Změna smýšlení: levice na pokání

Kosíkovsky laděná úvaha navrhuje levici neulpívat na jednoznačnosti věcí a materiálních procesů výroby, nýbrž racionálně přijmout rozporuplnost konkrétní skutečnosti a v takto otevřeném světě jednat.

Dnešní svět je tak plný rozporů, až přijde jednomu zatěžko uvěřit, že skutečnost je rozumná, tj. přístupná rozumné řeči a kritickému diskursu. I když my lidé děláme samé hlouposti a sobecké vylomeniny, jsme schopni kriticky to vidět a uznat, i sebekriticky přijímat: chováme se koneckonců rozumně. Skutečně?

Rozpory dnešního světa dávají za pravdu Tarského vizi ruského partnerského spojení „asijského biče a evropské burzy cenných papírů“. Slavoj Žižek tvrdí, že „v čínské repríze [tohoto partnerského spojení – ZV] se tato kombinace může ukázat jako stabilnější než demokratický kapitalistický model, který jsme považovali za přirozený“. Jak tomu máme rozumět my, děti Vítězného února? (Tehdy jsem se narodil.) Vždyť kapitalismus, který jsme sice přímo nezažívali, ale spíš o něm snili, byl kapitalismus spojený s blahobytem sousedního Bavorska: bylo to sociálně tržní hospodářství, jak říkali oni. Stát tam zajišťoval dobré zázemí i sociální jistoty, na dálnicích se tam neplatilo a neplatí… Stát u nás zajišťoval také všecko, dohlížel na všecko, ale nebyl dostatek ani zboží na pultech, ani žigulíků, ani trabantů.

Oni mysleli, že mají demokracii, my jsme ji měli dokonce socialistickou. Jak si to má levicová mysl „urovnat“, že demokracie by mohla mít „kratší dech“ než „asijský bič“?

Svět prosperity je plný rozporů. Až se zdá, že v něm vládne chaos. Ale chaos není nic rozumného: rozum „chaos nebere“, avšak tomu, co je rozporné, rozumí. A tak se snaží porozumět světu prosperity, plnému rozporů, analyzuje prosperitu, a to nikoli přestože je rozporuplná, ale protože je rozporuplná.

Tu se ukazuje, že „nelze oddělit ´rozvoj´ od destrukce, ani ´pokrok´ od plýtvání“ – a čím energičtěji nastupuje „síla produktivity, tím více se musí uvolnit síly ničení, a čím více se rozšiřuje objem produkce, tím více se musí vše pohřbít pod horami dusivého odpadu“ (Sartre). Promítáme tato zjištění s dostatečnou razancí a opravdovostí do své životní perspektivy, do svého vidění světa? K tomu je třeba „dlouhé a trpělivé práce při tvorbě vědomí“ – avšak pokud je sám systém pro svou povahu „objektivně nepřijatelný“, pak se tato „práce na tvorbě vědomí, obhajovaná Sartrem, stává téměř nemožnou“.

„Pracovat na tvorbě vědomí“ znamená utvářet smýšlení, měnit je i jeho směřování; naši předkové pro to měli slůvko „pokání“, METANOIA (meta-noia znamená v křesťanské tradici hlubší noesis, nové poznání, nový, hlubší pohled na vlastní život).

Změna smýšlení není jen prostou negací dosavadního přesvědčení; sotva řekneme, že se dal na pokání někdo, kdo dříve tvrdil, že tlačenka s cibulí a octem je nejlepší k pivu, ale teď už dospěl k opačné tezi, že s červeným vínem je to lepší. METANOIA je spjata s vědomím celistvosti, konkrétní totality, s přesvědčením, že rozpor je součástí skutečnosti stejně jako její „vyšší rámec“, který jí dává smysl. METANOIA je záležitostí tohoto „vyššího rámce“, „konkrétní totality“.

Jestliže „skutečnost je v současnosti právě tak spjatá s Rozumem jako s Nerozumem“ (Michael Hauser), pak to neznamená, že bychom měli spoléhat na jakékoliv, tedy také nerozumné, silové řešení potíží a neblahých poměrů. Teze, že „základy, na nichž stojí svět, jsou bytostně iracionální“, se nemůže stát programem. Programové prohlášení veškerého úsilí o změnu k lepšímu může vzejít jen z pozice uvědomení si a myšlení rozporů; rozpory je třeba myslet jako nezbytnou součást skutečnosti.

