Už nějakou dobu mi vrtá hlavou jedna fixní idea. Občas totiž nestačím zírat, jak davově kritika a zejména ta pražská s nadšením reaguje na díla některých vybraných divadelních tvůrců. Tvůrců vybraných touto kritikou k tomu, aby byli položeni na piedestal českého divadelního umění. Cokoli pak tito tvůrci vytvoří, je automaticky odsouzeno k souhlasnému přitakání. Je v tom až cosi podivně iracionálního. Tajemného. A uniformního. Jako by mezi pražskými kritiky docházelo k zvláštnímu souznění duší. Které ke všemu vcelku automaticky přebírá i kritika mimopražská. Jaké je pak mé překvapení, když občas navštívím představení kritikou vychvalované a nestačím se divit, cože se to na něm odborné veřejnosti tolik líbilo, že to uznala za vhodné vynést na nebesa.

Nestává se to u tvůrců, kteří žijí trochu v závětří odborné pozornosti a provozují si většinou svůj konfekční nenápadný průměr. Nebo nenápadný nadprůměr bez vydatného PR. Stává se to u umělců, zejména mladých, u nichž je možné souhlasit s tím, že z dlouhodobějšího hlediska je jejich směřování či úsilí pozoruhodné. Progresivní. To ale zdaleka nevylučuje, že se jim čas od času podaří stvořit docela pěkný lapsus. Většinová kritika však k něčemu takovému zůstává slepá. Jakoby se u někoho prostě rozhodla, že je dokonalý za všech okolností. Takže se takovému tvůrci ani nic nepodařit nemůže. Někdy se může také stát, že kritika od samého počátku zbožňuje tvůrce kvůli tomu, že se zrovna chopil nějakého divadelního směru, který je progresivní v zahraničí, nejlépe na západě, a který je tzv. „in“, a kritici jako by pociťovali povinnost začít je zbožňovat právě a jen kvůli tomu. Bez ohledu na to, že zbožňovaní lidé nemají kromě stylu a formy takřka nic. Jejich touha cosi vypovědět o světě, v němž žijí, je nulová. U některých je to dokonce tak patrné, až je to trapné. Ale ani to pražské kritice nemusí vadit. Stačí jí občas totiž až mizivě málo. Ke spokojenosti. K jásotu.

Zkoušel jsem o tom opakovaně promluvit i s několika svými přáteli, a to i z řad divadelních tvůrců, a většinou jsem slyšel v odpověď trochu překvapené: „Taky sis toho všiml?“ Jako by i jim ty tendence byly povědomé, jako by i oni znali několik pražských divadelníků, většinou režisérů, kteří byli takto kolektivně vynášeni na nebesa. A v určité chvíli také stejně kolektivně svrženi. Zapomenuti nebo přímo odmítnuti. Stalo se to třeba Petru Léblovi (ten ovšem sebevraždou odstartoval svou další konjunkturu). Stalo se to Jiřímu Pokornému. Stalo se to i J. A. Pitínskému, který svému zapomnění či zatracení tak trochu předešel a začal se Praze spíš vyhýbat. Stalo se to i Vladimíru Morávkovi. I když dodnes se pobaveně usmívám nad jeho mistrovským kusem, který s kritikou sehrál ještě za dob, kdy šéfoval hradeckému Klicperovu divadlu. Sezkoušel tenkrát s ústředními osobnostmi pražské divadelní kritiky Shakespearova Hamleta. Bylo až dojemné a především komické pozorovat, s jakou láskou poté vycházely v Divadelních novinách osobní zpovědi kritických bardů o tom, jak bylo zkoušení s Morávkem podnětné. Doprovázené samozřejmě množstvím jásavých recenzí na jeho inscenace. Pěkně si to tenkrát Morávek vymyslel. Takovou krásnou korupci. A kritici, jejichž hlavní úlohou je reflexe divadelního dění alespoň s minimálními nároky na jakousi objektivitu, mu sedli na lep. Jde rozhodně o jeden z nejlepších Morávkových režijních počinů. Ale to už jsme u jiného tématu. U tématu osobních vazeb kritiků s tvůrci nebo osobních averzí vůči nim a deformace jejich kritického přístupu k hodnoceným dílům. Mezi pražskou kritikou také dost rozšířeného problému. Takže zpět.

