Joseph Stiglitz, americký ekonom, který prohlédl vykutálenost neoliberální doktríny, mluví o současném stavu západních společností jako o vládě jednoho procenta jedním procentem pro jedno procento. V posledních sněmovních volbách volilo českou pravici 47% účastníků voleb. Přitom slibovala sociální škrty, placené školství, zvýšení podílu placeného zdravotnictví a nezvyšování žalostně nízkých daní z příjmu podnikatelů.

Má to nějakou logiku? Chce se snad polovina odpovědných voličů těšit pohledem na nedostižný luxus procenta vyvolených, přičemž pro sebe a své děti žádá bídu, bič a novodobé otroctví? Jde o anomálii, kterou lze vysvětlit, anebo o promyšlený program chudých na podporu bohatých, o jehož motivech nic nevíme?

Soukromá lež

Bylo to po deseti letech mého pobytu v zahraničí a devíti letech po sametové revoluci. Můj bývalý kolega ve známé nadnárodní firmě se tehdy oklepal, když jsem v souvislosti s jakýmsi firemním plánem zmínil slovo politika: „Dej mi s tím pokoj. Té politiky jsem si na schůzích užil za komunistů dost!“ Ustrnul jsem jak opařený. A pak jsem si vzpomněl na své někdejší kamarády, pracovní kolegy, příbuzné a známé, z nichž ani jeden ve stojatých časech normalizace, ba ani nikdy jindy neprojevoval nejnepatrnější známky komunistického přesvědčení. Přesto všichni byli v komunistické straně, jak jsem se postupně dovídal. Nejeden z nich měl dokonce na Západě někoho, jímž se chlubil a pranýřoval přitom místní marasmus. Společně jsme naříkali, nadávali a nenacházeli východiska. Nic jsem tehdy netušil o soukromé lži, ve které žijí, a o omylu, v němž žiji já. Dnes jim v duchu děkuji za to, že mne nikdy neudali, i když by to tenkrát sotva někoho vážně zajímalo.

Lidé, kteří normalizační lež nepřijali, žili sice v traumatu z bezvýchodnosti života za železnou oponou, přesto nežili životy schizofrenní. Žili v pravdě, i když obtížně snesitelné. Ano, život všelijak nepohodlný, je-li žit v souladu s pravdou, neničí v člověku schopnost rozeznávat dobré od špatného, pravdu od lži. Naproti tomu člověk, který dělá kompromisy se zlem a mění své tváře podle toho, před kým se ocitne, sám v sobě ubíjí smysl pro pravdu a pro rozeznání dobra od zla.

Mechanismus osobní lži není odumřelým specifikem normalizačního lámání páteří. Neztratil nic ze své životaschopnosti ani v éře kapitalismu. Jednání motivované jen a jen ziskem vystřídalo někdejší konformitu s komunistickým režimem. Lidé, kteří přes všudypřítomnou sociální nespravedlnost (jejíž obětí se i oni stále častěji stávají) vyznávají uspořádání společnosti, v níž silnějším náleží převaha nad slabšími, jsou ve stejném schizofrenním postavení jako někdejší komunisté nadávající na povinnou účast na schůzích. Nalhávají si něco, co odporuje dění kolem nich, a tím ztrácejí schopnost rozeznávat pravdu od lži.

Neschopnost odhalit předvolební lži je pak už jenom logickým důsledkem popsaného mechanismu. Netřeba pochybovat o tom, že je u nás značné množství lidí, kteří se nezbavili osobní lži vypěstované za normalizace, stejně jako lidí, kteří osobně přijali lež o trhu, v jehož „zdravé“ soutěži budou pokaždé na straně vítězů.

Celospolečenská lež

Vraťme se znovu do časů normalizace, v nichž byly formováy charaktery značné části naší společnosti včetně jejích politických elit. Po roce 1968 už nikdo nemohl pochybovat o tom, že žijeme ve státě, kterému vládne Sovětský svaz. Přesto si státní reprezentace Československa dávala bedlivý pozor, aby všude, kde to bylo třeba — od vyprávění dětem v mateřské školce až po mezinárodní jednání — vystupovala jako suverénní stát. Časem začala této lži věřit značná část obyvatelstva. Vojenskou přítomnost Rudé armády brala jako samozřejmost a v oblastech přilehlých k ruským posádkám jako vítanou příležitost ke šmelinaření. Vynikali v tom znovu — jak jinak — komunisté. Ohromná většina obyvatelstva přijala tento stav za danost, která neměla ovlivňovat jejich životy.

