Československo už dvacet let není. Oba nově vzniklé státy by měly lepší současnost, kdyby v jejich základech byla vůle lidu, ne toliko stranických sekretariátů a touha nových bafuňářů bačovat si na svém. Není to podstatné. Federaci, konfederaci nebo snad jakýsi středoevropský commonwealth by si dnes v referendu neodhlasovali Slováci ani Češi. Není přesto důvod žít ve vzpomínkách, pohled ke společné budoucnosti má smysl.

A v tom pohledu vidíme např. televizní vysílání. Obě veřejnoprávní televize nástupnických států Československa k příležitosti rozpadu vysílají publicistické cykly, chystají dokumenty a minulý týden se v brněnské vile Tugendhat sešli premiéři obou zemí nad otázkami poněkud méně složitými, než řešili jejich předchůdci na témže místě před více než dvaceti lety, totiž nad těmi Václava Moravce.

Produkce veřejných televizí, které mapují česko-slovenské vztahy jsou někdy odbyté, někdy povedené a někdy jsou i výborné. Jen málokdy se ovšem stane, aby z toho nevyčníval sentiment vůči starým časům. Chybí to nejdůležitější, spolupráce České televize a Slovenské televize na projektech, které nebudou mít nic společného z rozdělením, menšinami, historii, jazykovou otázkou...

V devadesátých letech mělo české vysílání pro slovenskou společnost nezanedbatelnou funkci, konečně dodnes tam naše stanice berou těm slovenským až deset procent sledovanosti. Myslím, že tady Česká televize prohospodařila kapitál, mohla přijít s projektem jakési ČT Slovensko, kterým by Česko podtrhlo svůj zájem na udržení kulturního a společenského kontaktu. Nemyslím tím nějakou televizní Svobodnou Evropu, ale stanici, která by exportovala český kulturní a politický život na Slovensko a současně by udržela v Česku povědomí o slovenštině a tamní kultuře ve strategickém médiu. Obecně je hanbou, že se společnými česko-slovenskými projekty přišly nejprve televize komerční, teprve později se přidaly veřejnoprávní.

Po změnách ve vedení České televize a Slovenské televize (přesněji RTVS, což je sloučený telerozhlas), které nyní vedou bývalí ředitelé nejsilnějších komerčních stanic z jedné skupiny (CME), by mohl trošku snílkovský, ale myslím že reálný a prospěšný společný kanál ČT a STV vzniknout.

Nejen slovenské pondělky, po kterých volal Nečas při setkání s Ficem u Moravce, ale další společné pořady dvou televizí, které by vznikaly koprodukčně, rozuměj pro každého levněji, by mohly na novém kanále běžet. Slovenské televizi by to přišlo vhod, kvůli katastrofální finanční situaci, ve které nyní je, a Česká televize by mohla poskytnout svým divákům službu, kterou jim dvacet let dluží. Slováci o kontakt s českým kulturním prostředím nepřišli, sledují naši televizi, čtou naše knihy — Češi jsou na tom podstatně hůř, můžou si za to sami, ale nejdůležitější ze tří domácích veřejnoprávních médií jim v tom nijak nepomáhala.

Petr Dvořák, stejně jako jeho slovenský kolega Václav Míka, vědí, že chtějí-li udržet podíl sledovanosti, resp. ho navýšit, musejí rozšiřovat nejen programovou nabídku, ale jít do dalších „žánrových“ programů. Tak proč by vedle dětského či dokumentárního kanálu nemohla vzniknout Slovensko-Česká televize? Nestálo by to skoro nic a změna zákona o obou televizích by v tomto případě prošla v národních parlamentech hladce.