Rozvojová pomoc smrdí

Pokud je cílem rozvojové pomoci „naučit chodit angolskou vesnici na záchod“ a Angolané jsou této dovednosti vyučováni tak trochu jako pavlovovští psi, zavání to rasismem.

Nedávno mě na webových stránkách ww.rozvojovka.cz šokoval článek s názvem „Apoštolem WC v Angole” (publikováno 27.08. 2012). Text novináře Milana Vodičky vyšel původně v Mladé Frontě DNES (27.7. 2012) a vznikl díky novinářskému grantu v rámci projektu V4Aid, který financuje Evropská komise.

Vyprávění o tom, jak Člověk v tísni učí Afričany chodit na záchod, nešokuje ani tak svým naturalistickým tématem, jako neskrývanou evropskou nadřazeností, která z něj čiší. Článek Milana Vodičky je přehlídkou snad všech zakořeněných stereotypů o Afričanech, se kterými se v našem prostředí lze setkat: Afričané jsou špinaví, naivní a dětinští lidé, kteří bez blahosklonné pomoci Evropanů nejsou schopni vynalézt ani tak jednoduchou věc jako je suchý záchod. Nemají základní hygienické návyky, a musí proto být za každou cenu civilizováni.

Autor článku popisuje výjezd do terénu v rámci rozvojového projektu Člověka v tísni v Angole. Tým expertů jezdí po angolském venkově a učí vesničany jak pomocí změny hygienických návyků předejít nemocem a snížit dětskou úmrtnost. V teoretické rovině velmi záslužná činnost, v podání autora (a možná i v praxi) přehlídka nadřazenosti evropské civilizace.

Milan Vodička popisuje názorné metody pracovníků Člověka v tísni, které směřují k tomu aby „ti bezelstní lidé” pochopili výhody latrín a aby si je dokonce sami chtěli postavit. Záměrem je podle autora „postrčit angolskou vesnici (…) aspoň trochu do 21. století tím, že ji naučíme chodit na záchod”.

Zmiňované názorné metody zahrnují pobízení obyvatel k jídlu, přičemž do jejich blízkosti jsou vzápětí umístěny fekálie, divadlo s obrázky zvířátek, která roznášejí lidské výkaly po vesnici (jinak by to ti vesničané nejspíše nepochopili), strašení a slib odměny, pokud Afričané poslechnou a vezmou si rady bílého muže k srdci.

Pohádka o hodném Evropanovi a zaostalém Afričanovi je zakončena dojemným popisem toho, jak jsou Angolané s novými latrínami šťastní.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Je nevyhnutelné položit si otázku: co tento článek vypovídá o české rozvojové pomoci? Představa, že v Angole neznají záchody je směšná. To, že angolští vesničané nežijí podle standardů euroatlantické civilizace, neznamená, že nemají žádné hygienické návyky a chovají se jako zvířata. Každá tradiční společnost má svá pravidla pro hygienu a místo určené k vyměšování. Tyto závazné normy jsou často mnohem přísnější, než jak je známe my.

Pokud lidé v odlehlých oblastech třetího světa žijí v nevyhovujících hygienických podmínkách, je to spojeno s jejich chudobou a ztíženým přístupem k vodě a nikoli důsledkem jejich lhostejnosti k čistotě, jak by se mohlo zdát.

Autor svým textem přispívá ke generalizaci dílčích problémů a prohlubování stereotypů. A to například podporou rozšířeného názoru, že Afričané jsou špinaví a nemytí, který je známkou slabé sebereflexe české společnosti a lze snadno empiricky vyvrátit jízdou v pražské tramvaji vprostřed léta.

Článek je učebnicovou ukázkou toho, jakou sílu mají zažité předsudky. Člověk formovaný prostředím se silně zakořeněnými stereotypy o určité zemi či skupině lidí si většinou setkáním s nimi svůj názor jen potvrdí. Přes stereotypní brýle totiž není schopen vidět realitu a většinou ji ani vidět nechce. Svět by pak ztratil na své jednoduchosti a jasné linie by zmizely. Jak by se pak ubohý člověk ve světě orientoval?