Nemuselo by na tom celém být nic špatného. Ale ono je. Nikdo z divadelních tvůrců kritiku nemiluje. Nemiluje ji ani ve chvíli, kdy ho chválí. Přesto si divadelníci kritiky čtou. Když je chválí, pyšní se jimi. Když je haní, spílají kritikovi a zhusta ho obviňují, že si jen ventiluje své frustrace, protože chtěl být vždycky umělcem jako oni a nemá na to, na co mají oni. Chvála je bezpochyby potřebná věc. Ale potřebná je také nenávist. Zloba. Nakonec ani v umění není lepší motivace než společný nepřítel. Obzvláště v umění. A je-li chvály příliš, kam to asi tak může tvůrce zavést? K pocitu vlastní dokonalosti. A když se pak stane, že náhle přízeň kritiky ustane, protože tvůrce už příliš dlouho nabízí zboží ve stejném obalu, a odvrátí se od něj, jak to pak umělec snáší? Položí si jistě třeba otázku, co se vlastně stalo? Co začal dělat špatně? A odpověď je, že nic, protože dělal pořád to, co vždycky, a s čím byli „všichni“ spokojení. Může být ale také odpovědí, že příliš dlouho vděčně naslouchal nadšenému unisonu pražské divadelní kritiky, snažil se přetrhnout, aby pokračovalo, a ono náhle zčistajasna utichlo. Jen proto, že buď omrzel, anebo se někde jinde objevilo zboží v jiném, novějším a tedy více „in“ obalu. Schválně mluvím o obalu, protože o nitro nejde. Jde jen o nové efekty. V tom je pražská kritika konformní. A aby stavěla na odiv svou progresivitu, občas přeběhne jinam. Jak je jejím zvykem, zvykem u vysoce individualizovaného společenství, v němž vládnou pravicové konzervativní a neoliberální doktríny, davově.

V posledních letech je ve středu přízně pražské divadelní kritiky třeba Divadlo Komedie a osoba jejího šéfa Dušana D. Pařízka. Tento text vznikl vlastně jeho zásluhou. A zásluhou jeho inscenace Goebbels/Baarová. A díky jejímu ocenění druhým místem v anketě Divadelních novin. Říkal jsem si, jestli jsem se zbláznil já, nebo pražská divadelní kritika. Zašel jsem si na to představení ještě jednou. Výsledek byl beze změny. Ve svém vstupu na ČRo 3 Vltava jsem kdysi inscenaci pojmenoval jako „poněkud nahnědlou červenou knihovnu“. Stojím si za tím nadále. Je to totiž jedna z inscenací, u níž je možné pozorovat, jak velký rozpor je mezi původním záměrem tvůrců deklarovaným v programu a tím, co se odehrává na scéně. Ba co víc, troufal bych si tvrdit, že došlo k naprostému popření programu. Podařil se stvořit přímo opak záměru. A to se leckomu jen tak nepodaří. Namísto toho, aby se rozkrylo nebezpečí přitažlivosti nacismu, přitažlivosti moci, máme možnost sledovat, jak si Lída Baarová, s níž se herečka Gabriela Míčová zcela ztotožnila, onen vztah v závěru idealizuje a jak z ní Míčová (a Pařízek) dělá mučednici pravé lásky. I na slzičky v závěru dojde. To aby divák pochopil, že pravou a nezištnou láskou je možné zahořet i k Josephu Goebbelsovi, jednomu z nejmocnějších mužů Třetí říše, neboť na výši jeho postavení v mocenské hierarchii láska vystavěna nebyla ani náhodou. Pražská divadelní kritika ovšem nad inscenací jásá. Udělila ji druhé místo v anketě Divadelních novin. Dušan D. Pařízek a Divadlo Komedie je jejich stálicí.

Pařízek by se měl mít ovšem na pozoru. Může přestat být hvězdou, ač do značné míry zaslouženou (přiznám to i já, ale nikoli na základě inscenace Goebbels/Baarová), prudce. Mnohem rychleji, než se do této pozice dostával. Stejně tak by se měl mít na pozoru třeba SKUTR nebo Rosťa Novák a další množství oslavovaných talentů. Aby nakonec nedejbože nespáchali sebevraždu jako Petr Lébl. Pamatujete? I on byl hvězdou a zaslouženou. Než jí být přestal. No ale nakonec, i na mrtvé politiky se v této zemi vzpomíná s láskou. Co teprve na umělce.