Mezi češtinou a slovenštinou po dvaceti letech

V sérii dvojčlánků k 20. výročí rozpadu Československa pokračujeme dvěma texty o kultuře.

O slovenské kultuře přemýšlím od roku 2008, kdy jsem slovenskou literaturu dostala v rozhlase na starosti. Musím však předeslat, že moje úvahy vycházejí z osobní a ne zcela systematické zkušenosti, že nejsem se slovenskou kulturou v každodenním styku, na Slovensko jezdím relativně málo a závěry odvozuji spíše z přečteného a viděného než z žité reality.

Takže hned na začátek patří konstatování, že Český a Slovenský rozhlas spolupracují minimálně, v nejlepším případě nárazově, přičemž eventuálním společným projektům brání neustálé změny na obou stranách – na Slovensku ještě víc, protože Slovenský rozhlas se při poslední reformě spojil s televizí a stal se z veřejnoprávní instituce institucí státní. Kolegové z literárně dramatické redakce říkají, že to bylo nutné, protože z koncesionářských poplatků se média nedala ufinancovat a tonula v dluzích. Povinnost platit koncesionářský poplatek na Slovensku trvá, poplatek je ale poměrně nízký (4,64 Euro společně za rozhlas i televizi) a existují možnosti platit polovic nebo legálně neplatit.

Největšího poznání o slovenské kultuře a o jejím prostředí v moderních dějinách se mi dostalo setkáním s filmovým kritikem Pavlem Brankem v Bratislavě.Tento bytostný modernista, narozený v roce 1921, v desetidílných rozhlasových Osudech vyprávěl o Slovensku jako dějišti svého dlouhého a dramatického života. Pro mě na jeho úhlu pohledu bylo přitažlivé to, čím je Pavel Branko jako Slovák netypický: jako muž a kolega svým chováním připomíná spíš člověka západní Evropy – před ženou se nechvástá, ale ani jí nelíbá ruku, nepije alkohol a i v jiných věcech života, například v bydlení, je asketa. Pavel Branko vyprávěl zcela otevřeně o tom, jak socialismus přinesl Slovensku sociální vzestup a můj odsudek sídliště Petržalka zpochybnil líčením, jak v Bratislavě vůbec nebylo kde po válce bydlet ( což souviselo i s jeho životopisem) a kolika lidem to sídliště umožnilo alespoň průměrně slušný život.

Pavel Branko ovšem nebyl žádný exponent reálného socialismu, taky byl za normalizace zcela odstaven od možnosti publikovat vlastní texty a živil se překládáním.

Pavel Branko, narozený v Terstu na lodi, syn ruské matky a otce slovenského žida, mi ve svém vyprávění osvítil komplikované slovenské kulturní kořeny, neodolatelnou inklinaci k Vídni, těžké vyrovnávání se s Budapeští, ke kterýmžto městům má slovenská kultura blíž než k Praze.Češtinou je ovšem čistá slovenština vlivem sdělovacích prostředků neustále kontaminována podobně jako angličtinou, o čemž Pavel Branko publikuje jazykové eseje v časopise Romboid. Používá v nich slova „slovčeština“ a „slovgličtina“.

Vzpomínky posléze vyšly knižně, kniha se jmenuje Proti prúdu a vydal ji Marenčinprint, mimochodem vynikající slovenské nakladatelství.

O rok později jsem pro naše rozhlasové vysílání připravovala knihu Pavla Rankova Stalo se prvního září ( anebo někdy jindy). Četba na pokračování se v Českém rozhlase musí vysílat v českém překladu, deset dílů ve slovenštině by způsobilo totální odliv posluchačů na příliš dlouhou dobu. Je mi to líto, ale říkám to bez ukřivdění redaktora, sama jsem o tom přesvědčená. Ještě je rozumět slovenskému filmu nebo divadlu, kde máme k dispozici akci, vizuální vjem, pouhé mluvené slovo ve slovenštině v rozhlase znamená už vysílání v cizím jazyce a neporozumění.

Román Pavla Rankova Stalo se prvního září však naštěstí přeložen je a tak jsme mohli vyprávět příběh tří spolužáků ze školy v podunajských Levicích – na Slovensku žijícího Čecha, slovenského Maďara a čistého Slováka, který však je žid. Ta knížka je čtivá jako Viewegh, ale na rozdíl od jeho příběhů, odehrávajících se zásadně mezi konzumentskou střední třídou, zobrazuje komplikované dějinné peripetie druhé poloviny 20. století v různých prostředích.. Mezitím se kniha stala předlohou divadelní oceňované inscenace Slovenského národného divadla (na repertoáru 2010 – 2012).

Divadelní hitem se stala i adaptace románu Jána Roznera Sedem dní do pohrebu, v němž autor, literární kritik a publicista, který poslední léta svého života prožil v emigraci v Německu, popisuje slovenské normalizační poměry na pozadí pohřbu své manželky, překladatelky Zory Jesenské. Národně uvědomělá intelektuálka, která vedle Dostojevského a Čechova přeložila do slovenštiny i stěžejní díla sovětského socialistického realismu, dcera měšťanské rodiny z Martina, se provinila tím, že veřejně nesouhlasila se vstupem okupačních vojsk v srpnu 1968.