Vědomé usilování o změnu, o převrat převrácených poměrů může vzejít jen z myšlení rozporů jako bytostné součásti skutečnosti: „Nikde není nic, v čem by nemohl a nemusel být vykazován rozpor, tj. protikladná určení,“ učí Hegel. Jen bezděčně „bezmyšlenkovitá smyslovost“ může setrvávat na tom, co je smyslově „omezené a konečné“, co je „nepopiratelné“, protože hmatatelné; to pak přechází v „tvrdošíjnost rozvažování“, že „jsoucí si v sobě neprotiřečí“. Je to „základní předsudek dosavadní logiky a obvyklá představa“, že rozpor není čímsi bytostným; „avšak on je kořenem veškerého pohybu a života; jen pokud má něco v sobě rozpor, pohybuje se, má tvůrčí sílu a aktivitu.“

Filosofie konkrétní totality nebo „dialektika konkrétního“ musí spočívat v otevření se něčemu většímu, než co je možné v současném marasmu nalézt, tzn. v otevření se něčemu, „nad co nelze myslet nic většího“.

Otřesení „důvěry ve stávající instituce jako instituce Rozumu“ neznamená nezbytnost obrátit se k institucím Nerozumu, ale potřebu upřít svou snahu k hledání a utváření dosud ještě nehotových, „ne-stávajících“ rozumných institucí.

Pokud „skutečnost půjde svou cestou a bude zpochybňovat rozumnost“ a popírat logiku věcí, bude to v rozporu s logikou smyslu rozumné řeči. Musíme věřit v možnosti rozumné řeči, v rámec, který nám rozumná řeč schraňuje a který se nám, jakkoliv jej nemáme ve své moci, nabízí a otevírá. Je tím, nad co nelze myslet nic většího (takto mluvil Anselm z Canterbury o Bohu).

Reálný svět nepropadá chaosu: rozpory, zahrnující všechny věci, včetně „věcí veřejných“, kritických pohledů a občanských či politických rozhodnutí, nepřicházejí z (jakoby jednoznačných) věcí, z „materiálních“ procesů výroby a pohybu zboží, ale z rozumných nebo ne příliš rozumných rozhodnutí – přičemž rozumné je respektovat „vyšší rámec“, nejen jej připustit jako „něco, nad co nelze myslet nic většího“, ale také si přiznat „nemožnost nemyslet něco, nad něž nelze myslet nic většího“: dialektiku konkrétního nebo, slovy Hegelovy Logiky, „konkrétní totalitu, jíž je Bůh“.

Dialektika konkrétního je myšlením směřujícím k lepšímu světu, dál a hlouběji, za a nad rozporuplnou existenci světa kolem. Dialektika konkrétního neznamená jen pochopení, že řád světa pochopíme a nastolíme už tím, že pochopíme a představíme ne-řád světa jako neřád – ale také to, že toto pochopení je jen předpokladem úsilí a činu: události.

Privátní banky nežijí v jiném světě a na jiném „poli jsoucna“ než zemědělci, i když poměry, v nichž žijí, jsou nesrovnatelné. Respektujeme-li, že „jsoucno je konkrétní“ (Kosík), nemůžeme ignorovat nepoměry, které bijí do očí. Je třeba se otevřít „širšímu rámci“: konkrétní totalitě. Co je to? Myšlené jsoucno, resp. způsob myšlení jsoucna.

Dialektika konkrétního učí respektu k řádu světa, byť světa rozporuplného; přináší pochopení toho, co je významné – a myslitelné – a zachovává respekt vůči myslitelnosti; tu sice nemáme ve své moci, ale přesto je NĚČÍM, nad co nelze myslet nic většího: Otevřeností.

Je poctivé a konsekventní, když ve svém pozdním textu Karel Kosík vyznává: „Jsem ateista, nikoli neznaboh… Ateistovi není lhostejné, že současná epocha odepsala Boha, umí bez něho žít, zvykla si na jeho nepřítomnost, smířila se s ní, a dokonce s ní jako s fingovanou přítomností kšeftuje.“ (Třetí Mnichov) Nepředvídá český filosof možnost levice změnit v 21. století smýšlení, řečeno postaru: dát se na pokání?

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Vyšohlíde, Úterý, 6.Listopadu 2012, 21:21:32

myslím, že (téměř) každý levicový ateista slyšící podobné slovo jako je třeba "pokání", které má svůj původ v křesťanském slovníku, prchá, jako kdysi prchal pračlověk před ohněm. Ale mě to docela zajímá.
Také jsem měla o významu slova původně úplně jinou představu. Proto je dobré přeložit ho do "normálního" jazyka. Vy ten termín vysvětlujete ve svém článku (a já jsem si pro jistotu našla ještě odborné vysvětlení na internetu, na http://www.iencyklopedie.cz/pokani/ ). Jde tedy vlastně o vnitřní proměnu člověka, jejímž výsledkem je nový způsob myšlení. V souvislosti s tím v mé mysli hned vyvstaly staré termíny z 80.let 20. století: "přestavba a nový způsob myšlení". Doufám, že nemluvím úplně z cesty, když řeknu, že to bylo patrně něco podobného, jenže se to mělo týkat celé společnosti a navíc se to jaksi nezdařilo... Ani následné revoluce neskončily tak, jak by bylo bývalo žádoucí, aby skončily. Výsledkem nebyl nový způsob myšlení, nýbrž ještě starší způsob myšlení. Všichni si totiž tenkrát mysleli, že pokání přece mají dělat ti druzí a ne oni.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Středa, 7.Listopadu 2012, 10:10:0

1. Není mi jasné, proč by to otevření muselo být výslovně charakterizováno jako "otevření se něčemu většímu". V čem je rozdíl oproti tomu, když se např. řekne otevřenost vůči světu, životu ... samozřejmě světu pozemskému, životu skutečných lidí?