Byla to znovu jen malá část společnosti, která byla sice jako ostatní obklopena touž celospolečenskou lží, avšak nepřijala ji. Také ona jí trpěla, avšak vnitřně rozpolcena nebyla. Uchovala si cit pro rozlišování dobra od zla.

Je dnes situace jiná? Je Česká republika suverénním státem? Premiér Nečas rozhodnutí své vlády pravidelně odůvodňuje hodnocením ratingových agentur a očekáváním nadnárodních investorů. Každý krok české vlády je sledován s obavami, co tomu řeknou trhy. V médiích neslyšíme jiné kriterium kvality života než je HDP, výše státního dluhu a konkurenceschopnost vůči státům pošlapávajícím lidská práva. Jsme zadluženi natolik, že to nikdy splatit nemůžeme. Po čertech to po nás nikdo ani nechce. Zadlužený stát — vazalský stát. Česká republika, jako ostatně skoro všechny země Západu, není společenstvím, které rozhoduje samo o sobě. Přesto nám náš prezident bez ustání uděluje lekce z národních zájmů. Nadále je velebena demokracie, i když se pro jistotu vyzdvihuje už jenom svoboda cestování. Jde zrovna tak o celospolečenskou lež jako po roce 1968.

Tak jako soukromá lež o postavení jedince uvnitř společnosti zatemňuje oči těm, kteří ji přijímají, zatemňuje je i lež o postavení celé společnosti v silovém poli nadnárodních ekonomických mocností. Důsledkem je znovu ztráta schopnosti rozpoznat pravdu od lži a dobro od zla.

Celospolečenská lež nebo neúplná pravda?

Lži soukromé a celospolečenské nejsou jedinými důvody rozhodování voličů proti jejich vlastním zájmům. Jsou to však důvody hlavní. Kdo lež přijímá, přestává ji odlišovat od pravdy.

Jedním z dalších závažných důvodů nepochopitelné volby je naprostá ztráta orientace voličů v důsledku řetězících se zklamání z počínání zaběhlých politických stran. Znovu se ale jedná o zklamání těch, kteří se v důsledku popsaného mechanismu nedokážou orientovat. Jednak se domnívají, že konečně ve vládě usedne dokonalá a spásonosná politická strana, jednak jsou přesvědčeni, že změna k pozitivnímu může přijít jenom shora. Podobně jako se shora snesly i příčiny zrodu soukromých a společenských lží.

Domnívám se například, že vlády Vladimíra Špidly a Jiřího Paroubka byly o poznání lepší než vláda Zemanova a všechny vlády pravicové a že mělo smysl v kurzu nastoupeném vládou Vladimíra Špidly v roce 2002 pokračovat. Nestalo se. Také v roce 2006 volili voliči proti vlastním zájmům. Uvěřili bizarní a na první poslech nedůvěryhodné zprávě plukovníka Kubiceho, která zaplavila česká media čtyři dny před volbami. Tvrdilo se v ní, že se v nejvyšších patrech ČSSD uhnízdil organizovaný zločin, zatímco v ostatních stranách nikoliv. Byla to lež, anebo neúplná pravda?

Stručná rekapitulace voleb z r. 2010, aneb jak se volič opíjí rohlíkem

Je neuvěřitelné, co všechno je schopen zmatený volič přehlédnout a čeho nedbá. Zkušenost a paměť jako by nehrály žádnou roli.

Věci veřejné si v předvolební kampani oblékly žluté vesty s logem a jaly se vyhánět z parků bezdomovce. Zatoužily Pražanům předvést, jak se dělá pořádek. A voličům nevadilo, že si na způsob samozvanců a pěkně po vzoru fašistických bojůvek a lidových milic uzurpují pravomoce, které přísluší v právním státě jedině výkonné složce moci. Do čela si jako reklamní tahák dosadily bývalého prominentního komunistického novináře z Mladého světa, obklopily jej dynamickými blondýnkami ve stylu infantilních telenovel, a voliči se sbíhali jak dikové na kuponové knížky. Oboje dopadlo stejně. Nicméně to v pravou chvíli vydalo na celých 11%.