Roznerův román je pochmurné čtení, je prosáknutý alkoholem ( jako velká část slovenské kulturní reality), ošklivostí, smutkem, zradou, bezmocí, nemocí – v Čechách, myslím, nemáme tak působivé a současně temné literární dílo, zobrazující dobové poměry. Ján Rozner nepatřil do společnosti česko-slovenských přátel, jak o nich můžeme číst třeba u Ludvíka Vaculíka, Ivana Kadlečíka nebo Milana Šimečky, byl to osamělec ztracený v odporném bezčasí. Musím s politováním přiznat, že Jána Roznera se mi (až na jednu povídku ve slovenštině) do vysílání Vltavy prosadit nepodařilo, román není přeložen a vedení redakce nakonec nabídku překladu od Terezy Boučkové odmítlo. Román byl rovněž adaptován pro divadlo a pražské publikum bude mít možnost vidět inscenaci v Divadle Bez zábradlí v rámci Dnů slovenského divadla, uvádí ho Slovenské komorné divadlo Martin v režii Ľubomíra Vajdičky. Sedem dní do pohrebu v dramatizaci Petra Pavlaca se stalo Inscenací roku 2012 na Slovensku.

Přečetla jsem tolik slovenských povídek, kolik jsem si jich dokázala opatřit, některé mi připadaly vynikající (Lucia Piussi), většina je dobrých, jednomu velkému a silnému trendu pořádně nerozumím. Reprezentuje ho například Michal Hvorecký, uznávaný autor, který však píše tak pulzující cyber-estetické texty, že mi k nim chybí prostě reálná znalost životního stylu, estetiky a koneckonců i myšlenkového zázemí autorových námětů a postav. Podobně to mám s dramaturgem Karolem Horváthem a jeho povídkami. V tomto dynamickém, klipovitém a kybernetickém stylu je slovenská literatura úplně jinde než česká, vlastně neznám žádného českého autora, který by se takto vyjadřoval.

Když projde člověk na Slovensku několik muzeí a galerií, vidí, že slovenská kultura až do vzniku Československa je prostě kulturou Horních Uher. Staré výtvarné umění a města mají proti Čechám mnohem blíže do Itálie než – jako u nás – do Německa, ale to není nic tak divného, když si uvědomíme, že Slovensko je prostě historicky jiná země než Čechy, s jinými vládci a jinými dějinami. Že tady skutečně chybí královský majestát, který v Čechách máme zažitý. Vzpomenu si při tom vždy na školní dějepis, kde se nám to ale takhle nikdy neříkalo, vždy se zdůrazňovalo a přehánělo to společné, místo aby učebnice a učitelé vzbuzovali zájem právě o tu fascinující jinakost. A pokud jde o moderní umění, člověk naopak žasne nad skvělými malíři doby avantgardy, kteří dokázali dát sociálním námětům citový a existenciální obsah bez ideologizování. I socialistický realismus má u nich poezii a emocionální náboj: tohle zase nemáme v Čechách.

Jako studenti jsme obdivovali Mariana Vargu a jeho Collegom musicum (však si ho pouštím, když tohle píšu) a dodnes si myslím, že až na nějaké nejapné výjimky je slovenská populární hudba zajímavější, hezčí a talentovanější než česká. A také pronikla do českých rádií zcela normálně, vlastně slyšíme slovenštinu hlavně v textech písniček, kde to nikomu nevadí, protože hranice cizojazyčnosti se v populární hudbě naštěstí už dokonale prolomila.

Když jsem se dívala v televizi na seriál o rozpadu Československa (a mimochodem, byl mi protivný jakousi bodrostí Vladimíra Kučery, který svým stylem komentování představoval soužití i rozchod obou národů jako nějaké hádání hospodských brachů – a taky skončil u piva a husy, to by asi Pavel Branko vyletěl z kůže), slyšela jsem mnohokrát, že české knihy se na Slovensku čtou v češtině, zatímco slovenské v Čechách ne. Myslím, že to jedna z našich českých velkých slabin a jaksi „národních vad“. Jsme tak neobyčejně „hrdi“ na svou češtinu, že její znalost nechceme konfrontovat s žádným jazykem. Tím ovšem i naše rodná řeč ztrácí napětí drobných rozdílů, zplošťuje se a uzavírá sama do sebe.

S tím ale těžko něco na kulturním poli uděláme, asi nedokážeme donutit publikum to se slovenštinou zkoušet. Nezbývá tedy než slovenské knihy více překládat, anebo, protože si, upřímně řečeno, myslím, že to se nestane, smířit se s odcizením v řeči. Přitom když napsal můj rozhlasový kolega Lubomír Smatana knížku reportáží ze Slovenska Jánošíci s těžkou hlavou (česky), držela se dlouho na nejvyšších příčkách žebříčků nejprodávanějších knih v českých knihkupectvích.

Kulturní vzájemnost se daří v oblasti divadla a herectví vůbec (včetně seriálů), kde naopak slovensko-české propojení stále žije a těší se přízni publika.

Na závěr tohoto textu musím připomenout, co už mezi zprávami o hospodářských a politických skandálech úplně zaniká, totiž že Slovensko má snad nejkrásnější krajinu ve střední Evropě, v níž sice chybí moře, ale zato je zde na malé ploše tolik různých typů horstev a řek, tak mnohotvárný profil, nádherná města, tajuplné nížiny a doslova množství krajinných „atrakcí“, že nad tím člověk vždycky znovu žasne. Když tam přijedu, necítím ale sounáležitost, spíš touhu vědět víc, poznat lépe zemi, kterou, ačkoliv to pro mou generaci byla „maturitní otázka“ znám nedostatečně a zkresleně. A přeju Slovensku, aby se dokázalo vypořádat se svými komplexy a problémy lépe v Evropské unii, než se to dařilo v Československu. V unii s dnešním Českem nevidím žádné terno.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.