Stříbropěnná řeka Santiago

Jiří Silný

Nadnárodní koncerny znečišťují mexickou řeku Santiago tak, že se stala doslova smrtonosnou. Dokumentární film a putovní výstava fotografií se na problém snaží poukázat a vyzvat k nápravě.

Rio Santiago je druhá nejdelší řeka v Mexiku. Ještě před pár desítkami let měla řeka čistou vodu plnou ryb, koupaly se v ní děti a výletníci jezdili k „mexické Niagaře“, vodopádům mezi městy Juanacatlan a Jalisco, která mají dohromady přes sto tisíc obyvatel. V současné době je řeka Santiago jedovatou stokou, kterou do moře odtékají nečištěné odpadní vody z desítek továren i rostoucích městských aglomerací.

O stavu místního životního prostředí vypovídá dokumentární film, který spolu spolu s výstavou fotografií právě v několika evropských zemích prezentuje ředitelka nevládní organizace IMDEC (Instituto Mexicano para el Desarollo Comunitario) paní María González Valencia. Film ukazuje rozhovory s lidmi z uvedeného dvojmostí, kteří umírají na rakovinu a další choroby způsobené znečištěním (někteří krátce po natáčení zemřeli) a jsou tam i takoví, kterým na stejné nemoci zemřely děti a další blízcí příbuzní. Jeden příklad za všechny: osmiletý Miguel Angel López z obce Huizachera spadl do řeky a po sedmi dnech v nemocnici zemřel na otravu.

Ale nebezpečí nečíhá jen přímo ve vodě. Chemikálie ve vodě vytvářejí hustou pěnu, zejména tam, kde jsou peřeje a vodopády (fotografie zde, zde a zde) a tu pak vítr roznáší do širokého okolí. Kontaminovanou vodou se také zalévají zeleninová pole a jedy pronikají do spodní vody. Otrávená je tak nejen voda, ale i vzduch a půda. 

Film se také pokouší vysvětlit, jak je možné, že to došlo tak daleko a naděje na zlepšení není velká. Místní starosta blábolí po způsobu všech neschopných politiků něco o tom, že vlastně není prokázána přímá souvislost kontaminace a nemocí a že ve městě nejvíc umírají staří lidé přirozenou smrtí. Místní lékař říká, že aby se dala neotřesitelně prokázat evidentní přímá souvislost konkrétní nemoci s jedovatým koktejlem, který řekou protéká, byla by nutná složitá měření, na která nikdo nedá peníze.

Místní aktivisté narážejí na typický začarovaný kruh: v seznamu zakázaných látek, které se nesmí vypouštět do vody, a který vyhlašuje mexická vláda, je asi dvacet položek. Takových jedovatých substancí je v řece Santiago odhadem kolem tisíce. Továrny, které tu katastrofu působí, tvrdí, že vládní předpisy přece dodržují. Navíc zajišťují práci pro místní chudáky, jsou to dobrodinci, kteří si zaslouží pochvalu a ne kritiku.

Kvůli tomu přece investoři přišli, lákala je levná práce a nedostatečné ekologické standardy. Dělníkům platí almužny a pomalu je i jejich děti otravují. Ale žádný strach, těch, kdo práci potřebují, je pořád dost, spousta jich čeká před branami továren, až se uvolní další místo. Samozřejmě nikdo nedokáže, že to byly zrovna jedy z té či oné továrny, které otrávily malého Angela. Vláda se raduje, že Mexiku roste HDP a stojí na straně kapitálu. Opravdu ďábelský systém.

Továrny patří starým známým firmám. Z Evropy jsou to třeba Siemens a Nestlé. Samozřejmě, že mají na webových stránkách vymazlené programy společenské odpovědnosti (zde Siemens a zde Nestlé).

Jestli se laskavému čtenáři nebo laskavé čtenářce z toho dělá špatně, mohou následovat výzvu, s kterou paní Valencia do Evropy přijela. Žádá o solidaritu, chce, abychom nenakupovali zboží firem, které zabíjejí děti v Jaliscu a také to těm firmám sdělili, proč jejich zboží nechceme. Je to alespoň něco. Takových míst je na světě hodně, ale nadnárodních firem, které takovou vražednou produkci organizují, a bank, které to celé financují, tak mnoho není. Vlastně těch, kdo z kapitalismu skutečně profitují, je stále méně a stále víc je těch, kdo jsou tak či onak oběťmi. Pokud se oběti spojí a vzepřou, nemusí to tak zůstat.

V obci Huizachera se do boje zapojily i děti. V projektu, financovaném Nadací Rosy Luxemburgové, začaly fotografovat devastaci míst, v kterých musí žít — to představuje fotografická výstava, která putuje po Evropě, ale obrázky lze najít i na této webové stránce. Děti vytvořily výbor, zvaný Ekologická banda, a chtějí znovu najít ztracený poklad — čistou řeku. Snad se toho dožijí. Snad se alespoň někteří z nás dožijí toho, že se podaří nelidský systém ničení překonat a řeky a lidé si budou moci oddychnout.

Další informace zde a zde