Přesně před 12 lety, 26. září 2000, začala v Praze největší alterglobalizační demonstrace, jakou hlavní město vidělo. Byla namířena proti zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB). Na tzv. S26 (z anglického Semptember 26th) se více jak rok chystaly stovky aktivistů z celé České republiky a další tisíce ze zahraničí. 

Hlavním organizátorem protestů byla Iniciativa proti ekonomické globalizaci (INPEG) sdružující převážně anarchisty, radikální ekology a také jednu socialistickou organizaci. Do protestů se zapojila i řada neziskových organizací. S26 bylo vyvrcholením celého týdne nejrůznějších akcí konaných nejen v Praze. Svou alternativu o světě bez MMF a SB formulovali desítky řečníků z celého světa na několikadenním kontrasummitu, jehož se zúčastnily tisíce lidí.

Předminulý týden jsem připomínal roční výročí hnutí Occupy a pokoušel se o jeho malou reflexi. Co by vzešlo z reflexe těch 12 let, které uběhly od S26? Změnilo se toho mnoho. Značně se proměnila scéna, která alterglobalizační hnutí v ČR představovala. Změnila se také globální politická a ekonomická atmosféra. Protesty proti MMF a SB se odehrávaly v době tzv. mezinárodních mobilizací, jež se soustředily na zasedání nadnárodních institucí jako jsou MMF, SB, Světová obchodní organizace G7/8 atp., které byly viněny za rostoucí chudobu a nespravedlnost v globalizujícím se světě.

Tento trend trval necelý rok od přelomu let 1999 a 2000 do září 2001, kdy jej zastavilo tzv. tažení proti terorismu a přípravy na válku s Afghánistánem a Irákem. Proměnilo se i hnutí v ČR a začalo své tažení proti nespravedlivé „válce za ropu“. V něm se zrodily první kontakty a sítě, které později vedly ke vzniku iniciativy Ne základnám a poté pomohly rozvíjet a posilovat ProAlt a celé hnutí proti vládním reformám.

Vraťme se ale k S26. Atmosféru té doby velmi dobře ilustruje dokument Martina Marečka Hry prachu, který můžete za drobný příspěvek shlédnout nebo stáhnout zde. Je v něm zachycena jednak neuvěřitelně manipulativní „informační“ kampaň pro studenty posledních ročníků základních a středních škol, jednak práce médií, ale také nezkušenost českých aktivistů. To, co se tenkrát jevilo jako „poslední bitva“, se ukázalo být spíše „dlouhým pochodem“.