Hranice ovládání a bezbřehost sebeovládání

Ivo Bystřičan

25. ledna vyšel na DVD Jarmuschův film Hranice ovládání. Po letní premiéře jej světová i tuzemská kritika zdrtila. Možná právě proto stojí za to se k filmu, který z kinosálů rychle zmizel, vrátit a pokusit se v něm najít zatím nepostřehnuté.

Úkolem herce v hlavní roli Jarmuschova posledního filmu The Limits of Control, jehož český ekvivalent názvu je tentokrát zvolen nezvykle výstižně, není hrát, ale chodit. Vskutku by se dalo říci, že se ve filmu vlastně nic neděje, jak nakonec tvrdí recenze od Aktuálně.cz po New York Times. Takové unisono u kritiky nebývá zvykem, je ovšem faktem, že většinu naprosto precizně pojatých záběrů vyplňuje chůze Isaacha De Bankolé.

Minimalistický děj podtrhuje minimalistická mimika hlavní postavy. De Bankolé ztělesňuje dokonalost fyzického i psychického sebeovládání, při své chůzi koresponduje s přísně racionální dokonalostí supermoderních enkláv španělských měst, do nichž je děj situován.

De Bankolého (jenž je ve filmu bezejmenný a v titulcích uvedený toliko jako Lone Man) dokonalost spočívá v několika rovinách. Tou nejzřejmější je jeho fyzická stránka a její módní extrapolace. Šlachovité a pružné tělo ve skvěle padnoucím obleku, vždy perfektně upraveném, s pohybem bez známek zaváhání, nemotornosti či neladu.

Je opakem všeho současného, stejně jako prostředí, v němž se pohybuje, přitom je tomu výzvou svou kompatibilitou, svým přízrakem budoucnosti, který ztělesňuje. Modernitu překonává svou schopností samoty, která nikoho nepotřebuje, která je zcela autonomní. Jeho Já je pryč, nepotřebuje reflexi druhých, aby existovalo. Nepotřebuje se vyjadřovat, aby získal potvrzující či vyvracející reakce, aby podle nich své self korigoval. Nepotřebuje nic kromě sebe.

Západní i východní recenzenti ve filmu samém spatřují prázdnotu. Prázdnotu filozofických (v mnoha recenzích dokonce pseudofilozofických, byť téměř vždy citují Rimbauda, jenž, ano, byl básníkem) tezí, které jsou godardovsky deklamovány vyskytnuvšími se dalšími postavami, má podtrhovat neprovázanost s dějem i postavou. Opačným pohledem může být, že odosobněnost vnímá vše jako pro sebe relevantní či irelevantní. Nepotvrzuje, nereaguje, sám potvrzení nečeká. Mlčí a poslouchá. Bere si své a nedává najevo, co si vzal či nevzal.

Pakliže nedává najevo, jak s vyřčenými tezemi, které se týkají monstrózně velkých oblastí lidského jednání, jako je věda či umění, souzní či nesouzní, nechává jim jejich platnost. Nepotvrzuje ani nevyvrací, nehne brvou. Těžko říci, zda souhlasí či nesouhlasí. Díky tomu je na samotném divákovi, zda nechá oněm surrealisticky zvýznamněným tezím k sobě proniknout či nikoli. Hlavní postava mu tento luxus nenabízí. Mlčení a minimalistická mimika to neumožňují.

Dokonalost reflexe modernity tkví i v něčem jiném, než je jen dokonalost vzhledu, pohybu a reakcí, které nepotvrzují „pravdu“ sdělujícímu. Spočívá ve výběru lokace. Tou je Španělsko. Je jistě těžko říci, proč si Jarmusch vybral právě to. Ty důvody můžou být osobní, a tudíž nevyzpytatelné, ale dejme tomu, že Španělsko je vybráno jako mající smysl k samotnému vyznění filmu.

Pakliže ano, koresponduje s vyzněním hlavní postavy, která je dokonalá ve smyslu překonání potřebnosti okolí, které ji mělo spoludefinovat, ne-li definovat (záleží na teorii sebepojetí, kterou divák zastává). Španělsko v Jarmuschově pojetí nemá ani kousek stereotypu, který tuto zemi obvykle vystihuje. Tradiční Španělsko je naplněno vínem , kastanětami, temperamentem, volností pohybu pro ztracence všeho druhu, koloritními vysušenými šunkami visícími od stropu, vášnivými láskami při západech slunce.