O tom, že takovýto způsob informování o rozvojové pomoci je silně kontraproduktivní, se lze přesvědčit v diskusi pod článkem na idnes.

Nejsmutnější na celé věci však je, že jedním ze záměrů projektu V4 Aid, pod jehož hlavičkou článek vyšel, je reagovat na fakt, že: „Média téma rozvojové pomoci nedostatečně pokrývají, nebo o něm informují stereotypně“, snahou „zvyšovat porozumění a zájem o rozvojová témata mezi zástupci politiků a novinářů na vzdělávacích cestách do zemí globálního Jihu“.

Nejen, že se výše uvedený záměr zjevně nepodařilo naplnit (to se může stát), ale ještě navíc si toho nikdo z osob za projekt zodpovědných nevšiml (to už je na pováženou).

Jsou snad podobné předsudky vlastní i lidem, jejichž proklamovaným cílem je rozvojová pomoc? Jak jinak by zmiňovaný článek mohl být podpořen Evropskou komisí a publikován na webu informačně vzdělávací sekce Člověka v tísni?

Rozvojová pomoc v této podobě podle mě silně zapáchá rasismem.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Tomáš Tožička - Duchcov

Fakta a nepochopení Neděle, 9.Září 2012, 22:52:39

Dokážeme štěpit atom, létat do vesmíru a přemisťovat se po planetě rychlostí několika set km/h...

Nicméně třetina planety nemá přístup k základním sanitačním zařízením a jedna sedmina obyvatel Země vykonává svou potřebu na mimo místa k tomu určená. Polovina z nich žije v Číně a Indii. V Subsaharské Africe je to 41 % resp. 25 % obyvatel. Nejhorší situace je na venkově a ve slumech.

Bohužel zmíněný článek neukazuje ani tak problém rozvojové spolupráce, ale spíše naprostou neschopnost českých novinářů popsat situaci tak, aby ji lidé u nás pochopili. Oni ji zřejmě totiž nechápou sami (byť autor článku má občas i zajímavé texty).

Mezi řádky je ovšem možno čist i realitu: Vedoucím místní mise ČvT je podle jména někdo z místních. Program je součástí Angolské vládní podpory MDG 7 - Ekologická udržitelnost, zajištění přístupu k toaletám a pitné vodě. Metody používané zmíněným vedoucím jsou drsné, ale jestliže je provádí místní, je to jejich věc. Asi by se to dalo provádět jinak, ale to je na další diskusi. Stejně jako otázka, jak přesvědčit některé české domkaře, aby v lokálních topeništích nepálili odpad, který otravuje je, jejich děti i celé okolí...

Větším problémem ČvT a MZV je naprosto nepochopitelná snaha posílat neproškolené novináře na rozvojové projekty. Výsledky jsou pravidelně tristní a tento patří ještě mezi ty lepší! Bohužel se obávám, že to vychází z poněkud paternalistického přístupu vedení ČvT, který se odráží i v tom, že svou činnost pojímají jako pomoc (viz slogany"skutečná pomoc" - tedy jen ta, kterou dělá ČvT, nebo "pomozte nám pomáhat" ). Naštěstí na projektech pracuje velká část rozumných lidí, kteří situaci profesionálně zvládají a to i přes naprosto nedostatečné finanční ohodnocení (to platí pro celou rozvojovku ne jen pro ČvT).

Ovšem pokud chceme realizovat rozvojové projekty u nás či v zahraničí, nepomůže nám ani opačný extrém. Že nebudeme mluvit o problémech a nedostatcích, abychom se někoho nedotkli. Smyslem inkluzivního jazyka je omezovat stereotypy, jež některé výrazy běžné řeči obsahují. Neznamená to však, že budeme zastírat problémy a to na straně poskytovatele i příjemce. Věřím tomu, že inkluzivní (politicky korektní) jazyk je možností, jak tuto kritiku provést a neurazit - což neznamená nenaštvat, protože to je u kritiky normální i zdravé.

