Umění nastavit druhou tvář

TOP 09 oslavila konec nespravedlnosti v rozpočtovém určení daní. Mělo by však být pro pravicové strany zvýšení míry přerozdělování prostředků mezi sídly důvodem k oslavě?

Rozdíl mezi spravedlností a nespravedlností je značně problematický. Zřejmě žádná politická strana nechce vědomě působit nespravedlnost. Přesto se navzájem z takových intencí nezřídka viní. Problémem spravedlnosti totiž není spor o její potřebnost, nýbrž názor, jakou formu by měla mít. Teoretické řešení tohoto problému není na obzoru (pokud je vůbec možné), takže nezbývá než zvolit druhou nejlepší metodu – politickou soutěž. Během času se různá pojetí spravedlnosti podařilo v evropské politické realitě redukovat na tři hlavní proudy, které můžeme nazvat (1) liberalistickým, (2) utilitaristickým a (3) egalitářským.

Začněme s liberalistickým pojetím. Tvrdí nám, že spravedlivé je dělit bohatství společnosti mezi jednotlivé členy podle toho, jak se každý z nich podílel na jeho produkci. Nejvíce dostane ten, kdo se nejvíce zasloužil, ať už na základě píle nebo nějaké jím neovlivněné výhody. Obvyklá argumentace liberalistů spočívá v tom, že podobný přístup motivuje každého jedince ke snaze o maximální výkon. Navíc schopní a pracovití si přeci zaslouží sklízet plody své práce – nepracovat dokáže každý. Ekonomickou terminologií se dá říci, že liberalisticky spravedlivé je rozdělit bohatství podle toho, kolik výrobních faktorů každý investoval do produkce. Stát nemá vyrovnávat rozdíly v příjmech a jeho role spočívá v poskytování základních služeb jako je ochrana lidí a jejich majetku, přičemž na jeho chod by měli přispívat všichni členové společnosti stejně, nejlépe daní na hlavu (umírněněji dominancí nepřímých daní či „rovnou daní“).

Utilitaristické pojetí vychází z úvahy, že růst užitku, jenž peníze člověku přinášejí, není lineární. Definujme si základní výši užitku na úrovni, kdy si člověk může dovolit uspokojit nezbytné a běžné potřeby (přibližně úroveň střední příjmové třídy). Od této úrovně výše již mezní užitek (a tím i průměrný užitek) peněz klesá. Milionáři může být ze srdce jedno, když zdraží máslo o pět korun, neboť jejich užitečnost je pro něj zanedbatelná. Stát by při tomto pojetí měl vyrovnávat užitečnost peněz jejich částečným přerozdělováním, které má zpravidla formu (sociálních) transferů, poskytování vybraných služeb státem tak, aby byly dostupné všem, a progresivního zdanění, v němž odevzdávají bohatší větší díl svého příjmu než chudší.

Třetí pojetí je egalitářské. Vychází se nejčastěji z úvahy, že jsme všichni lidé a z tohoto důvodu si zasloužíme stejně. Egalitářský přístup najdeme např. u prvotních křesťanů a raných komunistů. Nutnost práce je zdůvodňována jinak než možností uspokojit potřeby vydělanými prostředky – například tím, že si jistý bůh práci žádá, a proto je pracovat správné, nebo že práce je lidským uskutečňováním sebe sama – naplněním smyslu existence. Stát opět plní přerozdělovací funkci, avšak ve větším rozsahu. Tento přístup není nutné démonizovat a není ani ryze utopický – např. příjmová solidarita ve Švédsku skrze tzv. úsporné mzdové fondy sledovala podobný cíl, byť na úrovni celých podniků. Motivace zde funguje skrze celek – pokud bude celek více produkovat, budou díly větší.

Liberalistické pojetí spravedlnosti je spojeno s pravicovými stranami, zatímco utilitaristické pojetí preferují (středo) levicové strany a egalitářské bývají ty extrémně levicové. Pravicová rétorika zpravidla přerozdělování kritizuje a čím dále je od středu, tím více v něm vidí pekelné plameny. Slýcháme o tom, že daně jsou povolená krádež, státní poskytování služeb je z principu neefektivní a transfery spíše podporují občany v lenosti namísto motivace k vyššímu výkonu. Levicoví řečníci zase hovoří o sociálním smíru a oslabování socioekonomické situace nižších vrstev berou jako návrat do silně askriptivní společnosti 19. století.

Zkusme se nyní podívat na stranu TOP 09. Mluví o tradici (tímto slovem se odkazuje k době před rozšířením států blahobytu), osobní odpovědnosti a malém státu. V přerozdělování vidí snahu o rovnostářství a penalizaci za úspěch. Jak si ale vyložit názor hnutí STAN (součásti TOP 09), že je nespravedlivé, aby velká města, ve kterých se vybere na hlavu nejvíce peněz, dostávala z rozpočtového určení daní na obyvatele více prostředků než ostatní obce? Pravicoví politici vyznávající dělbu zisku na základě zapojení výrobních faktorů by snad měli tento nepoměr chránit a při jeho ohrožení vztekle mávat dýmkami.

Jak mám nyní chápat extravagantní úvahy pana Kalouska o negativním postoji jeho strany k přerozdělování a rovnostářství (jeho oblíbený výraz), když poté ona strana zvýšení míry přerozdělování dokonce slaví jako „konec nespravedlnosti“? Jde tedy o stranu silně pravicovou nebo levicovou? Mám podezření, že je akorát tím, co se zrovna hodí. Populace metropolí, kde jsou tradičně nejvyšší platy, bude jistě slyšet na kritiku přerozdělování, zatímco zbylá populace uslyší na jeho podporu. Hraje s námi koalice TOP 09 a STAN hru „na hodnýho a zlýho policajta“, nebo se v nové realitě ČR již nepovažuje za populismus, když má politická strana dvě tváře?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.