K úmrtí Milana Horálka

Ve věku 80 let zemřel v úterý první český polistopadový ministr práce a sociálních věcí Milan Horálek. Vzpomíná na něj Igor Pleskot.

V sedmdesátých letech – v době mého „Arbeitsverbotu“ v oblasti vzdělání, vědy a výzkumu – jsem pod krytím Výzkumného ústavu, do kterého se tehdy Milan dostal, v kooperaci našeho tehdejšího pracoviště, stavebního družstva INSTAV, pracoval na jednom velmi rozsáhlém výzkumu. Spolu s dalšími pracovníky naší skupiny, samozřejmě „načerno“ pod záštitou Milanova ústavu a za jeho vedení jsme prováděli výzkum pracovních postojů, názorů a potřeb pracovníků československé ekonomiky k pracovní době, analýzy jejího využití atd.

Velmi jsem si cenil jeho manažerského přístupu, který jak se domnívám, byl také dědictvím baťovské školy, kterou Milan v raném svém věku absolvoval. Pro mne byl inspirující zvláště jeho „tah na branku“ – tj. smysl pro realizaci a prezentaci návrhů pro výkonnou sféru. V osobní sféře byl osvěžující jeho smysl pro humor, vytvářející mytická zápolení z drobných příhod jeho vlastních spolupracovníků.

Po „sametu“ jsem s ním spolupracoval dál – jako odborový partner v jeho funkci českého ministra práce a sociálních věcí – či později jako sociolog a výzkumný pracovník. Stali jsme se přáteli a strávili hezké chvilky nad sklenkou i nad úvahami jak dál s naší zaměstnaností.

Je symbolické, že dnes – kdy Milan byl již vážně nemocen – jeden z jeho následovníků ve funkci ministra (dnes již padlý pro skandály svých podřízených), systematicky likvidoval – a likviduje – systém aktivní politiky zaměstnanosti. Ten, který rychle na začátku devadesátých Milan Horálek ve funkci ministra vytvořil. A který nám později záviděly i sousední státy. Pamatuji s jakým heslem posílal pracovníky na „zkušenou“ do sousedního Německa a Rakouska : „Kapieren, nicht kopieren!“ A vybudovaná síť „Úřadů práce“ v celé republice úspěšně fungovala nejen jako „výplatna“ podpor v nezaměstnanosti, ale jako centrum aktivní politiky zaměstnanosti v regionech. I po odchodu z funkcí Milan podporoval další rozvoj funkcí ÚP, i růst kvalifikace jejich pracovníků.

To vše je dnes, díky politice Topolánkovy a nyní Nečasovy vlády rozmetáno. Kontinuita byla zpřetrhána a stav hozen o desítku let zpět. Obrat v politice aktivní zaměstnanosti bude vyžadovat mnoho práce, včetně legislativních změn.

Proč k tomu došlo? Demagogická hesla o zamezení plýtvání jsou jen zástěrkou pro vytvoření takového stavu, který umožňuje privatizaci politiky zaměstnanosti formou pracovních agentur, o jejichž efektivnosti lze právem pochybovat. Pro bratrstvo kočičí pracky, které nám dnes vládne umožňuje dále sice vedlejší, ale neméně významný cíl : reorganizací systému získat lukrativní místa pro věrné příznivce na nadřízených postech, a na podřízených místech uplatnit politiku biče (a případného cukru) vůči možné kritice. Efekt šetření je přitom horko těžko vykazatelný formálním má dáti dal, jen na základě sníženého počtu „úředníků“, při čemž se nehovoří o výsledcích jejich práce a o nehospodárném pracovním zatížení, které vede dále rozbourání jednotlivých agend. Nenutí nezaměstnané k pracovní aktivitě, ale k často marné štrapaci po potvrzeních. A z hlediska aktivní politiky nezaměstnanosti nulový, ba záporný efekt.

Památce Milana Horálka jsme povinni destrukci aktivní politiky zaměstnanosti a bezohlednou její privatizaci zastavit, i když to bude vyžadovat tvrdou práci.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.