„Dámy a pánové, vždy, když tato sněmovna projednává návrh zákona související s naší nedávnou minulostí, nabývám dojmu, že jsme nežili všichni v jednom státě a ve stejném období.“ Obecnou rozpravu k „senátnímu návrhu zákona o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu…“ takto zahájil poslanec za ODS Zbyněk Novotný. Návrh zákona najdou zájemci na webu Senátu, stenografický záznam celé debaty v digitálním archivu sněmovny.

Když jednotvárnou debatu zestručníme, souhlasí všichni kromě KSČM s potřebou ocenit odpůrce komunismu, nikdo se výrazně nevyslovoval ani proti termínu „třetí odboj“. Ústy Stanislava Křečka a Karla Šplíchala se ČSSD ohradila proti poučování ze strany ODS. Stanislav Křeček se v zřejmě nejvýstižnějším vystoupení celé debaty mj. ptal: „Copak my tady rozhodujeme o tom, jestli čtyřicet let komunistického panství byla dobrá doba nebo špatná? Copak my se hádáme o tom, jestli tady byli političtí vězňové nebo nebyli? Jestli bylo popraveno 248 lidí nebo nebylo?“

Ústřední výhradu ČSSD proti zákonu formuloval ve svém vystoupení místopředseda strany Lubomír Zaorálek: Ústav pro studium totalitních režimů „nebyl koncipován jako správní úřad a připadá mi nemožné, že mu dáváme takovouhle roli. A dokonce odvolacím místem se podle tohoto zákona stává pan ředitel. To mi připadá úplně revoluční. (…) Jedna osoba bude odvolacím místem, které bude rozhodovat o tom, jestli ten který člověk odbojář byl anebo ne.“

Pokud by měl zákon projít s podporou ČSSD, zdají se po přečtení sněmovní debaty nutné dvě věci. Přestat rozlišovat mezi odbojem (ozbrojeným) a odporem (neozbrojeným) proti komunismu, resp. přestat ozbrojený odboj stavět na hierarchicky nejvyšší, nejčestnější místo. A pak nahradit slova „Ústav pro studium totalitních režimů“ nejspíše slovy „Ministerstvo obrany“. ÚSTR je totiž i podle páteční sněmovní debaty pro ČSSD vedle lustračního zákona stále asi tím nejvýraznějším příkladem ideologizace veřejné debaty ze strany české pravice v posledních dvaceti letech.

Před druhým čtením navrhuji do Poslanecké sněmovny na státní náklady dodat zhruba dvě stovky výtisků knihy francouzské historičky Françoise Mayerové Češi a jejich komunismus s podtitulem Paměť a politická identita (Argo 2009). Mayerová totiž faktograficky dokládá v úvodu citovaná slova poslance Zbyňka Novotného. Na dvou stech padesáti stranách postupně analyzuje obecné rámce veřejného diskursu o komunismu a „paměti“ komunistů, normalizátorů, disidentů, agentů StB, „odbojářů“ a historiků jakožto skupin, jejichž paměť o minulém režimu se navzájem takřka neprolíná. Popisuje způsoby identifikace jednotlivých skupin (např. politický vězeň není ten, kdo byl odsouzen za politický delikt, ale ten, kdo se jako politický vězeň v táboře nebo ve vězení choval) a upozorňuje na nepravdivost některých stereotypů o minulosti. „O soustřeďování debaty o minulosti na otázku individuální odpovědnosti se,“ podle Mayerové, „nezasazovala ani tak pravice, jako spíš pravicově orientovaní disidenti, a do debaty se nezapojuje ani tak levice jak celek, jako levicově orientovaní disidenti.“ Přičemž neúspěch Občanského hnutí ve volbách v červnu 1992 neznamenal neúspěch disentu jako takového, ale jen jedné jeho části.

Důležitá je pak ještě jedna otázka. Zastánci zákona o třetím odboji vycházejí z toho, že se komunistická vláda vůbec neměla etablovat, odvozují tak odpor proti ní od roku 1948 a jejího vzniku, kladou důraz na popravy a připravovaná povstání vojenských jednotek na konci čtyřicátých let. Levice, jak se zdá, když převezmeme výklad z Francie, se k režimu vztahuje od jeho konce v roce 1989, neoslavuje ty, kdo se snažili etablování režimu zabránit, ale ty, kdo ho svrhli. Možná by se mělo oběma skupinám dostat stejného ocenění, ale možná je potřeba situaci nejdříve takto popsat.

Kdy se bude konat druhé a třetí čtení zákona o třetím odboji se dozvíme ze zpráv. Françoise Mayerová bude v pražském CEFRES přednášet ve čtvrtek 18. března od 11 hodin o vztazích mezi „svědky“ a „historiky“ a tedy i o historické paměti.