Právo, za které se umíralo

Konají se volby, u nichž prý hrozí rekordní nezájem občanů. Byla by to škoda, jako v každých volbách i nyní se rozhoduje o vážných věcech. Není odrazování voličů součástí strategie těch otrlejších stran s pevným voličským jádrem?

Dnes a zítra se konají volby do krajských zastupitelstev a první kolo voleb do třetiny Senátu. Panují obavy z rekordně nízké účasti. Znechucení občanů politickou elitou dostoupilo po seriálu korupčních skandálů míry, která to může způsobit.

Nízké volební účasti se dle slov svého předsedy obávají především sociální demokraté, kteří mají strach, že právě jejich voliči ve zvýšené míře zůstanou doma. Dlouhodobě se potvrzuje, že ČSSD má ze všech stran suverénně nejvyšší potenciál, ale současně nejvrtkavější voliče, takže takovéto starosti nejsou zřejmě neodůvodněné.

Otázkou, kterou bude na místě vyhodnotit až po volbách, je, zda sociální demokracie zvolila optimální způsob mobilizace svých voličů. Zda výzva k symbolickému odporu pod heslem „Řekněte dost Nečasově vládě!“ poněkud nezastínila, že ve volbách se často rozhoduje mezi důležitými alternativami i na úrovni krajů. Před čtyřmi lety voliči například podle všeho pochopili, že pokud k volbám nepřijdou, rozprodá jim ODS nemocnice pod nosem.

Takže i letos a zejména tam, kde reálně hrozí vítězství ODS, měli občané dostat dost podnětů k uvážení, zda za svou případnou volební neúčast chtějí platit cenu například právě v podobě privatizace nemocnic. V jádru anarchistický, v hospodách často opakovaný názor, že mezi stranami není rozdíl, který by stál za řeč, v konfrontaci už jen s touto skutečností neobstojí.

Často to působí tak, že šíření bludu o „stejnosti všech stran“ je dokonce součástí strategie těch otrlejších, jimž nižší účast pomáhá k lepšímu výsledku. Těžko říct, zda lze uvést v českých zemích jeden jediný případ, kdy volební neúčast vykompenzovala nějaká s ní spjatá občanská akce, která by upozornila na nedostatek alternativ a jeho systémovou podmíněnost.

Ovšem bez takové akce lze neúčast ve volbách pokládat za tiché spojenectví s Nečasem, případně s Vandasem, pokud by měla jeho strana plná postaviček jako vystřižených z městečka Twin Peaks někde do krajského zastupitelstva proniknout. Málokterý argument může být pro účast ve volbách tak přesvědčivý jako nedávný příklad Slovenska, kde tamější krajně pravicová Slovenská národná strana zůstala před branami parlamentu jen o necelé půl procento, o několik tisíc hlasů.

Požadavek svobodných voleb byl v listopadu 1989 požadavkem nejsmělejším, podstatou revoluce, vše ostatní z něj bylo možné odvodit. Boj za rovné všeobecné hlasovací právo byl klíčovým zápasem o občanskou i sociální emancipaci v Evropě i ve Spojených státech, kde slogan „One Man, One Vote“ byl vyloženě revoluční požadavkem, jehož vyslovením člověk v některých jižních státech riskoval lynčování ještě v 60. letech.

Rozšíření hlasovacího práva na všechny občany, včetně menšin, sociálně slabších a žen bylo klíčovou strategií sociálních hnutí minulosti. Díky její úspěšnosti se zdařilo prosadit většinu sociálních vymožeností, které dnes pokládáme za samozřejmé a proti jejichž ohrožení novou pravicí se dnešní sociální hnutí vzpírají.

Tak jako je utíkáním před realitou neúčast ve volbách, bylo by jí ovšem i zavírání očí před skutečností, že faktické rozdíly mezi volebními alternativami se opravdu zmenšují; ano, zmenšují se, ale nestírají se zcela. Je to důsledek strategie, kterou dobře popisuje Alex Carey v knize Taking the Risk Out Of Democracy.