2. Obdobnou připomínku mám u Anselma: k jeho slavném argumentu "nad co nelze myslet nic VĚTŠÍHO" (přiznávám bez mučení, že následné diskuse scholastiků a další až po Kanta neznám) mne napadá, že se možná vůbec nezabýval matematikou (?) - pak by třeba měl problém s užitím slova "větší".
Já vím, říká se běžně velký spisovatel ("dva zááámky plný spisovatelů...!", říkal Werich), velký učenec, ale třeba taky velký blbec - a "velikost"bezpochyby v každém z těchto příkladů spočívá v něčem jiném. Co tím tedy Anselm vlastně míní?

3. Mýlím se, když mám pocit, že má autor vůči tomu, co označuje jako levici, mírnou alergii? (Je mi jasné, že každé použití dichotomie levice-pravice v sobě skrývá nebezpečí sklouznutí do zákopové války - ale o to mi tu přísámbohu nejde.) Ptám se proto, že vlastně nevím, co Zdeněk Vyšohlíd levicí přesně - nebo aspoň přibližně - rozumí.

4. Deus absconditus (o němž tento článek není, ale jehož mi připomněl poslední odstavec o Kosíkovi) je veliké téma:
připomenu jen obsáhlou studii Luciena Goldmanna o "tragickém světonázoru" u Pascala a Racine-a.

5. Reflexy, které vyvolává slovo "pokání", bych spíše pominul - autor podle mne nemíří směrem, kterým se vydávají analýzy srovnávající intimní katolickou zpověď a veřejnou sebekritiku na stranických schůzích... (tolik snad k poznámce Evy Hájkové)

***

Musím dodat ještě poznámku čistě osobní: tento text se mi z celé řady důvodů, o nichž ještě musím přemýšlet, líbí úplně nejvíc ze všeho, co tu zatím Zdeněk Vyšohlíd publikoval.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

odpověď Zdeňka Vyšohlída Středa, 7.Listopadu 2012, 10:19:45

Paní Hájková,

dovolím si pár slov k motivaci, proč jsem článek napsal:
Levice, to přece není naštvané "Hurá proti všemu!" Není to neodůvodněný vzdor, slepý negativismus, ale pozitivní úsilí zachovat integritu a konzistentnost myšlení – dá se říct: inspiraci Dobrem. Proto připomínám autentického českého filosofa, jehož myšlení je poctivé a bezpochyby také odpovídá tradici filosofického myšlení; připomíná, že se nemáme přestat ptát „Co znamená: Bůh?“

V dnešní době vyprázdnění a zjalovění tzv. "pravice" je, doufám, třeba připomenout zakořenění levicového smýšlení v tradici evropského myšlení. Chtěl jsem jen ukázat, že dnes je to „zpozdilost“ (Kosíkův termín), vytáhnout do 21. století pod praporem ateismu 19. stol. Naopak provokativní slůvko „pokání“ (změna smýšlení), ač je starší, výrazem zpozdilosti být nemusí. - (Podobně mluví-li někdo o „inspiraci Dobrem“, jako mi o ní před lety vyprávěl Mons. Jiří Reinsberg, může být mnohem současnější než leckterý nejsoučasnější ateista, který utíká před jakoukoli připomínkou slov spjatých s křesťanskou tradicí Ta patří k Evropě – stejně jako ateismus ke křesťanství. Pokud vím, jinde než v křesťanských zemích se vyznávaným programem nestal. A ještě k tomu pračlověku: před ohněm prchal, skoro stejně jako my – jenže také se bez ohně neobešel, ba sotva by bez ohně přežil.)

