O víkendu jsem přemýšlel, o čem budu psát další sloupek. Nechtěl jsem pouze o politice, měl jsem totiž na mysli jedno téma už delší dobu, Prahu. V pondělí mne trochu zaskočil kolega Jiří Pehe, který o ní také psal. Ale naštěstí z trošku jiné perspektivy: Proč je Praha politický skandál, jmenoval se ten příspěvek.

Vzpomínám si, že zejména v první polovině 90. let jsem do Prahy jezdil velice rád. Město se rozvíjelo, šedou střídaly barvy, několik hospod a kaváren nebylo radno vynechat, antikvariáty byly plné knih, kterých se lidé možná zbavovali i pod tíhou ekonomických reforem, a galerie, divadla, muzea, to všechno v takové míře v Olomouci chybělo.

Dnes do Prahy příliš nespěchám, i když vzdálenost se vlakem zkrátila na dvě hodiny a jedenáct minut. Spíše se jí snažím vyhýbat, respektive moje cesta z nádraží vede rovnou na úřad či schůzku a pak rovnou zpátky. Zdá se mi, že město několik let stagnuje. Ne že by zde nebyly dobré hospody, kavárny, restaurace, divadla, památky a zajímaví lidé, ale to město neslouží lidem. Problémy, které primátor a politici vidět nemohou, protože v Praze nežijí a nechodí po ní, přetrvávají nejméně dvacet let a nikdo se jimi nezabývá. Radní si zřejmě myslí, že dědictví, které jim bylo svěřeno, zaručuje automaticky úspěšnou politickou kariéru.

Velmi často chodím přes Žižkov do Prokopovy ulice. Špinavější čtvrť plnou heren a psích výkalů jen tak nenajdete. Kdokoliv přiletí z Ruzyně a chce se dostat s kufrem či kočárkem do první stanice metra, má smůlu. Eskalátor žádný, výtah kdesi dobře schovaný. Špinavý vstup stanice Dejvická je, myslím, přesnou vizitkou rozpoložení pražských politiků. Nebo naopak, když chcete autobusem z hlavního nádraží do Ruzyně, nejdříve na něm zabloudíte a pak vystoupíte nahoře na Wilsonově ulici, někdy v 70. letech — přibyli jen bezdomovci. Stačilo by navštívit třeba Londýn, kde fungující služby a zájem o turisty vidíte na každém kroku.

O minulosti Prahy se dobře čte, vzpomínání na ponuré středoevropské město Kafkovy doby je jistě přitažlivé, ale z podstaty žít dlouho nelze. Zlatá, magická, dnes unylá a fádní. Jako by se její podstata vyčerpala již před několika lety.

Platí, že architektura je výrazem ekonomických možností doby, což o Praze nelze říci. Ta v tomto směru svou šanci nejspíše propásla. Ale abychom nebyli nespravedliví, podobně jsou na tom i jiná česká, moravská a slezská města. Například v Olomouci se historické centrum postupně obklopuje prstencem skladových a prodejních krabic, nejinak je tomu v Přerově, Prostějově a dalších městech. Bohužel také zde chybí opozice a u vlády se střídají ODS a ČSSD, respektive většinou vládnou spolu. Je-li Praha politický skandál, v menších městech tomu není jinak. Bohužel na ně není vidět tak jako na Prahu, protože v menším měřítku systémové chyby a  nedostatky všeho druhu nemusejí být tak dobře postřehnutelné.

Takže nakonec to, co jsem napsal o Praze, platí také o Olomouci. Jenom to není tak vidět v redakcích pražských novin a dalších médií.

Ale Praha a Olomouc a mnohá další města mají jedno společné. Chybí jim politici s rozhledem.