Ne-země za velkou zdí

Nedávný diplomatický úspěch Palestiny v OSN pravděpodobně nijak významně nepomůže reálné situaci Palestinců – konec izraelské okupace a vznik nezávislého palestinského státu jsou stále v nedohlednu.

Palestina získala v OSN status nečlenského pozorovatelského státu. Okolnosti hlasování byly zajímavé samy o sobě, zvláště z pohledu České republiky. O zvláštních spojenectvích, která nám hlasování přineslo, tu byla řeč jinde. Na mysli přitom tane otázka, zda tichomořské ostrovní státy jako Mikronésie či Palau získaly za své hlasování od Spojených států nějaké přísliby ve věci boje proti globálnímu oteplování, které je pro ně existenčním ohrožením.

Nebo jiná, neméně spekulativní, totiž zda Česká republika, posouvající se pomyslně od evropských břehů vstříc Novému světu, dokáže své nynější nadstandardní vztahy s Izraelem i se Spojenými státy využít k tomu, aby skutečně něco udělala pro nezávislý palestinský stát. Jeho potřebnost a správnost totiž sama ústy ministra Schwarzenberga deklaruje.

Zákon odvety
Co ale rozhodnutí valného shromáždění znamená pro ty, jichž se týká nejvíce, pro Palestince a Izraelce? Pravděpodobně může změnit méně, než si připouštějí i ti největší optimisté. Ukázala to bezprostřední odvetná reakce izraelské vlády, která (vedle zadržení cel za zboží pro palestinskou autonomii) ohlásila vybudování dalších tří tisíc bytů pro židovské osadníky na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě. V tomto případě jde o zcela klíčové rozhodnutí, protože výstavbou by bylo de facto přeťato spojení mezi jižní, menší částí palestinského Západního břehu, a větší částí severní s nedalekým centrem Ramalláhem.

Je nepravděpodobné, že izraelská vláda od tohoto záměru ustoupí. V Izraeli je před volbami, průzkumy napovídají, že strany nynější Netanjahuovy pravicové koalice ještě posílí, a ve veřejnosti je velká poptávka po rázném, silovém řešení. Navíc jde o dlouhodobou politiku: v aglomeracích na okupovaném Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě žije přes půl milionu židovských osadníků a je zcela nereálné, že by se kdy v budoucnosti izraelská vláda odhodlala k tomu je vystěhovat. Každá vláda jakéhokoli politického zabarvení se totiž bude obávat na jedné straně reakce často militantních osadníků, na druhé straně většinového mínění v samotném Izraeli. Mezinárodní tlak, navíc vycházející dosud ze strany slabé a nejednotné Evropy, na tom zřejmě mnoho nezmění.

Dva státy, jeden stát, žádný stát
V úvahách o dalším vývoji je proto třeba pomalu brát na vědomí zásadní skutečnost. Řešení v podobě dvou států, stále oficiálně považované – i ve Spojených státech či v České republice – za kýžený cíl, je prakticky neuskutečnitelné. Palestinský stát v podobě nejméně dvou, pravděpodobněji však tří či více od sebe oddělených částek území, který reálně kontroluje jen menší část z 22 procent mandátní Palestiny okupovaných po roce 1967, tedy necelých deset procent celé rozlohy Izraele/Palestiny, je pouhou chimérou. Bude se pravděpodobně stále více přesouvat do virtuální polohy, živý ponejvíce v oficiálních projevech diplomatů.

Jaké jiné alternativy se ale nabízejí? Jen málo pravděpodobná je myšlenka jednoho státu Palestina/Izrael. Kritici izraelské vlády, židovští antisionisté (podle svých kritiků ovšem „Židé nenávidící sebe sama“), sní o jednom demokratickém státě dvou národů. Představují ovšem zřetelnou menšinu a zřejmě se jim nepodaří získat pro představu, jež by se naproti tomu zamlouvala stále větší části Palestinců, podporu mezi židovskými Izraelci.

Z izraelské krajní pravice a podobně zaměřených kruhů naproti tomu zaznívá pod heslem „Palestina je Jordánsko“ popírání samotné existence Palestiny a Palestinců jako samostatné národní jednotky. Představa, že Izrael přímo připojí osadnické aglomerace na Západním břehu ke svému území, a zbytek země s palestinskou většinou připadne Jordánsku, poslednímu z relativně proizraelsky zaměřených arabských sousedů Izraele, je však málo pravděpodobná.