Rovněž spasitelé z TOP 09 vyznávající tradice, odpovědnost a prosperitu věděli, co na vrtkavé, zapomnětlivé a po troše odvázanosti toužící voličstvo platí. Nic na tom, že si sotvakdo soudný povšiml souběhu proklamovaných ctností u pravého tvůrce celého projektu, Miroslava Kalouska. Pravda, v předchozí Topolánkově vládě si vysloužil dle jakéhosi šikovného časopisu titul nejlepšího ministra financí celé unie. Patrně se o to zasloužil rekordním navýšením státního dluhu v roce 2009. Rozpočet tehdy sestavil na základě růstu z jara 2008, když od léta 2008 už plně řádila finanční krize. Pan Kalousek nás se sebevědomím sobě vlastním ujišťoval, že se nám krize uctivým obloukem vyhne.

Miroslava Kalouska mohli také znát voliči TOP 09 z jeho letitého působení v roli prvního náměstka na ministerstvu obrany. Podezření na jednání vysávající státní pokladnu bylo hned několik. Dovolil si je vyslovit Kalouskův stranický kolega z KDU ČSL Cyril Svoboda, ale nakonec se mu musel omluvit. Inu, není nad plody presumpce neviny. Kalousek pak Svobodu vystřídal v předsednickém křesle KDU, která pod jeho taktovkou rozbíjela koaliční vládu Jiřího Paroubka. To už ale náš volič vytěsnil snad i z nevědomí.

A kdyby přece jenom nějaký nepříjemný pocit z dlouhodobého působení pana Kalouska na českém politickém nebi zůstal, pak tu byla přece očišťující tvář Karla Schwarzenberga. Muže jiného ražení, z jehož přirozeného vystupování bylo znát, že šlechtický a šlechetný téměř jedno jest. Jenže tehdy, v roce 2009, už měla Schwarzenbergova image lepší časy za sebou. Výrazem „magoři“, jímž častoval rakouské odpůrce Temelína, a zásadově se tvářícími postoji v kauze lidoveckého předsedy Čunka předvedl Schwarzenberg, že kromě sympatického vystupování nemá co nabídnout. Nic z Kalouskových politických eskapád a Schwarzenbergových rádoby originalit voliče neodradilo. A — světe div se — neodradila je ani jednoznačná deklarace likvidace sociálního státu. Což bylo to jediné pravdivé na předvolebních slibech TOP 09. Přišla si na 16%.

Ani ODS nebyla hloupá a ve chvilce nejvyšší nouze si vzpomněla na své méně hýčkané a už téměř ztracené voliče. Totiž ty, kteří jí nejsou zavázáni privatizačními úlovky. Chytře a v pravou chvíli vyměnila neomaleného a lehkomyslností kypícího Topolánka za jeho pravý opak. Petr Nečas zabral, a to i navzdory podobně asociální předvolební rétorice, jako tomu bylo u TOP 09. Povrchní voliči se nechali nachytat na seriózní výraz probouzející představu úřednické spolehlivosti z filmů pro pamětníky. Petr Nečas byl pro ODS záchranou. Nebýt jeho, nepřišla by si ani na oněch nakonec dostačujících 20%.

Paradox demokracie

Nic nezaručí při nadcházejících krajských a senátních volbách, ani při volbách do parlamentu v roce 2014, ani při všech dalších, že se nebude opakovat anomálie z května 2010. Běžný člověk tím, že na sebe vzal břímě rozhodování o věcech veřejných, na sebe vzal i povinnost se v nich řádně vyznat. Nenalhávejme si, že to je v silách většiny občanů. Protože však demokracie - a to bez ohledu na její vyspělost - je do značné míry uskutečňováním vůle většiny, není nikdy vyloučeno, že si společnost demokraticky zvolí něco, co většina nechce.

Lze tomuto paradoxu zabránit? Bytostný demokrat by nejspíše řekl, že ano. Že od toho je ústava, ústavní soud a zákonodárství vůbec, aby se nemohlo provádět to, co je pro společnost škodlivé, a přesto je to demokraticky prosaditelné. Jenže on se každý lidský zákon, ústava a názor ústavního soudu dá také změnit, pokud se na tom lidé dohodnou.

Možná bychom se měli rozpomenout na zákony, které jsou tu pro blaho člověka, ale nejsou na něm závislé. Možná tam někde je počátek všeho. Onen pevný bod, bez něhož se neobejdeme, musíme-li volit mezi dobrem a zlem a nemáme-li se zmýlit.

Nemusíme si zoufat. Takový pevný bod tu je a vždycky byl. Mluví o něm křesťanství. Nikdo nám jej nezakazuje, ale nikdo nás k němu ani nenutí.