Chvála práce bez Písně práce

V kapitalismu je odměna lidí práce silně podhodnocena ve prospěch vysokých výdělků manažerů – to je jedna z hlavních příčin současné krize. Změnit způsob odměňování práce je možná nejdůležitějším úkolem při vytváření lepší budoucnosti.

Aniž by se člověk pouštěl do ekonomických propočtů s cílem najít srozumitelný vztah mezi prací a jejím ohodnocením, tuší, že spravedlnost je to poslední, s čím by se v této oblasti mohl setkat. Výše odměny za práci se totiž neřídí její užitečností a namáhavostí, ale mocí, jíž disponují ti, kteří o odměně rozhodují.

Ještě na počátku 80. let minulého století se pohyboval plat šéfů větších podniků kolem čtyřicetinásobku platu řadového zaměstnance. Jeden by řekl, taková nestydatost, co asi takový člověk s tolika penězi může dělat, copak může někdo pracovat čtyřicetinásobně více než někdo jiný? Cožpak může být nějaká práce čtyřicetkrát důležitější než práce jiná, když za předpokladu, že se nedělají zbytečnosti, je každá práce stejně potřeba? A proč vlastně není ta šéfovská dřina třeba jen šestadvacetkrát cennější, anebo – světe div se! - jenom polovinou ceny práce údržbáře v kotelně?

Osmdesátá léta jsou už dávno za námi a skandální (z dobového pohledu) výše tehdejších manažerských platů také. Top manažeři dnešních velkých podniků si přijdou na 900 násobek platu řadových zaměstnanců. Ano, rozumíme dobře: jestliže si dívka u přepážky nadnárodní banky přijde na 10 000 korun při vší námaze, kterou s sebou nese jednání s klienty a riziko omylu, její nejvyšší šéf za tutéž pracovní dobu obdrží 9 000 000 korun.

Netřeba dlouhého přemýšlení, abychom došli k závěru, že nesouměřitelnost takové velikosti musí rozvrátit každý hospodářský řád.

Jakou cenu má kilogram jablek
Jednoho zářijového dne přišla má manželka domů s kilogramem jablek. Sotva odložila tašku vyhrkla: „Ty jabka jsou pěkně drahý. Kilo třicet pět korun!“ S účastí a shovívavostí milující osoby a citem pro situaci jsem přitakal a v duchu začal počítat.

Průměrný čistý plat je kolem 24 000 korun. Nedosahují jej sice ani dvě třetiny naší společnosti, ale budiž. Počítejme s 25 000, aby nám to šlo lépe od ruky. Není to sice plat, ze kterého by se dalo našetřit na vlastní byt či nové auto, ale většině lidí stačí k přiměřeně skromnému životu.

25 000 Kč čistého znamená mzdový náklad skoro dvojnásobku. Také živnostník musí měsíčně vyfakturovat 50 000 Kč, aby si po zdanění, odvodech a skromných nákladech přišel na 25 000 Kč. Chce-li tedy profesionálně někdo pěstovat jablka, musí ze své práce utržit alespoň 50 000 Kč měsíčně. Jablka se dají prodávat tak zhruba dva měsíce v roce, během nichž dozrají a lze je sklízet (předpokladem je pestrost odrůd). Další dva měsíce během roku stráví sadař hnojením, zastřiháváním, sázením, možná i zaléváním, instalacemi ochranných sítí (jak je možno vidět v jižním Štýrsku, odkud se k nám jablka nesmyslně dovážejí, když ta naše úspěšně hnijí ve stínu košatých korun).

Jablka tedy vydají asi na 4 měsíce osmihodinové denní práce, jak připouští i zákoník práce. Měsíčně, jak již jednou uvedeno, to musí přinést 50 000 korun, což znamená, že během dvou měsíců, po které může sadař svá jablka prodávat, si musí měsíčně přijít na 100 000 Kč, aby měl příjmem pokryty i dva měsíce, po která sice o jablka pečuje, avšak nesklízí je ani neprodává. Měsíc vydá za 20 pracovních dnů, po které náš (pro zjednodušení osamělý) sadař musí svá jablka denně očesat, očistit, s citem uložit do úhledných bedýnek, odvést kamsi na trh a tam je prodat. Každý den musí za svá jablka utržit 5000 Kč. Na pobyt ve stánku má tak sotva 4 hodiny, protože 4 předcházející hodiny musí věnovat výše popsané přípravě. Při ceně 35 Kč za kilogram, která se zdá na první pohled nepřiměřená, by musel sadař za den prodat 144 kilo jablek. Den co den, po dva měsíce v roce, 144 kilo jablek otrhat, očistit, uložit, odvést na trh a tam je všechny prodat.