Nepřítel vnitřní i vnější
Jako nejreálnější „řešení“, alespoň pro dohlédnutelnou budoucnost, se tak jeví pokračování stávajícího uspořádání. Z pohledu Izraelců, kteří ve velké většině nijak nestojí o kontakt se svými palestinskými sousedy a historickými příbuznými, je status quo zřejmě tou nejlepší možností. Masivní „ochranná zed“ a neméně pevná mentální bariéra mezi oběma etniky fungují spolehlivě, a pokud právě nedopadají rakety z izolované Gazy, není z izraelského pohledu potřeba cokoli měnit.

Pro židovské Izraelce je spíš aktuálním problémem, co s „vnitřním nepřítelem“ – Palestinci žijícími na území Izraele, nazývanými většinou poněkud nepřesně „izraelští Arabové“. Je jich přes dvacet procent z celku obyvatelstva Izraele, přes jeden a půl milionu, a jejich počet stále stoupá. Postupný plán etnického „dočišťování“ samotného Izraele, realizovaný především v Galileji, stejně jako mezi palestinskými beduíny v Negevu, a již mnoho let probíhající plánovitá demolice palestinských domů na území Izraele směřují k tomu, aby tato počtem významná menšina byla soustředěna na velmi malém území, ve stísněných podmínkách, reálně v situaci několika roztroušených ghett. I tito, slovy izraelského historika Ilana Pappého, „zapomenutí Palestinci“ tu ale jsou a je pravděpodobné, že o sobě budou dávat vědět stále víc.

Na cestě do ne-země
Jaké zprávy tedy budeme z horkého kousku země mezi Středozemním a Mrtvým mořem slýchat v budoucích měsících a letech? „Nečlenský stát“ Palestina bude fungovat víceméně stejně jako dosavadní palestinská autonomie. Na Západním břehu bude Abbásův Fatah obtížně manévrovat mezi nepřátelstvím izraelské vlády a nespokojeností samotných Palestinců; z Gazy se bude Hamás snažit za pomoci vlivných a bohatých islámských spojenců získat rozhodující převahu nad svým vnitřním protivníkem a definitivně se stát rozhodující palestinskou silou, s výhledem na posun dosud relativně sekulární palestinské většiny k ortodoxnějšímu islámu. To bude dále komplikovat situaci palestinských křesťanů, kteří jsou již nyní v nezáviděníhodné pozici menšiny uprostřed menšiny.

Izraelská vláda po každém přitvrzení vždy částečně ustoupí, aby pak zase o to rázněji postoupila vpřed. Namísto jednání už se bude periodicky vyjadřovat jen „vyjádření ochoty k případnému budoucímu jednání“, a i to bude za diplomatickými stoly a pultíky obratně vykládáno jako úspěch a nadějné znamení, že bilaterální jednání a dvojstátní řešení jsou přece jen, navzdory všemu, na dobré cestě. Izraelští aktivisté a přátelé Palestiny a Palestinců budou bojovat na dvou frontách, kromě pomoci svým palestinským přátelům je zřejmě čeká zápas o udržení demokratického charakteru Izraele.

V samotné zemi na břehu Jordánu budou palestinští venkované bránit každý metr půdy, za pomoci izraelských a mezinárodních aktivistů popáté znovu stavět zbořené domy, stále znovu ztrácet a oživovat naději, a čelit hluboké frustraci při čekání na checkpointech nebo při pohledu na seřazené šiky nově vystavěných obytných bloků na protějším kopci. A někteří z turistů z České republiky, jednoho z nejbližších spojenců Izraele, si možná při své návštěvě této atraktivní země najdou čas i na návštěvu velice blízké, třebaže poněkud skryté ne-země za velkou zdí.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Země, ne-země a turisticky neprobádané regiony Středa, 5.Prosince 2012, 09:49:24

Je od Vás milé, že máte pochopení pro statečný boj palestinského lidu.

Navíc to píšete to s chvályhodnou věcností; taková Jana Ridvanová z Přátel Palestiny („Palestinci jsou také lidi“) by asi zvolila ostřejší tón. – Téma je to důležité, to nelze popírat. A co takhle Šluknovsko nebo jiný turisty opomíjený region:

„A někteří z turistů z Izraele, jednoho z nejbližších spojenců České republiky, si možná při své návštěvě této atraktivní země najdou čas i na návštěvu velice blízké, a nepříliš skryté ne-země za velkou „zdí“.“

Je dobré a záslužné, že zmiňujete arabské obyvatele a občany státu Israel.
Nemáte náhodou nějaké bližší informace o tom, kolik jich už bylo palestinskými bojovníky za nezávislost za těch 64 let povražděno? – Ty ostatní „statistiky“ jsou vedeny poměrně důkladně, jen tady to zatím nějak hapruje.

