Teror nočních ptáků

Miroslav Hudec

Noc osvobozuje, člověk odhazuje zábrany a konvence. Myslí ovšem ti mladší také na své okolí, nebo vnímají jen sami sebe?

Asi nám někdo rozbil kamenem okno - ne, to mi jen tak připadlo v polospánku. Vyskočím z postele, rozsvěcuju. Je čtvrt na dvě v noci. Nový rachot. Podle zvuku to byl zřejmě převrácený kontejner. Z ulice se nese řev. Otevřu dveře na balkón, ve šňůře pouličních světel mezera jak po vylomeném zubu. Aha, tak to bylo to tříštící se sklo. Vzhůru ulicí táhne parta rozjařených mladých lidí směrem k sídlištím na severu města. A nepospíchá. Družně beseduje, jde chvíli dopředu, už se začínám těšit, v tom se zastaví a vrací se zas zvolna zpátky. Postávají, radí se, jestli už jít domů nebo zpět do města na další diskotéku. Je potřeba to řádně promyslet. Usedají na chodník, rokují, střídavě prozpěvují , drží se kolem ramen. Hlasy sílí, i na vzdálenost desítek metrů slyším skoro každé slovo. Teď se nějak nepohodli, křičí na sebe, překřikují se a - žďuch jeden do druhého. Ten padá, vstává, nadává, sápe se na soupeře. Náhodný noční chodec na okamžik zaváhá, kudy kolem party bezpečně proklouznout.

„Co čumíš, ty zmr.., vo co ti de?“, v mžiku přeladí dívka, která se před okamžikem rozplakala při rvačce kamarádů. Do toho všeho kdosi čímsi vší silou mlátí do zbývajících kontejnerů, další vytrhává z držáku koš na odpadky plný sáčků s psími - tentononc a vrhá jej na zeď nejbližšího domu. Ozvěna hluk vrací a násobí. Opět třesk, ale žádná další lampa nezhasla. Nejspíš skleněná láhev roztříštěná o asfalt.

To znám, posledně jsem si rozbitého skla nevšiml a píchl jsem. Prasklina ovšem byla malá, a tak jsem až deset kilometrů za městem zjistil, že mám vypuštěnou duši. Další kilometry jsem pak kolo pěšky vlekl k nejbližšímu cykloservisu. Žena byla pozornější, na poslední chvíli střepům uhnula, ale při prudkém manévru si málem rozbila hlavu o betonový sloupek plotu lemujícího ulici.

Asi po půl hodině konečně halas rozjařené skupiny zaniká kdesi v kopci mezi paneláky. Psi v nedaleké domkářské čtvrti se už taky uklidnili. Z těch panelákových se kupodivu neozval ani jeden, ostatně, jejich majitelé taky ne. Jako by tu ani žádní nebyli, jen tu a tam rozsvícená okna ponocujících je zrazují. Jdu si lehnout, ale nějak ne a ne zabrat. Hlava si zřejmě potřebuje ten zážitek přebrat. Pak přece začínám podřimovat. Jenže v půl čtvrté jde ulicí další vlna a ještě jedna kolem páté ranní …

Pak už musím vstávat. Z nevyspání mi třeští hlava, roztřásá mě zimnice, i když venku je celkem teplo. S nechutí za sebou zavírám domovní dveře. U novinového stánku potkávám potácejícího se, cosi si brblajícího opozdilce. Snažím se mu vyhnout, ale mládenec v módním značkovém ohozu najednou rozjasní tvář, namíří si to přímo ke mně a zdvořile zdraví:

„Dobrý večer, pane doktore.“

    Diskuse
    September 16, 2012 v 18.39
    Tohle bezuzdné hýření po nocích a bezohlednost vůči starším lidem svědčí o tom, že mladí si naprosto neuvědomují skutečnost, že jednou budou také staří. Nebo možná vůbec nepočítají s tím, že budou staří. Jenže přát si, aby jim to mladší generace v budoucnu oplatila, není právě nejlepší nápad. Daleko lepší je přát si, aby jim to příští generace neoplácela.
    September 16, 2012 v 19.02
    Ještě lepší možná bude přát si, aby mladší generace měla příležitost oplatit jim to, ale přesto jim to neoplácela.
    JH
    September 17, 2012 v 10.36
    Od zábran osvobozuje ani ne tak noc,
    jako spíš alkohol, a řekl bych, že na věku nezáleží. Ambivalentní vztah naší společnosti k alkoholu se podle mě mezigeneračně příliš nemění. Mění se jen vztah společnosti k udržování pořádku a veřejnému majetku, a taky vzrůstá anonymita s pokračující urbanizací.