Úloha je to hodná pohádkového hrdiny. Ve stánku se zeleninou a ovocem, který je umístěn na sídlišti, se denně prodá maximálně 50 kilo jablek. Kilogram jablek by tedy musel stát 100 Kč, přičemž by sadař musel dvě třetiny své úrody rozdat (čímž by poškodil vlastní trh) anebo zkompostovat. Rovněž by mohl zůstat u ceny 35 Kč, ale za dvě třetiny úrody by musel obdržet tutéž cenu v moštárně či palírně, což je zhola nemožné.

Zanechme názorného příkladu s jablky. Pravda, je zjednodušený, avšak na jeho výpovědi by každé upřesnění nic podstatného nezměnilo. Říká nám, že tam, kde člověk práce vytváří něco, co je pro ostatní nepostradatelné, a přichází s tím na trh, je jeho práce zcela nedostatečně ohodnocena.

Ke stejnému zjištění dospějeme, budeme-li uvažovat o hodinovém výdělku řemeslníka. Hranice snesitelnosti pro zákazníky z řad běžných lidí, kteří vydělají čistého kolem 100 Kč za hodinu, je asi 200 Kč na hodinu. Při ní si řemeslník přijde na 30 000 Kč za měsíc, přičemž nutným minimem je výše uvedených 50 000 Kč. Při této sumě by řemeslník musel účtovat alespoň 330 Kč na hodinu, což jej jednoznačně vyřazuje ze zakázek, u nichž je zákazníkem běžný občan. Jak patrno, také řemeslníkova práce je podhodnocena, přichází-li s ní na opravdu svobodný trh, kde zákazníky jsou opět jen lidé práce.

Disproporce mezi tím, co člověk práce vydělá za jednotku času, a co musí platit za práci a přirozeně také výrobek – vždyť i jeho cenu lze určit na základě práce – je závažnou příčinou současné krize Západu. Obyčejný člověk si nemůže pořídit nejen to, co vytvářejí jiní, ale ani to, co vytváří sám. Důvod je jasný: ceny zboží i služeb jsou zatíženy nestoudnými platy manažerů, řetězcemi obchodních marží, nepatřičnými zisky a kaskádovým přeprodáváním zakázek subdodavatelům.

V rozdílech mezi výdělky a tím, co si za ně pořídíme, hrají nemalou roli i daně a odvody na sociální a zdravotní pojištění, o které dostanou lidé práce přirozeně méně. Tyto výdaje nejsou u nás sice větší než ve vyspělých státech EU, avšak daleko méně z nich náš občan dostane nazpátek. Veřejný sektor jako bezplatná (protože už jednou občany zaplacená) služba občanům už skoro nikde nefunguje (zdravotnictví, neexistující státní politika bydlení) a tam, kde se jakž takž udržuje při životě (školství), je v trvalém ohrožení.

Práce nebo kapitál?
V sociálním učení katolické církve se dočteme, že hospodářská činnost člověka se neobejde bez kapitálu a lidské práce. Práci přikládá sociální nauka církve vyšší důležitost nežli kapitálu. Je to přirozené. Práce – myšlena práce užitečná a směřující k obecnému dobru – je jedinečným vyjádřením lidských schopností. Práce s sebou nese mezilidské vztahy a je tedy také polem, na kterém se uskutečňují nejrůznější formy lásky k bližnímu.

Kapitál, jakkoliv je nezbytný pro složitější formy ekonomické aktivity, je neživý. Lze jej všelijak proměňovat a v nekonečných variantách užívat. Nemá však žádného ducha a sám od sebe neklade, na rozdíl od práce, žádné mravní nároky.

Nicméně práce – tolik sociální učení – není cílem ani smyslem lidského života. Je pouze prostředkem k uspokojování potřeb člověka. Prací, na níž je existence člověka závislá, jej lze také vykořisťovat. A to je přesně ten důvod, proč se dnes stále více lidí (nejen u nás) propadá do chudoby, přičemž stále větší bohatství hromadí počtem omezená skupina vyvolených. Zdá se, že tento neblahý stav je nevyhnutelným důsledkem kapitalismu. Kapitalismus povýšil kapitál nad lidskou práci.