Korporace a jiné nadnárodní i národní plutokratické struktury vytvářejí mechanismy legální i nelegální korupce a propracovávají sofistikované metody manipulace veřejným míněním, které vedou k tomu, že lidé ve volbách nakonec hlasují proti svým zájmům, i k tomu, že strany, které jejich zájmy ještě nejspíše reprezentují, nečiní tak s odpovídající důsledností.

To je jistě pravda, ale málo užitečná, pokud z ní nevyvodíme praktické závěry. Ty připadají v úvahu celkem tři: je třeba zlepšovat kvalitu politických stran, zlepšovat úroveň občanských struktur, které mohou na politické strany, tvorbu veřejného mínění i celkovou politickou vyspělost veřejnosti působit a konečně systematicky zužovat prostor pro manipulaci s veřejným míněním.

Jak zlepšovat kvalitu politických stran? Se všemi od ODS až po komunisty je zapotřebí mluvit, vznášet požadavky a domáhat se odpovědí. Včera jsme zde například připomenuli návrh hejtmanů jak lépe koncipovat kandidátky sociální demokracie. Možná, kdyby jim dostatečné množství veřejných osobností včas adresovalo žádost, aby tento svůj manifest neporušili, mohly kandidátky vypadat jinak – se všemi příznivými důsledky, které by to přineslo.

Máloco o skutečném významu voleb vypovídá jako trvající pokusy o manipulaci s volebními výsledky. Vykřičeným příkladem jsou v tomto ohledu opět Spojené státy, v nichž se George W. Bush stal dvakrát prezidentem, přestože ani jedny volby skutečně nevyhrál, v prvním případě mu do úřadu pomohly manipulace při sčítání hlasů na Floridě, ve druhém případě v Ohiu.

O tom, že zkušenosti s podobnými případy máme už i u nás svědčí dopis předsedy Pirátů Ivana Bartoše, který rozeslal budoucím členům volebních komisí za svou stranu. Píše v něm mimo jiné: „Pokud zjistíte nějaké jiné nesrovnalosti (vyřazení velkého počtu hlasů, jiný počet hlasů, než kolik bylo vydáno obálek, či dokonce jiný počet hlasů, než který jste si zapsal), vyžádejte si přílohu k protokolu a vyplňte všechny problémy, které jste zaznamenali. A především NEPODEPISUJTE závěrečný protokol.“

A dále: „Později zkontrolujte na internetu, zda se výsledky zveřejněné ČSÚ pro okrsek shodují s vašimi záznamy a pokud se budou lišit, dejte nám vědět. Návrh na neplatnost hlasování můžete podat také sami podle 130/2000 Sb. §53.“

Že se nejedná ani v českých podmínkách o planou paranoiu, dobře dokládá případ senátních voleb před dvěma lety, kde ve druhém kole na Praze 6 zvítězil kandidát ODS Bratský, nad kandidátem TOP 09 Moldanem poměrem 10 851 k 10 781 hlasu. Soud po kontrole snížil rozdíl ze 70 na 59 hlasů, přesto se dosud hovoří o machinacích, které Bedřicha Moldana připravily o mnohem větší počty hlasů.

Na jednom hlasu v parlamentu často záleží i zásadní věci, Václav Klaus byl pokaždé zvolen prezidentem tou nejnižší možnou většinou. V dohledné budoucnosti zásadní rozhodnutí budou přijímat politické strany. A je nutné vědět, že kvalita politických stran je nakonec vždy především odrazem kvality jejich členů. To není míněno bezpodmínečně jako výzva ke vstupu do politických stran, ale jako podnět k mnohem zdrženlivějšímu a praktičtějšímu přemýšlení o nich.

V nadcházejících volbách má skutečně smysl říct tak či onak „Dost Nečasově vládě!“, a v každém případě volit někoho, u koho si můžeme být jisti aspoň tím, že nebude privatizovat ty nemocnice. Přitom je třeba přemýšlet nad tím, co lze udělat pro to, abychom v příštích volbách mohli mít vůči vybíraným alternativám třeba i o krapet vyšší nároky.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.