Otázkou také zůstává, do jaké míry je možné narušovat "startrekovský základní předpis" nevměšování do vývoje cizích civilizací. Jisté je, že v Angole si většina obyvatel i vláda uvědomují, že sanitace je důležitá a k jejímu prosazování využívají nejen vlastní prostředky, ale i finance ze zahraniční rozvojové spolupráce...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 10.Září 2012, 05:31:49

Tohle je důležitá informace pro nás, co tam nejezdíme a neuvědomujeme si tedy celou realitu. Jednou jsem viděla v televizi takový pořad o Indii a o propagaci záchodů. Ale tam to vypadalo, že jsou do projektu zapojeni místní lidé, tedy že to není nějaké vměšování cizí civilzace. Nějaký člověk v indickém národním kroji o své práci hovořil, pro nás poněkud nezvykle (proto jsem si to zapamatovala): Prý neustále místním lidem vysvětluje, že záchody jsou svou důležitostí hned na druhém místě po náboženství.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Asi jsem evropsky nadřazený, Pondělí, 10.Září 2012, 09:50:32

ale z této reakce na mě dýchly předsudky spíš než z původního článku. Samozřejmě, dojmy mohou klamat.

Výuková procedura poměrně drsná, ovšem například přednášky na středních školách o škodlivosti drog s názornými obrázky si s ní tolik nezadají - bohužel, obstarat živý exemplář je zde větší problém než přinést pytel hoven, i když i to se prý někde zdařilo, na naší škole před jedenácti lety bohužel ne.

Myslím, že onen Bílovecký policista měl tehdy velkou kliku, že nenarazil na paní Kraftovou, která by jej jistě tvrdě zepsula za to, že jeho přednáška smrděla věkovou nadřazeností a podporovala zažité stereotypy, že středoškoláci z intru jsou stádní troubové ve špinavých spoďárech, protože je nad slunce jasné, že svinstvo do žíly si může píchat jenom idiot, takže pokud to někdo dělá, není to jeho lhostejností k vlastnímu zdraví, ale obavami ze sociálního vyloučení a nedostatkem lásky a porozumění.

Představa, že v Angole neznají záchody, je možná směšná, nicméně v téhle vesnici je přinejmenším nepoužívali, pokud tedy pana Vodičku nepodezříváte z toho, že si to celé vycucal z prstu.

"jízdou v pražské tramvaji vprostřed léta" bohužel nelze "empiricky" vyvrátit názor, že Afričané jsou špinaví a nemytí, pokud jej náhodou někdo má, leda tak potvrdit názor, že Pražáci jsou zpocení a smradlaví. To já jsem ovšem v létě taky, takže na to pohlížím shovívavě. A pokud jde o špínu a nemytost, moje děti by se mezi Afričany určitě nenechaly zahanbit :-)

Barbora Kraftová - Praha

Děkuji za komentáře... Pondělí, 10.Září 2012, 16:28:51

Pane Tožičko, vy toho o problematice rozvojové pomoci víte mnohem více než já. Já jsem chtěla především upozornit na způsob, jakým Člověk v tísni o svých aktivitách informuje.
Myslím si, že podobná témata by se měla zpracovávat citlivě a s vědomím jisté společenské odpovědnosti. Rasismus je závažný problém. A ne všichni bohužel mají tak rozvinuté kritické myšlení jako čtenáři Deníku Referendum, aby dokázali číst mezi řádky a vytvořit si na základě zmiňovaného článku rozumnou představu o rozvojových projektech a jejich cílové skupině.
Myslím si, že je naprosto nepřijatelné, aby organizace typu Člověka v tísni publikovala podobné články( a zároveň získávala peníze na boj proti stereotypům). Tato situace mi připadá absurdní o to více, že žijeme v zemi, kde je rasismus v médiích takřka na denním pořádku. V tomto kontextu si podle mě nemůžeme dovolit reagovat na stereotypní mediální výstupy tohoto ražení pouhým shovívavým úsměvem, jak je to u nás běžné.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.