Jinde sociální byty, u nás kotce

Právo na důstojné bydlení je politické téma a musí se prosadit prostředky politického boje proti dnes vládnoucím politickým stranám lidí, kteří se řídí zásadou, že se každý má postarat jen sám o sebe.

Moderní architekti bývali avantgardní nejen ve své tvorbě, ale i ve svých politických postojích. Česká architektura meziválečné a poválečné doby přináší řadu dokladů o tom, že tvůrci dobře chápali sociální dimenzi architektury a přispívali k naplňování práva na důstojné bydlení pro všechny. Nakolik se to dařilo, je jiná otázka. Při odpovídání na ni hrají ovšem často roli postoje ideologické.

Od devadesátých let byly tisíce stránek popsány odsudky panelákových družstevních „králíkáren“, dokládajících nelidskost tzv. komunistického režimu. Proti tomu se stavěl ideál vlastního bytu nebo ještě lépe domu na nějaké dobré adrese, nebo hezky mezi svými, za plotem a závorou, s výhledem na pole. Dnes už takové hlasy zní jen tlumeně. Volná možnost cestování a šíření informací mnohým ukázala, že podobná sídliště jako u nás se svého času stavěla i jinde. Ale hlavně v době, kdy náklady na bydlení začínají přesahovat i možnosti lidí počítajících se ke střední třídě a hypotéky se mění v dluhové pasti a pro někoho i v rychlou cestu k bezdomovectví, nepůsobí levné bydlení v družstevním paneláku už tak odpuzujícím dojmem.

Prapodivná státní politika bydlení vedla k tomu, že se levné nebo tzv. sociální byty po převratu přestaly stavět úplně. Tíživá sociální situace lidí, kteří s postupnou deregulací cen nájemného ztráceli schopnost nájemné hradit, se řešila příplatky na bydlení (teď se pracuje na jejich redukci), takže stát, jak to činí čím dál častěji, vlastně dotuje z daní soukromé majitele domů. Zvlášť drastickým způsobem se to děje u nouzových ubytoven pro Romy, za jejichž bydlení ve zcela nedůstojných podmínkách stát platí nehorázné nájmy podnikatelským hyenám. Nebo se to „řeší“ čunkovským odsunem do kontejnerů a rozpadajících se pastoušek někde za hranicemi obce. V kulturních zemích Evropy je obvyklé stavět levné sociální byty, bez ohledu na to, jaká vláda zrovna vykonává veřejnou moc, a bez ohledu na to, jakou barvu pleti mají její obyvatelé.

Když se v důsledku vpádu kapitalismu vytvořila stále rostoucí skupina lidí bez domova, zase se u nás žádné systémové řešení nenašlo. Nebýt několika nevládních organizací, fungujících díky sociálně motivovaným pracovníkům i v prekérní finanční situaci, tak zbude jen politika represe a vytlačování občanů bez domova z veřejného prostoru. Neexistující solidní veřejná debata ponechává široký prostor pro fašizující populisty a instinktivní odpor vystrašených a frustrovaných občanů. V kulturních zemích Evropy existují veřejné programy pro lidi bez domova a alespoň část veřejnosti, nejen pár aktivistů, se s nimi solidarizuje.

Lidové noviny i některá další periodika otiskla nebo na webu zveřejnila článek o workshopu občanského sdružení Jako doma a architektonické kanceláře Ting, při kterém se realizovaly návrhy na nouzové příbytky pro lidi bez domova, pořízené s minimem nákladů a zaručující přežití i v mrazech. Zveřejněné fotografie ukazují jakési kotce pro ležící postavu s podlahou z dřevěné palety, přes kterou je ohnuta mříž a celé je to izolované kartonovými krabicemi a přikryté igelitem. Rozměry příliš nepřesahují míru rakve, ale jsou o něco větší, než je současná evropská norma pro klecový chov nosnic.

Přesto, že se nelze ubránit pocitu trapnosti a absurdity, je téma příliš vážné na to, abychom zůstali jen u ironie. Každý, kdo někdy viděl alespoň na obrázku nějaký slum, se mohl přesvědčit, jak vynalézaví jsou lidé v nouzi, pokud jde o vytváření provizorních přístřešků z jakýchkoli dostupných materiálů. Na to opravdu architekty nepotřebují. I v Praze lze narazit na improvizovaná obydlí lidí bez domova, která je chrání před nepohodou a zimou. Neochrání je ale před agresivitou soukromých pravičáckých magorů ani před agresivitou veřejných policistů chránících slušné občany před obtěžováním (když se slušný občan, např. jménem Frištenský, necítí obtěžován, dostane po papuli taky). Postoj českých úřadů ke squatterství je znám dostatečně a představa, že budou tolerovat, že si na veřejném, nebo, nedej bože!, soukromém pozemku nějaký špinavý bezdomovec zřídí svou klícku, není moc reálná.

Dá se namítnout, že pokud aspoň jednomu člověku bez domova bude takto poskytnuta pomoc, aby letos přežil zimu, tak to má smysl. Snad i to, že taková informace se dostane do běžných médií, pomůže, aby si zas pár lidí navíc uvědomilo situaci občanů, kterým stát neposkytl možnost realizovat právo na bydlení. Je dobře, že architekti a designéři se nezabývají jen takovými projekty, které naopak různými bariérami brání, aby se mohli lidé bez domova vyspat na lavičce nebo zahřát na nádraží. Chápu dobře míněnou snahu pomoci, udělat alespoň něco pro zlepšení situace, která je zoufalá. Architekt Daniel Kolský k tomu uvádí: „Snažíme se ukázat různé přístupy, jakým způsobem by lidi mohli téma pojmout a snažit se najít nějaké řešení. Tohle je individuální, budeme navrhovat ale i systémovější řešení, nějakou infrastrukturu."

Břitký satirik Kurt Tucholsky kdysi prohlásil, že protikladem k dobrému není zlé, ale dobře míněné. Dobrá vůle a ušlechtilá motivace nestačí, pokud se úsilí napře směrem, který nemůže vést k řešení. Myslím, že všichni ti obětaví pracovníci a pracovnice v sociální oblasti, ať už státní nebo nevládní, v rozvojových organizacích i v práci s lidmi bez domova tuhle zkušenost dobře znají. Ani když do naprostého vyčerpání pomáhají těm, či oněm obětem, nepřestává v tomto výdělkářském systému obětí přibývat. Francouzský sociolog Pierre Bourdieu proto nabádá, že všichni zaměstnanci, kteří v rámci společnosti mají na starost řešit negativní dopady na konkrétní lidi, ať už jde o sociální pracovníky, policisty, učitele apod., by měli společnosti podávat zpětnou vazbu o jejím stavu tím, že se budou angažovat pro změnu pravidel, které oběti vytvářejí. Když to udělají společně se svými „klienty“, bude to tím účinnější.

Ve starém Řecku, se obyvatelé dělili na polítés, občany, kteří se starali o správu obce a tvořili polis a na ty, kteří se starali jen o své soukromé záležitosti a ti se nazývali idiotés. Právo na důstojné bydlení je politické téma a musí se prosadit prostředky politického boje proti dnes vládnoucím politickým stranám idiotů, kteří se řídí zásadou, že se každý má postarat jen sám o sebe.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.