O blábolení, aneb Jaké zvíře je supervizor?

Za všech režimů existují způsoby, jak lidi donutit ke kontrolovanému scházení a blábolení, namísto toho, aby si spolu uvolněně popovídali třeba v kavárně.

Kauza s metylalkoholem, či jakým čertem, je vážná. Snad právě proto se na sociálních sítích rojí tolik černohumorných i jiných vtípků v této souvislosti. Například nápis nad knihkupectvím: Místo lihu kup si knihu. Nebo rozmanité fotografie z dob prohibice ve Spojených státech. Anebo tato příznačná poznámka na adresu médií, která vůbec není od věci:

„Který první dementní redaktor, kterého neméně dementního média, se jako první otráví naschvál metylalkoholem, aby mohl přímo demonstrovat účinky? Nova? Prima? Bude je chtít trumfnout Barrandov? :)“

A ta se již, byť nepřímo, vztahuje k našemu příběhu. Vyprávět vám chci o kauze jiné, sice méně vážné, protože v ní nejde o život, ale přesto důležité, jelikož v ní kráčí o kvalitu myšlení a odolnost centrální nervové soustavy. Ten problém se dá jedním slovem označit jako naše záliba v blábolení.

Před časem jsem v novinách, které samy sebe pokládají za seriózní, narazil na tuto otázku: A k jakému automobilu byste toho člověka přirovnal? Tento dotaz se nalézal uprostřed zpravodajského článku. Odpověď zněla nějak takto: To si netroufám říci, ale připadal mi spíše jako cadillac než jako traktor. S nechutí jsem ten potištěný papír odhodil. Je mi proti mysli ten bulvární náboj a hrubé zjednodušení, které sebou takové srovnání nese. A to nehovořím o tom, že ve zpravodajství nemá něco takového co pohledávat, patří to do nějaké (pseudo) zábavné rubriky.

Cožpak novináři nechápou, že by to měli být právě oni, kdo mají proti zplošťování stavět objektivitu a profesionalitu? A co vydavatelé, to už jim je svatý opravdu jen ten groš, vydělaný ohlupováním druhých? Takovéto a podobné úvahy mi táhly hlavou. Vzal jsem - podmíněně, do příští takové pitomosti - ony noviny na milost: možná šlo jen o krátký zkrat. V dnešní době, kdy se nás média až na výjimky snaží ubavit k smrti, namísto, aby nás důkladně informovala, jde koneckonců o prohřešek mírný - utěšoval jsem se.

Jenže to mi ještě nedocházelo, jak hluboko je prázdné blábolení tohoto typu ve společnosti zakořeněno, a to dokonce i pod značkou vědeckosti. Nedlouho poté jsem se coby člen jednoho z občanských sdružení zúčastnil sezení, kterému se říká „supervize“. Jde při něm o samé krásné věci, jako je stmelování pracovního kolektivu, vzájemné vylaďování vztahů mezi kolegy, lepší přístup k pracovním problémům, ke klientům...

A co byste neřekli? Totiž chci se optat, co byste ŘEKLI, ale v té „přesmyčce“ formou otázky se k tomu předdodává ta předpona NE. Supervizorovi se asi zdálo, že si účastníci navzájem málo vylévají své starosti (které všichni tak jako tak znají), tak nasadil hlubinný šrapnel z metod současné psychologie: „K jakému zvířeti byste sami sebe přirovnali?“

Jako první mě v duchu bezděky napadla odpověď: To nevím, zato je mi jasné ke kterému zvířeti bych přirovnal tebe. Spadla mi brada a málem jsem zabučel. Zmohl jsem se chraptivě jen na trapné: „To tu příště budeme hrát kolo kolo mlýnský?“ Opravdu nevím proč mě napadlo zrovna tohle, tato hra patří k mým nejoblíbenějším. Mé děti ji svého času vysloveně nenáviděly, protože jsem je - někdy i pod pohrůžkou spánku bez večeře - nutil kroužit kuchyní a vykřikovat: kolo kolo mlýnský, za čtyři rýnský, kolo se nám polámalo, mnoho škody nadělalo, udělalo BÁC... to vám bylo srandy.

„K jakému zvířeti byste sami sebe přirovnali,“ zopakoval supervizor a dodal: „a k tomu ještě přidejte, proč v sobě vidíte právě toto zvíře. A ostatní by pak měli reagovat, jestli s vaším pohledem souhlasí, nebo vás vidí jinak.“

To už mně vážně hrozil infarkt. Dle pozdějšího sdělení ostatních jsem prý „dělal příšerné ksichty,“ čemuž při mé vrozené důstojnosti mohu těžko uvěřit. Ten člověk - míněn supervizor - tu s vážnou tváří vykládal ty nesmysly, v nichž se koncentruje velmi zjednodušený pohled na svět. Ba co hůř, jak se ukázalo, on skutečně věřil tomu, že z této hry se dá odvodit cosi více, než že se při ní přítomní pobaví. Dokonce si dělal poznámky, aby to mohl posléze „podrobit analýze“.