Toto Jarmuschovo Španělsko je jiné. Je propálené sluncem tak, že je skoro neznatelné, je vybělené a viditelné jen z oken supermoderních vlaků nebo podobně řešených hotelů. Je to Španělsko technologicky vycizelované tak, jako každá relativně bohatá země se svými elektronickými čipy, neznatelnými závorami propouštějícími jen dokonalost svého druhu. Je vynikající ve svých architektonických křivkách, v detailech všednodenního prostoru. Španělsko je většinou za okny izolovaného interiéru vlaku, má vypálenou bělostnou barvu. Co se v něm děje, je jedno. To dění je tušené, ale víceméně neznatelné, každopádně nedůležité.

Hrdina sám sobě je stejný. Jako je dění kolem něj naprosto nepodstatné, tak nepodstatný je on pro všechny kolem. Míjí a je míjen. Setkává se s postavami, které mu předávají indicie k dalším krokům. Od chvíle, kdy dostane relativně chabý filozofický příkaz k dalšímu konání na letišti, přistupuje k naplňování cíle se stoickým klidem. Nový úděl přijímá ve stejné repetici jako své předchozí návyky. Ráno vždy pravidelně cvičí tai-či, poté si pokaždé dává dvě espresa, a pak pravidelně vyměňuje krabičku sirek s novým návodem na další kus cesty.

Jejím cílem je zabití ostře střeženého magnáta, který se před svou smrtí snaží vyjednat smysl (ba spíš nesmyslnost) všech sdělení, které „osamělému muži“ poskytly surrealistické postavy na jeho pouti. Nepodaří se mu to a je uškrcen strunou z kytary, která byla objektem původního přikázání, milníkem na cestě sofistikovaného a symbolického zabití.

V pomalém tempu nechybí drama, byť je cíl od začátku stejný, stejně jako vědomí, že se jej podaří naplnit. Stoicismus a sebeovládání hlavní postavy nenaznačuje, že by od toho mohlo sejít. Jakkoli jsou setkání banální a další postavy jsou zde od deklarací tezí, na něž nenásledují reakce, ovšem nejsou ani explicitně přijaty či nepřijaty, jsou všechny dohromady přinášeny ke grandióznímu finále.

V něm je proti sobě postaven Systém versus Umění. Systém v podání Billa Murraye chce zpochybnit vratkost iracionálních východisek, na nichž Umění stojí. Ovšem marně. Lost Man (tedy De Bankolé), jenž tento princip ztělesňuje (skrze fascinované návštěvy muzea výtvarného umění založené na pečlivém výběru dle graficky dokonale vyvedených muzejních navigací), má opačné fráze a strunu mytické kytary, po níž se, zdánlivě nemotivovaně, pídil. Systém, jenž je podstatně dokonalejší ve svých projevech a logice, je zbaven dechu prostým násilím, argumentace neslyše.

Hranice ovládání. Režie: Jim Jarmusch. USA, 2009. 116 minut.

    Diskuse
    February 2, 2010 v 10.19
    Možná se Jarmusch netrefil do noty dnešní kritiky, když odignoroval téměř povinné explicitní hodnocení skutečnosti, její srozumitelný výklad, okořeněný nějakým existenciálním dramatem - víc se asi v kruzích současných konzumentů od uměleckých děl nečeká. To, co nás obklopuje, má mít svůj smysl, své poslání, svůj idealistický horizont. Pozorovat svět přes tabuli skla je asi příliš skutečné na to, aby z toho byli diváci a kritici hned nadšení, co víc, jim samotným se určitě podobné nezúčastněné pozorování reality už dokonale zajedlo. Proto by mělo být alespoň ve filmu náležitě vylepšeno úžasným spektáklem se vším, co k němu patří. A navíc, Jarmusch, ten už se tak trochu zajídá. Kdyby tu chůzi ozvláštnil formátem třidé, to bychom ho pak mohli vzít na milost!