Filip Outrata - Praha

"Statistiky" Středa, 5.Prosince 2012, 10:37:52

Vážený pane Kopecký, díky za milou reakci.

Bohužel bližší informace o tom o čem píšete nemám, v Pappého monografii o "Zapomenutých Palestincích" v Izraeli se o tom nepíše, spíš o vládních pokusech eliminovat "arabské"/palestinské poslance Knessetu, nebo o desítkách izraelských Palestinců zastřelených izraelskými ozbrojenými silami.

Byl byste tak laskav a naznačil, odkud čerpáte vzdálenější informace o této věci? Velice by mi to pomohlo. Buďte zdráv!

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

vzdálenější informace? δόξα έπιστήμη Středa, 5.Prosince 2012, 11:09:35

Tak to jsme na tom stejně
To je právě ten problém, že "likvidaci zrádců" se vždycky jenom hodně mluvilo, ale je těžké se něčeho konkrétního dopátrat. (To už známe z Bible!!)
Je asi smutným osudem všech odbojových hnutí, ať už protinacistických v okupovaných zemích Evropy nebo jakýchkoli podobných v historii, že vítězové jakoukoli vzpomínku na ně rozdrtí na prach - a těch pár pozůstalých umře v tichu a nezřídka i v úzkosti, že odplata bude na nich jednou dokonána.
(Mimochodem mi vytanulo, že do češtiny byla kdysi přeložena knížka "Národy ve stínu".)
Pappého si určitě najdu

Moje otázka nebyla totiž tentokrát míněna ani ironicky ani provokativně, ale zcela vážně.

Takže musíme zkusit pátra každý na vlastní pěst. A třeba se někdo najde, kdo ná navede na stopu.
Kdysi (přesněji v roce 1988) jsem v Salzburgu mluvil se studenty s palestinsko-libanonskými kořeny, ale v tomto punktu byli zdrženlivý, a já neviděl důvod na ně nějak dotírat. Indicií dost, důkazy chybí.

Je to podobné jako Cosa Nostra... Giulio Andreotti ví, ale nepoví. Odsouzen na 24 let vězení - a rozsudek zrušen: promlčeno. Takhle se lidstvo krok za krokem "promlčí" k sice konejšivému ale veskrze lživému obrazu dějin. Rádi se přiživí i amatéři jako Daniel Herman. Je to vždycky výborně zaplaceno

Dnes je v módě varianta: "Fučík a Rošický byl křivák, ale Mašínové, to byli hrdinové..."

(Čekám, kdy už nám mladá generace literárních vědců začne odborně objasňovat, proč Vančura, Hašek a Olbracht byli šmíra, kdežto Zahradníček, Durych a Deml zůstávají v zlatém fondu českého básnictví. Jsem jen zvědav, kam asi zařadí Františka Halase.)

Karel Kosík měl naprostou pravdu:
"Generální linií je MLČENÍ".

A když už je to stejně tak dlouhé, že to nikdo nedočte dokonce, připojím ještě svého oblíbeného T.S.Eliota:

The Eagle soars in the summit of Heaven,
The Hunter with his dogs pursues his circuit.
O perpetual revolution of configured stars,
O perpetual recurrence of determined seasons,
O world of spring and autumn, birth and dying!
The endless cycle of idea and action,
Endless invention, endless experiment,
Brings knowledge of motion, but not of stillness;
Knowledge of speech, but not of silence;
Knowledge of words, and ignorance of the Word.
All our knowledge brings us nearer to death,
But nearness to death no nearer to God.
Where is the Life we have lost in living?
Where is the wisdom we have lost in knowledge?
Where is the knowledge we have lost in information?
The cycles of Heaven in twenty centuries
Brings us farther from God and nearer to the Dust.

(zbytek je tady ⟹ http://www.tech-samaritan.org/blog/2010/06/16/choruses-from-the-rock-t-s-eliot/)

Mladé čtenáře snad přece jen raději upozorním, že Eliot nebyl kryptokomunista a neexistují důkazy, že by sympatizoval s komunistickou stranou.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.