Chci přispět X

Falešné vzkazy ze záhrobí

Novináři, kteří Dienstbierovi mladšímu vytýkají ochotu ke spolupráci s komunisty a předhazují mu jeho otce, by se měli seznámit s názory Dienstbiera staršího na spolupráci s komunisty.

S vrcholícím předsvátečním shonem novináři podléhají lenosti nebo rovnou prachobyčejně blbnou. Už v předvečer výročí úmrtí Václava Havla vyšly dva komentáře s titulkem „Co by tomu řekl Havel“. Kromě toho si ale nespočet dalších žurnalistů ve svých glosách a analýzách zahrává s představou, jaký postoj by první prezident samostatné České republiky zaujal k tomu či onomu. Jako kdyby zapomínali, jak Havel vážil slova a odmítal podléhat mediálním kampaním. Úplně se pak z naší žurnalistické obce vytrácí schopnost mít na něco názor sám (sama) za sebe. Přebírají a propírají se výhradně stanoviska druhých. Sem tam se někomu i něco podsune – z pohodlí nebo i účelově.

Otázka, kterou jsem zmínil v souvislosti s Václavem Havlem, už ale kdesi na věčnosti dostihla i Jiřího Dienstbiera. Zatímco názoru nejmenované zpěvačky, které je plný bulvár, že z prezidentských kandidátů se jí nejvíc líbí pan Dienstbier, protože ho měla ráda už jako ministra zahraničí, by se z plných plic zasmál, s dalšími mediálními hvězdičkami by se nemazlil.

Martin Biben si musel připadat tuze vtipný, když 14. 12. v hlavním redakčním komentáři MF Dnes vylíčil krátký nápravný pobyt hříšníků Havla a Dienstbiera v pekle plném odpudivých komunistů. Za opravdové peklo ovšem v tomto textíku označuje Bibenův Dienstbier televizní záběr, na němž si jeho syn spolu s Milošem Zemanem třesou rukou se šéfem KSČM Vojtěchem Filipem.

Hned v několika rozhovorech musel Dienstbier jr. odpovídat na otázku, jestli by jeho vstřícnost k dnešním komunistům otec pochopil. Když MF Dnes hodnotila prezidentské adepty, s nimiž dělala několik týdnů rozhovory, Dienstbierovu známku „pokazila“ skutečnost, že příliš nadbíhá komunistům.

Hospodářské noviny zase 13. 12. přinesly rozhovor s ředitelem sdružení Post Bellum Mikulášem Kroupou, který na hloupou otázku redaktora Tomáše Kasala „Co říkáte na to, že Jiří Dienstbier, který pochází z disidentské rodiny, požádal komunisty o podporu v prezidentské volbě?“ zvolil odpověď ještě hloupější: „Možná by mu táta, kdyby ještě žil, za to dal na zadek…“ Dokonce i jindy soudný Jiří Leschtina 18. 12. v Hospodářských novinách naznačil rozpor: otec stříhající v roce 1989 s Hansem-Dietrichem Genscherem ostnaté dráty a syn žadonící dnes o podporu těch, co ty dráty natahovali.

Nemám potřebu hájit zde Jiřího Dienstbiera ml. Ozvat se může kdykoli sám. Je mi však smutno kvůli jeho tátovi, kterého jsem měl tu čest dobře poznat. Copak všem těm antikomunistickým mudrlantům, co se jím ohání, nestál ani za to, aby si nastudovali pár jeho článků, hodnot, které vzýval, a principů, jimiž se řídil?

Jiří Dienstbier st. nikdy módní antikomunistické vlně nepodlehl. Když kritizoval „bolševické myšlení“, mínil tím drzé, hrubé a válcovací metody pravicových svazáků, kteří se u nás definitivně zmocnili vlády po roce 1992. Patřil též k nejhlasitějším kritikům tzv. lustračního zákona, který semlel viníky i oběti a způsobil nemálo lidských tragédií.

Dienstbierovo volnomyšlenkářství se nejlépe projevovalo tím, že odmítal stavět bariéry mezi lidmi, s každým byl připravený diskutovat, každému byl ochotný naslouchat. Komunisty nepovažoval za méněcenné či nakažené leprou. O lecčems se s nimi po listopadu 1989 přel, zmiňme třeba česko-německou otázku, ale mnohem více bychom našli styčných bodů v zahraniční politice i v pohledu na sociální stát.

A proč se choval takto, přestože se mohl od pohrobků normalizační KSČ odpudivě odtáhnout? Protože byl demokrat a neměl sklon vylučovat politiky, natožpak jejich voliče, s jinými názory z politické soutěže. Říkal, že na antikomunismus bylo dost času před rokem 1989. Kdo k němu měl ale tehdy odvahu? „Oč jde všem těm bijcům, kteří mlčeli čtyřicet let a dnes se stali profesionálními pronásledovateli komunistů, když je to dovoleno?,“ zeptal se Jiří Dienstbier st. už v roce 1993 v knižním rozhovoru Nadoraz. A kdo jiný než disidenti a jejich tehdy pronásledovaní rodinní příslušníci má právo dnes s komunisty mluvit jako rovný s rovným a třeba se jich i zastávat?

Když Jiří Dienstbier st. na Kladensku kandidoval do Senátu, požádal okresní výbor KSČM o vyjádření podpory. Stál totiž o všechny voliče a věděl, že jsou chvíle, kdy se animozity na levici musejí překonat. Podobně uvažuje i jeho syn.

Je to přístup přirozený, politický, nikoli konjunkturální, vypočítavý. A jak to mysleli Václav Klaus, Jan Švejnar či Petr Pithart, když šli před parlamentní prezidentskou volbou požádat o hlasy na poslanecký klub KSČM? I Václav Havel se nakonec v prosinci 1989 nechal zvolit parlamentem s drtivou komunistickou většinou.

Dělat si z nebožtíků štít, a to i proti jejich nejbližším, nebo si je bezostyšně brát do pusy je nechutné. Nebylo by lepší přečíst si jejich práce a nastudovat si jejich názory? Jenže to by pak zmizela příležitost přidat svoji trošku do užvaněné denunciační kampaně…

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Na zadek by potřeboval Mikuláš Kroupa, Čtvrtek, 20.Prosince 2012, 19:25:46

nejen za hloupou odpověď, ale především za manipulativní reportáž o Budišovu, kdy byly na základě reportáže stojící na falešných tvrzeních neoprávněně vězněny 3 osoby, Věra Jourová potom byla dokonce odškodněna, což je v našich podmínkách unikum.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Jiří Leschtina Pátek, 21.Prosince 2012, 03:58:56

Lukášovi Jelínkovi: Článek je dobrý. -
Trochu mne ale zarazilo, že o Jiřím Leschtinovi píšete, že je (bývá?) "jindy soudný". Mohl byste, prosím, příležitostně naznačit, proč mu tuto charakteristiku přisuzujete? - Děkuji jk

Lukáš Jelínek - Brno

Pátek, 21.Prosince 2012, 10:07:10

M.Š.: Asi jste si spletl Mikuláše Kroupu s Jankem Kroupou.
J.K.: Narážím například na velmi dobré investigativní a analytické reportáže, které pan Leschtina svého času psal pro Literární noviny. Jiří Leschtina je sice jasně ideově profilovaný, ale po nekriticky proklausovském období pravidelně projevuje schopnost jistého nadhledu. Tentokrát jej nechal kdesi doma na nočním stolku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.