(Zdeněk Vyšohlíd mne prostřednictvím emailu požádal o zveřejnění této své reakce - neb patrně zašantročil přístupové heslo...)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Díky za reakci, pane Vyšohlíde. Středa, 7.Listopadu 2012, 17:37:6

Ten pračlověk mi přišel na mysl jen tak, protože jsem nedávno něco na to téma četla. Vlastně to ještě nebyl ani pračlověk, spíš hominid - předchůdce člověka. Jako všichni živočichové měl strach z něčeho neznámého a nebezpečného, tedy i z ohně, což byl normální instinkt. Ti, kteří neutekli, jednali vlastně proti pudu sebezáchovy, takže se dá říci, že v tomto smyslu se tak trochu vymykali „normálu“.
Není tak docela pravda, že předchůdci člověka by bez ohně nepřežili. Přežili by stejně jako jiná zvířata. Ne však jako lidé, protože těmi by se rozhodně nestali. Tím, že překonali strach, založili vlastně novou epochu.
Nevím, proč mě tohle napadlo právě v této souvislosti, ale napadlo.
Já vím, že ateismus není program a že my ateisté jsme z celosvětového hlediska spíš menšina. Ateismus byl vždycky spíš jen doprovodným znakem jiných programů či směrů a vznikl jednak z toho důvodu, že nositelé křesťanství se v určitých dobách stali nositeli reakce, a jednak z toho důvodu, že z jistých starších náboženských představ moderní člověk vyrostl. Pokud jde o tu křesťanskou tradici Evropy, tu samozřejmě nijak nepopírám. Pro mě osobně (vzhledem k tomu, kdo byli mí rodiče) je však tradicí i ten ateismus, s tím nic nenadělám.
Slavoj Žižek by možná řekl, že ateismus byl negací náboženství, avšak negací ateismu už nedostaneme zpátky náboženství, tak jak jsme ho znali, nýbrž něco jiného, co patrně zatím neumíme pojmenovat. Jinak – jak jste si možná povšiml – patřím k těm, co neprchají ani před provokativními slůvky.

Karel Lippmann - středoškolský učitel

Středa, 7.Listopadu 2012, 18:29:58

Jako učitel mohu jen s lítostí konstatovat, že řád rozporuplného světa naše školství nerespektuje. Mladým lidem je tak uměle zužován a deformován prostor "myslitelnosti", smysl jako vzájemné osvětlování částí a celku se stále více vytrácí. Lidský zdroj se stává flexibilním ne-řádem.

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Děkuji za diskusi. Pátek, 9.Listopadu 2012, 21:48:50

Dovolím si krátce odpovědět.
K. Lippmannovi: Přesně, přesně tak je to. Je překvapivé zjistit, že za dvacet let (to je na 4pětiletky!) po Listopadu dokázala vrchnost české školství (mluvím o středním) rozharašit na pokraj únosnosti – zatímco nelze myslím mluvit o stejné devastaci v období po r. 1970.
E. Hájkové: Myslím, že bychom si zcela rozuměli v tom, že je nebo by bylo zpozdilé dnes vyznávat ateismus 19. Století – pochopitelně za předpokladu, že se také změnilo to, co tento ateismus oprávněně kritizoval.
J. Kopeckému: 1. Levice je přitažlivá a perspektivní svým smyslem pro „sociální balanc“. Vnímá potřebu změny – a také tím, nejen sociální citlivostí a solidaritou; to má, alespoň myslím, ještě delší tradici než užívání slova „levice“. 2. „Větší“ u Anselma – asi nejen u něj: Nejde jen o větší rozsah nějakého souboru, např. přítomných; větší může být také bohatství myšlenky, snad i zkušenosti; větší je také kultivovanost pojmu na konci Hegelovy Logiky než na jejím začátku… Také kultivovanost útvarů "objektivního ducha" nebo i kapitalistického systému může být větší nebo menší...

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Politické pokání Neděle, 13.Ledna 2013, 10:27:2

"...vy jste byli poraženi ne dvakrát, ale víc než dvacetkrát a stále padáte do jámy z níž nebylo lze povstat a není - nepřišli jste však na to, abyste obzvláštním způsobem osvědčili své pokání..."
/Komenský/
Pokáním v politickém (nikoliv morálním) smyslu nelze chápat nic jiného, než návrat levice k idejím. Uvědomit si, proč jsme levicoví a co k tomu vlastně patří, co je naším cílem! Jinak to můžeme rovnou "zabalit". Vždyť co jiného bylo u kořenů levice, než právě ideje?
JAKÁKOLIV PROHRA NÁS NEMŮŽE ÚPLNĚ ZBAVIT IDEJÍ, POKUD SE JICH NEZBAVÍME MY SAMI !
Naše levice, pojatá v širokém slova smyslu, je dnes velmi různorodá. Pokud v této chvíli neexistuje žádná Událost, která by nás spojovala, pak je zbytečné na ni čekat. Badiou ostatně píše: "Celá řada událostí, byť jsou i velice vzdálené, si dosud vyžaduje, abychom jim byli věrní".
A já dodávám: jak v českých, tak ve světových dějinách. Tak si každý něco vyberte! Nemůžeme přece zůstat jen u toho "aby se všichni měli dobře", případně "aby se aspoň neměli tak zle". To je sice důležité, ale nestačí to. Člověk potřebuje něco víc!

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.