V novinářské hantýrce je obvyklé obdařovat ekonomické procesy lidskými vlastnostmi, podobně jako když si staří Řekové polidšťovali olympské bohy. Nejbohatší emocionální život mají trhy. Mohou se zlobit, obávat, radovat, vyčkávat ale také trestat a odměňovat. Takto barvitě se nám popisuje komplikovaný proces přerozdělování bohatství podle zcela iracionálních pravidel. Je to nebezpečné, protože to působí, jakoby „trh“ nebo „trhy“ byly jakési autonomní subjekty, které rozhodují a mají nějaké vlastní cíle a záměry. To je samozřejmě nesmysl.

Začal s tím už Adam Smith, když psal o neviditelné ruce trhu, která podezřele připomíná Boží Prozřetelnost. Však byl Smith kalvinista. Když přistoupíme na takové uvažování - něco se stalo, takže to byla Boží vůle, nebo něco se prodalo výhodně a něco vůbec, takže to tak trh chtěl — pak už nezbývá mnoho co dodat. Není třeba zkoumat příčiny, důsledky, podmínky a souvislosti a zatěžovat se zvažováním variant a plánováním. Stačí přidržet se nějakého jednoduchého principu, jako je maximalizace vlastního prospěchu nebo maximalizace vlastní oběti, nebo doslovného přijetí nějakého textu atp.

Nic takového jako „trhy“ samozřejmě neexistuje, stejně jako ne hoře Olymp nenajdeme sídlo bohů a na obláčku Hospodina taky nikdo neviděl. Náboženská řeč je k tomu, aby nějakým srozumitelným způsobem vyjádřila to, co člověka přesahuje — u Řeků to byli třeba osud a ctnost, v Bibli spravedlnost a láska. U trhů jde o prachy. Řeči o chování trhů představují poetický popis prozaické skutečnosti: někdo si nahrabe a někdo přijde o všechno.

Ekonomické procesy nejsou žádný osud a nezasahuje do nich božská Prozřetelnost ani žádný neviditelný pařát. Jsou to komplikované interakce, které se řídí pravidly, jež byla stanovena lidmi. Např. když prezident Clinton zrušil Glass—Staegalův zákon, zakazující spojení komerčních a investičních bank, je to jasně datované a srozumitelné rozhodnutí, které mělo předvídatelné následky. Spustilo lavinu nekontrolovatelných spekulací, která vedla sérií finančních a ekonomických krizí.

Současné snahy Evropské komise jakžtakž posílit kontrolu nad bankami nejspíš znamenají, že i banky, které kontrolují politiky, uznávají, že trochu víc pravidel by neškodilo, pokud má kšeft ještě nějakou chvíli fungovat a nezhroutit se hned. Jediná vláda, které to ještě nedošlo, je samozřejmě ta naše. Ale seznam toho, co toto vládní panoptikum nechápe, by byl dlouhý.

Srovnání nesnesou ani naši domácí miliardáři-lidumilové. Volby ukázaly, že Babiš na Berlusconiho nemá a inzeráty v sobotních denících doložily, že Janeček nesahá takovému Sorosovi ani po kotníky nejen co do majetku, ale ani intelektuálně. Oba sice osobně bez skrupulí profitují na ničivém systému spekulací, ale Soros má aspoň náhled. Ví, co dělá, a ví, že systém není udržitelný, takže může být zajímavé seznámit se s jeho ekonomickými názory. I to, jak utrácí své peníze při podpoře různých aktivit, má svou konzistentní logiku. I pro své kritiky tak představuje důstojného protivníka.

To se o Janečkovi říci nedá. Dvoustránkové inzeráty, které přinášejí snůšku moralistických banalit šmrcnutých jakýmsi duchovnem, to už není ani poctivé opium pro lid, to je ta naše pančovaná kořalka — po požití hrozí slepota a ztráta kritického rozumu. Příznačné je, že tento člověk disponuje jednostranně zaměřenou technickou racionalitou, které vděčí za své bohatství, ale v ostatních oblastech se evidentně vůbec neorientuje. Přesto má ambice mluvit za národ. Takových mužů, kteří myslí, že peníze je obdaří univerzálními schopnostmi, je dneska plno.

Dobrá zpráva je, že díky Karlu Janečkovi a jemu podobným už spekulace nemusí provádět banda divoce gestikulujících a vzájemně se překřikujících makléřů na burze, ale všechno to vyřídí počítače ve zlomcích sekund. Takže až lidem konečně dojde trpělivost, stačí, když paní uklízečka vytáhne šňůru ze zásuvky a bude pokoj.