Z hlediska výrokové logiky je jakýkoli nepravdivý výrok dost problém a jeden tak musí smeknout před kategorickým požadavkem : "Ať je tedy vaše slovo 'Ano' ano a 'Ne' ne. Co je nad to, je od zlého." (Mat. 5/37)., který samozřejmě plní pouze digitální počítače (a ještě se jim to kvůli lidem daří docela dobře maskovat :-).

Východiskem pro praktický život se tak může stát například logika intuicionistů, která neuznává důkaz sporem.

A o tom, že se pomocí těch kategorických výroků "ano, ano, ne, ne" dá řešit i velmi komplexní problematika podle mne dobře svědčí například to, že celý následující videoklip je tvořen pouze z bitů (tedy výroků ano, ano, ne, ne).
http://www.youtube.com/watch?v=gprd79tZJ_M&feature=related

Přemýšlejte o tom :-)))

není to s píš tak, že máte odlišnou kulturu. možná, že stavíte svět na idei kategorické upřímnosti, ale lež přece není nic hrozného, jak by jste odpověděla otázku "Koho máš maminko radši, tatínka, bratříčka a nebo mě?"

Asi by se dětem vždycky měla říkat pravda, protože lež má krátké nohy. Někdy je ovšem nutné tu pravdu poněkud zjednodušit. Zajímavá situace vznikne, když rodiče před dítětem něco tají (např. kdysi rodiče, zvlášť ti starší, považovali za nutné co nejdéle utajovat před dítětem vše, co se týkalo sexu). Přitom dítě už to ví z jiných zdrojů a má obavy to rodičům sdělit, protože neví, jak na to budou reagovat. Podobná situace může nastat s dárky "od Ježíška". Děti někdy rodičům neřeknou, že dobře vědí, jak to doopravdy je. Ani ne tak ze strachu, ale proto, aby je neuvedly do rozpaků.
Konec konců i někteří dospělí se občas dělají hloupější, než jsou, aby se vyhnuli konfliktům a nepříjemným situacím.

Já v tom žádný problém nevidím. Za prvé, Ježíšek, jak známo, samozřejmě existuje a dárky nosí (copak paní Uhlová nezná nádherné vánoční poselství šéfredaktora Churche?). Za druhé, fyzikální podstata plamene je zatraceně netriviální problém a vysvětlovat hoření pomocí skřítků je docela elegantní přístup, možná lepší, než nudné řeči o zahřívání pomocí tření....Já bych se té poezie nebál.

Aby člověk nelhal, nabízí jazyk (například čeština) také určité možnosti ve stylu: kočky sežraly myši. Podobným způsobem mluvila Pýthie. Ještě lepší je mluvit co nejméně, popřípadě nemluvit vůbec. Neboť kdo mlčí, zůstane filosofem.

Aby člověk nelhal, nabízí jazyk (například čeština) také určité možnosti ve stylu: kočky sežraly myši. Podobným způsobem mluvila Pýthie. Ještě lepší je mluvit co nejméně, popřípadě nemluvit vůbec. Neboť kdo mlčí, zůstane filosofem.

"Kdo mlčí zůstane filosofem... " Tak pěkné je, že ten výrok pronesl někdo, kdo nepotřeboval být považován za filosofa.
Ostatně kdo nic nedělá, nic nezkazí, že? :-)

Je celkem škoda, že se zatím nikdo nezamyslel nad tím, kam vlastně autorka svou úvahou směřuje. Dokonce i Jan Konvalinka, který se pochopení svým odkazem („skutečný svět je zahalen závojem, který ani žádné násilí nedokáže protrhnout. Poodhrnout ten závoj může pouze víra a poezie a láska.“) docela přiblížil, kupodivu přehlédl, že Saša Uhlová se poezie NEBOJÍ.
Nadpis článku připomíná běžně užívané sousloví, jímž lidé uvádějí řeč: „Upřímně řečeno...“ Na to pochopitelně normální člověk nereaguje tím, že řekne: „A Vy obvykle upřímně nemluvíte?“
Domnívám se, že jde o otázku, jak člověk postupně nabývá schopnosti rozlišovat pravdu a nepravdu (a věřte mi pane LOBPREISI, to je problematika TAK komplexní, že by jste ji do smrti NEVYŘEŠIL, ani kdybyste si na pomoc přizval Fregeho, Tarskiho nebo Gödela!) K pravdivosti se nelze spolehlivě dobelhat na berlích, ani tak vychvalovaných, jako jsou Bible či matematická logika. To nejen Saša Uhlová („vychovávat se má příkladem“) dobře ví. Pohybuje se sice v jiném segmentu, leč po stejných myšlenkových souřadnicích jako Zdeněk Vyšohlíd, který tu (http://denikreferendum.cz/clanek/14018-politika-vlivnych-jako-spiknuti) píše o „závazné a jasné řeči“ demokracie.