Helejte, jestli vás teď najednou začalo zajímat, kdo a ke kterému zvířeti se přirovnával, tak si to vyzkoušejte - v práci nebo v jiném „kruhu“, dejte si k tomu sklenku něčeho pitného (kromě methylalkoholu, ten pitný není) a zasmějte se. Furt lepší než čumět na bednu. Ale až za vámi s něčím takovým přijde „odborník“ a začne z toho vyvozovat závěry ohledně lepšího přístupu ke klientům, žehlení vztahů a řešení pracovních problémů, poproste jej vzápětí, ať za sebou zavře dveře zvenku.

Důvod je prostý: na hloupou otázku se nedá odpovědět inteligentně, natož z té odpovědi cokoli vážně míněného vyvozovat. Jediné, čeho je dosaženo, je posílení stereotypů, tedy toho, co si pod tím kterým zvířetem či předmětem představujeme, aniž bychom se s meritem věci blíže seznámili a přemýšleli o něm obšírněji. Člověk ovšem není ani lev, ani cadillac. A není ani ničí představou o nich.

Každé přirovnání pokulhává, to věděly už naše prabáby. Jak je možné, že to neví školený psycholog? Je tato věda příliš zahleděná do sebe? Bere sama sebe příliš vážně? Těžko říci. To, jak se člověk někde cítí, i to, jak jej berou ostatní, je natolik složité, proměnlivé a tolika různorodými aspekty podmíněné, že na to nejde jít se sekyrou, v tomto případě se zmíněnou „zvířecí“ psychologií.

Jak vyplývá z předešlého, všechno už tu bylo. Cosi na podobný způsob (co do mechanismu) u nás probíhalo i před VELKREM (VLKR - Velká listopadová kapitalistická revoluce 1989). A to pod různými krycími názvy, třeba: schůze Socialistického svazu mládeže či aktiv závodního výboru Komunistické strany Československa - v obou případech samozřejmě nesměla chybět očistná sebekritika přítomných soudruhů vybočujících z kolektivu.

Ovšem, přiznejme to, s tím rozdílem, že tehdy byla přítomnost členů na schůzích povinná, zatímco účast členů kolektivu na supervizi je pouze dobrovolně povinná. Člověk je na sezení dotlačen takovými a podobnými slovy: Nemusíš se účastnit, ale bez tebe to nemá cenu dělat. Nebo oblíbené: Zkazíš to ostatním. Provádění supervize je nadto jednou z podmínek k tomu, abyste příslušný grant vůbec získali (musím si zasikčet: sic!).

Nikoho ani nenapadne, že by se všichni mohli sejít v kavárně, bez supervizora, a celé si to tam vypovídat. Radši spolu komunikujeme e-mailem z kanceláře do té vedlejší, a potom utratíme peníze za supervizi, která nám umožní používat mluvidla a slechy. Ty peníze, které tolik chybějí našim klientům, kvůli nimž prý děláme tu supervizi především. Zní to pořád ještě srozumitelně?

Jak již řečeno, oproti normalizaci je tu ten rozdíl, že supervizoři nejsou placeni ze stranických příspěvků, nýbrž z projektů. V tomto případě jdou peníze přímo z kolébky civilizace - ano, řeč je o Evropské unii. Takže tentokrát se tedy přerozdělování financí odehrává na vyšší, globálnější úrovni. A pak, že neexistuje žádný pokrok!

Teď už mě, prosím, omluvte, spěchám na rodinné sezení, které vede supervizorka z nejpovolanějších. Moje žena.

P.S. Po rodinné supervizi a po přísaze na příručku Pravidla Českého institutu pro supervizi k výše napsanému dodávám:

„Supervize využívá mnoho teoretických koncepcí: základní postoje a techniky jsou inspirovány psychoanalýzou, transakční analýzou, systemickou teorií, behaviorismem a gestalt přístupem. Supervizor užívá rovněž pojmů ze skupinové dynamiky a teorie organizace. Většina teorií supervize se shodne na základním přístupu k lidské bytosti jako k jednotnému celku, zahrnujícímu chování, myšlení, cítění a tělesno, a předpokládá, že lidský organismus je schopen se konstruktivně adaptovat a svůj potenciál rozvíjet.“

(Pokusím se to do příště přeložit do češtiny.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.