Proč odboráři už dávno nestávkovali?

Odboráři se v důsledku logiky globálního kapitalismu ocitají ve schizofrenní situaci: bojem za větší sociální jistoty můžou všechny jistoty ztratit. Výsledkem je neschopnost konat a deprese společnosti.

Iniciativě Stop vládě se letos 21. dubna podařilo to, co se od roku 1989 nepodařilo nikomu. Dostat na Václavské náměstí přes 120 000 lidí. Odborářů a dalších občanů. Důvod k oslavám. Zdálo se, že dalším krokem, pokud vláda neustoupí, může být už jediné: generální stávka. Tedy to, čeho se nejen vláda, ale i zaměstnavatelé skutečně bojí.

Samotná demonstrace, byť sebemasovější, na svržení vlády nestačí. Tím spíše ne, koná-li se jen v hlavním městě, zatímco v ostatních městech se demonstrace neorganizovala nebo se její organizace nezdařila.

V rukou občanských iniciativ je to, že zorganizují demonstrace a zmobilizují do nich lidi. V poslední instanci však nakonec rozhodují odbory, které mají tu nejnebezpečnější zbraň - zastavení práce. Jedině to může ochromit chod ekonomiky a demonstrovat skutečnou sílu pracujících. Břímě zodpovědnosti ale ještě více než na odborářských předácích leží na řadových členech odborů, kteří předáky volí.

Jedním z problémů je to, jak volení představitelé odborů ke generální stávce přistupují. Argumentovali jednak tím, že k jejímu vyhlášení potřebují podporu zdola, od „nikým nevolených“ členů. Jednak tím, že pojem generální stávka je v českém prostředí spojován s radikální změnou režimu, jaká se odehrála v roce 1989, nikoli s „pouhým“ svržením vlády i s jejím neoliberálním kursem.

Svatá prostoto! Druhý argument svědčí přinejmenším o nepružnosti myšlení. Ale také o politické kultuře a mentalitě zaostalé země se zkostnatělými strukturami, k jejichž změně nestačí volby, reformy nebo stávka, ale rovnou revoluce. Představitelé odborů tvrdili, že jejich cílem není svrhnout „režim“, přičemž není zcela jasné, zda jím mysleli demokracii jako takovou či kapitalismus, ale svrhnout pouze vládu a znovunastolit sociální stát. Pokud tedy nebyla a není cílem odborů revoluce, možná by bylo lepší uskutečnit „revoluci“ v chápání pojmu generální stávka. A sice, že nemusí být v první řadě nástrojem změny režimu, ale nástrojem hájení sociálních zájmů pracujících.

Pokud jde o první argument, tak přes ten skutečně nejede vlak. Ukázalo se, že volení představitelé odborů jsou bojovnější a uvědomělejší, než jejich „nikým nevolení“ voliči, řadoví členové. I přes zkostnatělost korodující byrokracie, zděděné jako torzo bývalého ROH, jsou odbory přinejmenším formálně organizovány demokraticky zdola. Jsou to sice bojovnější odborářští funkcionáři, kteří mobilizují masy svých členů do ulic, ale poslední slovo má nakonec členská základna.

Představitelé odborů několikrát vyzývali členskou základnu k celostátní generální stávce všech organizací, ty je však odmítly. Jestliže se ukazuje, že osud protestního a odborového hnutí a vůbec boje za sociální práva leží v rukou řadových odborářů, vyvstává před námi otázka: co členové odborů chtějí? Respektive, po čem touží?

Jsou to ovšem dvě různé otázky. Jedna zní: co chtějí, jaká je jejich racionální volba? Druhá zní: po čem touží, jaké jsou jejich nevědomé, iracionální tužby? Zeptáme-li se odborářů, kteří protestují na Václaváku, co chtějí, můžeme dostat odpovědi jako sociální stát, sociální jistoty, Kalouska za mříže atd.

Slovy tedy požadují svržení vlády a zachování sociálního státu, ale jednají tak, jako by byli se stávajícím řádem věcí spokojeni. Něco jiného je si na Václaváku zanadávat na Kalouska, na kterého snesdeme odpovědnost za všechno zlé v zemi, něco jiného zase rozhodnout se ke kroku, který by zbavil politické odpovědnosti nejen Kalouska, ale celou vládu Petra Nečase: ke generální stávce. Odboráři tak vlastně trpí rozporem mezi slovy a skutky.

Můžeme tvrdit, že víme, co chtějí, zeptáme-li se jich, či řeknou-li to dost nahlas. Ale kdo jsou řadoví odboráři? Jaké je sociální složení odborů, jaký je vztah k ostatním pracujícím, kteří nejsou v odborech? Po polistopadové korozi ROH zbyl z ČMKOS a ASO kostlivec, skládající se ze zaměstnanců veřejného sektoru a velkých firem, kde mají členové odborů privilegované postavení a větší jistotu, že nepřijdou o zaměstnání. Ve zbytku ekonomiky je zakládání odborů tím nejhorším zločinem a pracující jsou vystaveni kromě despocie nadřízených i „flexibilitě“ na trhu práce a v pracovně-právních vztazích. Jinými slovy strachu, že mohou kdykoli skončit na dlažbě. Není se co divit, že pak touží po jistotách více než v zašlých dobách sociálního státu.

Současný kapitalismus jak většinu pracujících a nezaměstnaných, tak poněkud privilegované odboráře motivuje strachem k tomu, aby toužili po jistotách. Strach však cítíme všichni, i vláda a zaměstnavatelé, kteří se bojí stávky. Tuto touhu již dlouhá desetiletí dokážou reflektovat mainstreamové politické strany ve svých předvolebních kampaních, v kterých lidem jistotu nabízejí.

Tato touha, vyvolaná strachem, žene odboráře do ulic proti vládě, která jim jistoty bere, a současně jim brání v generální stávce a uchopení zodpovědnosti za další vývoj země, spojené s rizikem, tedy nejistotou. Schizofrenní situace je nutí, aby se chovali schizofrenně. A tak po zdánlivém triumfu stihla protestní hnutí porážka, projevující se ve společenské atmosféře depresivní melancholií a apatií.

Jestliže se tak dá nazvat nálada postmoderní situace po porážce společnosti v roce 1968, která byla skutečnou tragedií, pak česká porážka v roce 2012 je skutečnou fraškou. Touha po jistotě musí v tekutém kapitalismu zůstat nezbytně nenaplněná a tudíž spojená s frustrací a deprivací. Stejně jako touha po tradici, odpovědnosti a prosperitě.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.