Žádný strom neroste do nebe, a jak se stále jasněji ukazuje, neporoste do něj ani globalizovaný kapitalismus. Dluhy, které během posledních třiceti let nadělali mocní bezmocným, nejsou pouze hmotného charakteru. Zneuctění práce je vedle všeobecné nedůvěry jedním z nejzávažnějších dluhů duchovní povahy.

Velkou úlohou české společnosti a všech společností západních bude vrátit lidské práci postavení, které odpovídá rozvoji člověka a dobru celé společnosti. Prakticky to znamená účinné pracovní právo, podnikání ve službách obecného dobra a omezené rozdíly ve výdělcích. Příklad s jablky nás přivádí rovněž k požadavkům všeobecné skromnosti a spravedlivého ocenění práce všech lidí.

Dokážeme-li si vzít k srdci dobro druhých, sotva nám bude vadit, že nemáme více než oni. Při budování světa lepšího je to předpoklad nutný. Možná i dostačující.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Velmi zajímavý článek Středa, 10.Října 2012, 13:26:8

A velmi mne mrzí, že autor neseděl s námi minulý týden v hospůdce u piva, kde jsme zrovna tuhle problematiku nakousli.
Jen bych se chtěl zeptat, zda si je autor jistý, že i živnostníkovi zbyde z 50 tis. pouze 25. Mám pocit, že konkrétně mně třeba v režimu OSVČ zůstalo za loňský rok za nehty výrazně víc. Vždyť jen nákladový paušál je 60%?

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Rozdíly existují, ale podstata ... Středa, 10.Října 2012, 21:54:18

Vážený pane Lobpreisi,
samozřejmě, že odchylky existují. Záleží na tom, kolik si kdo platí sociální a zdravotní pojištění, jaké má náklady, co si může dělat doma a na co si musí pronajmout prostory apod. To však Vy jistě dobře víte. Já jsem také OSVČ a můj čistý výdělek je kolem 1/4 až 1/3 vyfakturované částky. 1/2 odpovídá asi tak průměru. Stejné relace jsou např. i v Rakousku. Hlavní problém je prostě v tom, že jsou to obyčejní lidé, jichž je nejvíce, kdo udržuje hospodářský kolotoč v chodu. Pokud si oni nemohou něco nechat udělat či koupit od stejně obyčejných lidí, protože jejich výplata jim stačí sotva na holé přežití, celý kolotoč se zastaví. Nemůže-li si běžný člověk koupit mixér, na co mixéry vyrábět? Žádný boháč si nekoupí 130 mixérů, ale zase jenom jeden jako každý jiný. Proto také ten nesmyslný nadbytek zboží. Leckde v Evropě už to řeší lokálními měnami a směnou v naturáliích. U nás na vesnicích se lidé znovu učí uspokojovat svoje potřeby bez peněz. Všude vidět kárky se dřevem, lidé se vrací ke králíkům, obnovují se studny apod. Jinak by lidé v regionech jako je např. Jesenicko ani přežít nemohli. Na jednu stranu je to dobře, že se znovu učíme využívat přirozené zdroje. Protože je to však z nouze, a nikoliv z pravdivého poznání, zase se s tím praští ve chvíli, kdy do regionu vtrhne nějaký investor a všechny zaměstná v nějakém úděsném Disneylandu, který jim z jejich třeba dosud krásné přírody udělá. Chce to zkrátka společnost, která je postavená na jiných hodnotách než je sobectví a egoismus.
Dobrou noc.
Jiří Vyleťal

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Vážený pane Vyleťale Středa, 10.Října 2012, 22:50:43

Díky za odpověď. Včera jsem byl na filmu Cesta do lesa a myslím, že je tam tahle problematika rozebrána docela srozumitelnou a zábavnou formou. Chápu také návrat k naturální směně (která se většinou nedaní) a snahu zavádět lokální měny. Musím se pouze přiznat, že z mého úhlu pohledu (myslím, že náš život už je globální a technologie umožňují řešit problémy způsoby, které dosud nebyly možné) považuji zmíněná řešení za kroky zpět nikoli vpřed.
A jako křesťan mám silnou tendenci souhlasit se závěrem Vaší odpovědi. Pouze se pragmaticky (a taky jako křesťan) domnívám, že egoismus je vlastnost, která úplně nevymizí, takže považuji za lepší s ní počítat a hledat možnosti, jak ji využít a nezneužít.
Předpokládám totiž, že lepší svět pro většinu bude lepší i pro mne.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.