že jste oné holčičce bez obalu přiznala, že tomu sama nerozumíte - to chce vždycky špetku odvahy, ale musím souhlasit i s panem Konvalinkou, že pokud vím, že něčemu nerozumím, skřítci nemusí být nutně horší varianta, zvlášť tedy pokud přiznám, že tomu nerozumím.

Všemu se stejně rozumět nedá, a člověk se, zvláště ve věcech pro něj vedlejších, často spokojí s nějakým vysvětlením aniž by ho dále kriticky analyzoval a (je-li racionálně založen) stačí mu, že to vědecky zní.

Příkladem budiž zrovna vaše vysvětlení - pokud se nad tím totiž zamyslíte, dojdete logicky k otázce, jak je teda možné, že se dá hlavička sirky takto zapálit o škrtátko, ale už ne o stěnu (což si snadno ověříte). A tedy že vašemu vysvětlení něco zásadního chybí.

Já s Vámi pane Kopecký celkem i souhlasím, anžto jsem o tom někde něco četl.
Rád bych pouze poukázal na to, že rozlišit od sebe metylalkoho a etylalkohol taky není úplně jednoduché (z určitého úhlu pohledu se dá říct, že to jsou oboje tekutiny, z jiného pak jsou to zase pouze elektrony a protony a tedy je obojí v podstatě totožné).
Přesto ale praxe pomohla nalézt nástroje které umožňují oboje od sebe rozlišit s dostatečnou přesností.
Takže z mého úhlu pohledu se tu bavíme o různých výkladech slova "pravda"... a já sám za sebe mohu řící, že mi některé jsou velmi blízké a některé velmi málo. Ale rozhodně netrvám na tom, že by jeden z nich byl ten jedinný možný. Jen se domnívám, že vzájemná spolupráce a komunikace probíhá mnohem příjemněji, pokud se minimalizují překvapení a neshody způsobené tím, že někdo si pod pojmem "pravda", "láska", "světlo", "lokomotiva" nebo "3" představuje jinou věc než druhá strana.
Nemyslím si ani, že by tyhle rozpory šly úplně eliminovat (koneckonců i já si pod slovem "pravda" představuji dnes něco jiného než před 15ti lety). Na druhou stranu jsem rád, že některé obory vědecké činnosti (zejména informační a komunikační věda a kybernetika) vytvořily dostatek nástrojů jak tyto rozpory minimalizovat na úroveň, dostatečnou k tomu, abychom mohli oboustraně smysluplně komunikovat s robovozítkem, které se pohybuje po povrchu Marsu. A pořád se nemůžu zbavit pocitu, že toto je mnohem větší vzdálenost , než mezi libovolnými dvěma člověky. Ale dokazovat bych to nechtěl :-)

Pane Lobpreisi,
Vašemu připomínání a ocenění exaktních oborů rozumím, zejména tam, kde jsou podceňovány nebo osočovány. To se zde ale tentokrát, myslím, nestalo.

Podle mne různé výklady SLOVA „pravda“ nejsou vlastním námětem úvahy. Mám zato, že tenhle článek není (jenom) o tom, jak mluvit, nýbrž (především) o tom, jak jednat. Mluvení pochopitelně nelze z jednání vyřadit; klábosení (asi?) ano. Je klábosení také komunikace? Technicky vzato ano.

By the way: proč nazývat komunikaci s robovozítkem zrovna „oboustranně smyslupnou“? Technik tu přece komunikuje se strojem, který sám vymyslel a vyrobil. Ba co více: strojem, jehož komunikační možnosti sám předem určuje. (O smysluplnosti lze mluvit snad jen v přísně vymezeném, zúženém smyslu – totiž že se nejedná o pouhý šum.)

Komunikace lidí (včetně dětí) a strojů není přece totéž. Ani Norbert Wiener, který obojí (the Animal and the Machine) spojil v titulu své slavné knihy o „sdělování“ si - hádám - navzdory tomu, že byl znám jako velký podivín, nemyslel, že živé bytosti a stroje jsou totéž.

