perfektní mašina.

Tak tedy Karel přečká nejhorší u nás na bubenském nádraží. Těch hodin, co jsem tu jako kluk prozíral na parní stroje. Tady se to rozhodlo. Že nebude rodina, ale lokomotiva.

Zhruba od Ruzyně trať klesá, přibrzďuji. Těším se na nového prezidenta – vidím ozářené Hradčany. Rachotíme přes viadukt u Výstaviště, pak závory u Strojnické. Je půl druhé v noci. Někdo mi kyne světlem a navádí mě na kusou kolej, rezavou vlečku. Neboj, přečkám tu s tebou do rána, chlácholím Karla. Blíží se k nám kymácivé světlo. Chlap s petrolejovou lampou. Díky, kámo, usmívám se.

„Kdo ti tuhle kolej povolil?“ „No asi ty, nebo vy.“ „Ptám se, ty debile, kdo ti tudle kolej povolil?“ „Já nevím, ale nic na ní není, nikdo po ní nejezdí a nikam nevede.“ „Ptám se, ty kreténe, kdo ti tudle kolej povolil!“ „No asi nikdo, jak vidím.“ „Tak z ní vypadni.“ Jedu za výhybku; ručně ji přehazuji na vedlejší kolej. Výhybka skřípe rzí. Sem se nejelo aspoň deset let. Zastavujeme u dřevěné boudy vedle hromady starých pražců. Tady přeci nemůžeme nikomu překážet.

Blíží se kymácivé světlo. Zas zírám do jeho tváře. „Kdo ti tudle kolej povolil?“ „A kam to mám dát, tak mi pomozte.“ „Ptám se, ty čuráku, kdo ti tudle kolej povolil?“ „Promiňte, jdu to vyřídit,“ odpovídám s úsměvem, ale hlas se mi chvěje. Opouštím Karla a cítím, že je to chyba. Klopýtám po tmě k nádražní budově, odkud se ozývá hlášení o příjezdech a odjezdech vlaků. Ale všechny dveře jsou zamčené, stanice už pracuje tak zvaně bezobslužně. Pouze na plechové ohradě třepotají se hadry s názvem ORCO. Jak odporné. Hromada starých cihel, hnijící odpadky. Co mám dělat?

Vracím se ke Karlovi. Obepíná ho červenobílá páska s nápisem policie. Blíží se kymácivé světlo: „Ani hnout!“ Mlčky se dívám, jak muži pálí do Karla ostrými modrými plameny a poslouchám, jak to syčí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.