Takže zpět k těm informačním a komunikačním vědám: jde také o způsob a meze možností jejich aplikace. Čili:

„Where is the wisdom we have lost in knowledge? / Where is the knowledge we have lost in information?“ (T.S.Eliot)

A ještě postřeh o něco starší:
„Oči chaosu svítí závojem pořádku.“ (Novalis)

Díky za inspirující odpověď. Nemyslím, že by tu někdo techniku osočoval, spíš mi přijde, že snažíte vyhnout aplikaci technických řešení na lidi (bez kterých by koneckonců ta technická řešení vůbec nevznikla).
Snažil jsem se (doufám) také reagovat na to, co autorka v článku napsala... a jakkoli je mi to nemilé, musím přiznat, že rozhodně ne vždy mám své jednání předem dokonale promyšlené a naplánované.
Často ale musím někomu vysvětlovat co si myslím, že dělám... a jaké to bude mít výsledky.. a občas nevím přesně, který výsledek to bude (přestože jsem schopen množinu možných výsledků - stavů velmi omezit - mohu třeba házet mincí...), tak jsem skutečně našel velké zalíbení v tom, když slovní popisy výsledků a jednání samotného nevykazují významné odchylky (a ona většinou padne koruna, nebo lvíček, nebo hrana, nebo se mince ztratí - a přitom koruna nebo lvíček padají mnohem, mnohem častěji než druhé dvě možnosti :-)

Technicky vzato má komunikace jasnou definici, ze které vyplývá, že její nutnou podmínkou je mít nějakou "zprávu" či sdělení. Z tohoto mého (technického!:-) úhlu pohledu pak tedy klábosení rozhodně komunikací není. (Nebo je to velmi neefektivní způsob jak sdělit že máte čas nědělat něco užitečnějšího).

Díky za toho Wienera, bohužel ho nemám načteného tak abych mohl citovat, ale troufám si tvrdit, že ve své knize právě ukazoval na to co má "sdělování" lidí, strojů, organismů a organizací společného (a vyvozoval z toho celkem užitečné důsledky).
I já se ostatně snažím poukázat na to, že pokud vůbec připustíme myšlenku, že "sdělovat" je možné, můžeme pak například vyhodnocovat, zda jsou některé způsoby sdělování vhodnější než jiné, a to bez ohledu na to, zda "sdělují" lidé, zvířata, organizace či stroje.
Čímž vřele děkuji za možnost připomenout letošního jubilanta (100let) Alana Turinga a jeho úvahy o podobnostech a rozdílech mezi myšlením lidí a strojů.
Chudák Turing asi nechtěl být považován za (ještě většího) podivína, a proto raději tvrzení, že stroje "mohou myslet", nahradil tvrzením, že (zhruba) "existují situace, kdy pozorovatel není schopen poznat, zda odpovídá člověk nebo stroj".
Takže abych to shrnul, právě tím, že stroje, zvířata, ženy, muži, Vy a já jsme jiní, máme možnost vrhat se každou vteřinu do pokusů vzájemně si vysvětlovat, jak vidíme svět (a tedy i NUTNĚ dělat předpovědi o tom, co se stane za sekundu, za hodinu a za pět set let).
No a jak jsem uvedli několikrát dříve, snaha porozumět strojům mně osobně pomáhá v tom rozpoznávat, které popisy dávají predikce, na které spoléhat nechci, protože by mi mimo jiné nepomohly být srozumitelnější (předvídatelnější) sám sobě ani ostatním.

Vrátím se ještě znovu k tomu Ježíškovi. Pravdou je, že většinou se nikdo nezlobí, že byl takto v dětství obelhán. Účel patrně opravdu světí prostředky, aspoň v některých případech. Poetično je v životě důležité. Možná nejen v dětství.
D. Lobpreisovi chci ještě napsat, že když odhlédnu od fyzických rozdílů, nevidím podstatný rozdíl mezi muži a ženami; tedy ve vnímání světa. Ne, že by v tom mezi lidmi nebyly rozdíly, ale ty jsou i v rámci stejného pohlaví. Jsem přesvědčena, že se najde alespoň jeden muž, který mi bude ve vnímání světa bližší, než většina žen, a že se najde alespoň jedna žena, která mi v tom bude vzdálenější, než většina mužů.

Nedokázala bych říct, koho mám raději, ve výčtu jste zapomněl ještě na moji maminku a další příbuzné...

Kdyby mi tuto otázku některé z dětí položilo, použila bych pravděpodobně jako příměr jídlo, které moje děti mají (stejně jako já) hrozně rády. Jako většina dětí milují sladké, ale mají také rády slaná teplá jídla, hlavně maso a pak syrovou zeleninu. Kdybych jim místo oběda nabídla bonbony, odmítly by, protože by toužily po teplém do žaludku. Ale po obědě si je naopak dají rády. Večer zas rády chroupají syrovou mrkev a kedlubnu, v tu chvíli by je za nic nevyměnily. A tak je to nějak i s mou láskou k lidem.
Nechci posuzovat, koho mám raději, nechci dělat takovou volbu, každý ten vztah je jiný a potřebuji je všechny. K mému muži mě pojí jiný druh lásky než k dětem, to je přirozené a nejsem naštěstí v situaci, kdy bych se musela mezi nimi rozhodovat.

Rodina, kde jsem tehdy byla, byla romská rodina, tedy opravdu to byla jiná kultura. A jen tak na okraj, v tradičních romských rodinách se běžně tematizuje skutečnost, že je nějaké dítě oblíbenější než jiné. V tomto směru je to upřímnější, než bývá zvykem v rodinách českých. Na první pohled je to pro nás, zvyklé na "spravedlnost" kruté, ale ono v té velké rodině mělo každé dítě někoho. Jeden byl babiččin, druhý tatínkův, další byl oblíbenec nějaké tety...

A ještě k diskuzi: nemám patent na to, jak to dělat správně. S tím Ježíškem si vůbec nejsem jistá, jen to, jak jsem psala, sama nedokážu říkat, když tomu nevěřím.

Taky je docela zajímavé, že chytne sirka, ale většinou ne škrtátko.

No ano, je možné, že pohlaví má na rozdíly ve vnímání menší vliv než třeba věk, či jazyk který daná osoba používá. Já to ale vidím tak, že z principu vnímáme každý svět jinak (nebo jiný svět -protože mimo jiné jsme každý na jiném místě v prostoru a čase) a spíš se snažím hledat metody, které i přesto pomáhájí dosahovat společně nepřekvapivých výsledků.

A k tomu Ježíškovi... já byl samozřejmě dost dlouho smutný, že rodiče říkají něco, co nejsou schopni ani vysvětlit ani ukázat. A ještě víc jsem byl smutný, když mi došlo, jak moc se většina lidí během minulého režimu naučila nahrazovat dary lásky dary hmotnými (a to v tom lepším případě). Smutný jsem hlavně proto, že vůbec nechápu, co z toho komu plyne za výhody (snad možná kromě vlastníků čínských továren :-))

Jako dárky jsem měla nejradši knížky. Když mi bylo šest, vymkla jsem si kotník a několik dní jsem nemohla do školy. Naštívila mě učitelka a přinesla mi kouzelnou knížku z Klubu mladých čtenářů. Vlastně to tedy dárek nebyl, ale měla jsem radost. Hned jsem se dala do čtení a byla jsem tak nadšená, že mě kotník přestal bolet. Pohádky napsal F. Hrubín a ta úvodní byla veršovaná: ".....A sedm z jejích pohádek vám povím. Voní v nich růže s květem jasmínovým a žhne v nich slunce z pouští, z šedých skal...." Zná to někdo?

Nedávno jsem zjistila, že existuje dokonce biblioterapie - obor, který léčení četbou zkoumá a uplatňuje.

Kniha je určitě pěkný dárek. Zvlášť v době, kdy si člověk může do čtečky natahat spoustu různých textů je určitě příjemné číst poezii přímo z papíru a vnímat přitom i jeho vůni a strukturu. I staré desky mají pro mne jinou hodnotu, než stream videa z netu. Třeba taky proto, že je občas mám podepsané, ale to už by byl asi jiný příběh. :-). Tak díky za tip, nechám na sebe působit poezii a hudbu, trochu té terapie po včerejším dni určitě neuškodí.

Konečně se mi podařilo tu knížku najít. Ilustroval ji Jiří Trnka a vyšla v roce 1967, takže mi bylo osm a ne šest, abych nelhala. Úvodní veršovaná pohádka se jmenuje Chytrá Šahrazád.

Klasické pohádky, ať už ty naše nebo cizí, jsou pro děti často jedinou možností, jak si udržet jakýsi kontakt s minulostí, a to díky situacím a termínům, které se už v našem jazyce nevyskytují a se kterými děti mohou mít problém z důvodu porozumění. Pro každou další generaci je to možná větší a větší problém. Zajímalo by mě, jaké s tím má kdo zkušenosti - zda to dětem při předčítání pohádek vadí, zda se ptají, oč jde, nebo si to prostě nějak domyslí. A jestli je to od klasických pohádek neodrazuje.

Já bohužel dětem mnoho nečtu a pokud ano, dostanu většinou knížku na čtení zároveň s dítětem (a dítě tedy obvykle pohádku chápe lépe než já :-). Ale je pravda, že třeba při čtení bible o vánocích (i jindy) se občas doma o některých termínech bavíme a vyjasňujeme si, co pod nimi kdo chápe. Mne osobně toto od společného čtení (nebo čtení někomu) vůbec neodrazuje, naopak, mám to právě velmi rád.
(Ale je pravda, že existují určité druhy knih, třeba mat.fyz. tabulky, kde jsem raději za přesné a jasné formulace, které není potřeba dále vysvětlovat. )