Rakouské elegie

Pokud člověk obě země zná, srovnávání České republiky a Rakouska lze jen těžko odolat. Kořeny máme stejné, ale rakouská uměřenost a umírněnost u nás nemá odpovídající protějšek, i když si to často odmítáme připustit.

Poznat cizí zemi hlouběji než jen jako oblíbené místo letní dovolené vybízí ke srovnání s domovinou. Je-li takovou zemí Rakousko, s nímž nás pojí společná minulost i srovnatelná velikost, dostává možnost srovnání zvláštní smysl. Tráví-li pak někdo v Rakousku svoji dovolenou pravidelně, přičemž předtím v něm řadu let žil jako běžný občan, lze srovnání jen stěží odolat.

Do Rakouska jsem přišel jako emigrant v roce 1988. Éra komunismu se blížila ke svému závěru, leč málokdo to tenkrát tušil. Bylo mi 34 roků a můj pobyt v Rakousku se protáhl na celých 10 let. Když jsem po prvních nesmělých krůčcích začal neznámému světu více rozumět, povšiml jsem si zvláštního vnitřního nutkání. Ožívalo ve mně něco, co jsem znal z vyprávění svojí babičky. Byla narozena v roce 1888 a nejvnímavější léta prožila ještě za Rakousko-Uherska. O společnosti, jíž jsem se pomalu stával součástí, jsem mnoho nevěděl, a přesto mi nebyla cizí. Lidé na ulici, na cestách a vlastně při každé příležitosti se zdravili, domky byly v krajině posazeny jak hříbky v kapradí a všudypřítomná ohleduplnost dávala tušit, že tady se nejen žije, ale i nechává žít. Byl to svět, o němž mi vyprávěla babička. Ten, který mistrně popsal rakouský žid Stephan Zweig ve své poslední knize Včerejší svět.

Na životě emigranta není dnes už nic zajímavého. Pro mne je však podstatné, že nic z toho, co v počátcích emigrace utvářelo můj obraz o Rakousku, jsem dosud nemusel škrtnout. Žít a nechat žít, všestranná uměřenost a umírněnost, to jsou velké devizy Rakušanů.

Najde-li emigrant cestu zpět do své domoviny, obvykle tomu ve chvíli rozhodnutí neřekne jinak nežli návrat. Teprve později pochopí, že se nikam nevrátil, že emigroval podruhé. Rozčarován domácí nevraživostí se utěšuje myšlenkou, že se za těch nemálo let v jeho otčině mnohé změnilo. Brzy však přijde na to, že kromě formální stránky věci, která je patrná na první pohled, se nezměnilo vůbec nic. Změnil se on. Zvykl si na jiné chování a na jiný způsob komunikace. Pravidelně předvídá něco jiného, než s čím se setkává. Nakonec pochopí, že už nikdy nedokáže být tím, čím byl dříve, a na zemi svého původu se už navěky bude také dívat zvenčí.

Jde-li o někdejší exil v Rakousku, přidává se k tomu palčivá a neodbytná otázka: proč jsou poměry v Rakousku a Čechách tak odlišné, když jsme po staletí vyrůstali vedle sebe a pospolu? Proč se u nás tolik krade a v Rakousku – nebýt cizinců z východní Evropy – téměř ne? Proč je u nás tolik špíny a odpadků a v Rakousku nikoliv? Proč se u nás tak brutálně rozbíjí zbytky i tak neduživého sociálního státu a v Rakousku se totéž dělá citlivě a s ohledem na to, že takto to stejně do nekonečna nepůjde?

Co se nám podařilo bez Rakouska
Nic naplat. Všechny ty otázky se nakonec scvrknou do jedné jediné: Bylo rozbití Rakousko-Uherska, na němž měli Češi svůj nemalý podíl, správné?

Po ovoci se pozná strom, tak zní pradávné přísloví. Československo bylo výdobytkem českého nacionalismu 19. století a bylo to na něm od začátku znát. Jeho zakladatelé mluvili o Rakousko-Uhersku jako o „žaláři národů“, ale z vyprávění si nevzpomínám, že by se tak o něm mluvilo mezi lidmi. Nové politické elity Československa kritizovaly Rakousko za jeho přílišnou národnostní rozrůzněnost a nespravedlivou politiku vůči menšinám, ale sami v tom nikam nepokročili. Československu se ostatně také říkalo malé Rakousko a navíc Češi dali hned od začátku ostatním národnostem Československa najevo, že tentokrát se bude hrát výhradně podle českých not. To přineslo své „ovoce“ v letech 1938 a 1939, kdy při první možnosti všechny národnostní skupiny, vyjma Čechů, Československo opustily. Nebyl to jen případ sudetských Němců, ale i Slováků, Poláků a Maďarů.

Do dnešního dne se u nás nekriticky vychvaluje první republika a vyzdvihuje kvalita její demokracie. S fakty to ovšem mnoho co do činění nemá. Vládli šéfové parlamentních stran, přičemž jejich poslanci byli nuceni podepsat prázdný arch papíru, který byl v případě neposlušnosti poslance vhodně doplněn a poslanec rázem zbaven mandátu. Vládl rovněž prezident, který se zaštiťoval americkým modelem demokracie. Na monarchii nenechal nit suchou, avšak převzal všechny znaky někdejší úcty lidu k císaři. Národ „tatíčkoval“ pěkně po vzoru zbožštění východních „bašů“ „báťušků“ a „atamanů“. Masaryk se na samém sklonku života začal ohlížet zpět a pochopil, že jeho „nová Evropa“ rozdrobená do malých a znepřátelených státečků na místě někdejšího Rakousko-Uherska nemá budoucnost. Rozbití Rakousko–Uherska, na němž měl nemalý podíl, údajně sám litoval.

Rakousko trpělo v meziválečném období značnou mírou nestability v důsledku rozpadu říše, z níž mu zbylo příliš velké hlavní město, zpřetrhané železnice, minimum energetických zdrojů a málo průmyslu. I takto značně oslabené a dlouhodobě trpící nedostatkem potravin postavilo ve dvacátých letech značné množství sociálních bytů pro městskou chudinu. O něčem podobném není u nás nic známo. Rakouská státní politika bydlení je dodnes jedna z nejpromyšlenějších na světě, a jak se stále dovídám, funguje i za dnešního stavu ořezávání sociálního státu. V Čechách nás kromě spekulací s nemovitostmi a předhození občanů bez vlastní střechy nad hlavou hypotéčním úvěrům nic jiného nenapadlo.

Ale zpět do historie. Druhou světovou válku strávilo Rakousko na straně agresora, avšak nedobrovolně - jako jeho první oběť. Obviňovat dnes Rakousko kvůli jeho někdejším nacistům je nespravedlivé. Jednak museli všichni bojeschopní muži do války a jednak byly kolaborace samozřejmým jevem ve všech zemích obsazených Německem. Češi strávili válku, na rozdíl od Rakušanů, ve skrytu protektorátu. Rovněž nedobrovolně a ku prospěchu agresora.

Po válce se cesty Rakouska a Československa rozešly ještě více než před ní. Rakousko, ač jasně na straně poražených a s ohromnými válečnými ztrátami, navíc obsazeno vítěznými mocnostmi, se pustilo do výstavby svobodného státu se silným sociálním akcentem. Novinka to v Rakousku nebyla. První ministerstvo sociálních věcí na světě vzniklo v Rakousku během první světové války za vlády císaře Karla I. Rakousko se svezlo s německým hospodářským zázrakem a zlatými poválečnými léty západní Evropy. V případě Rakouska obsazeného Sovětským svazem, USA, Anglií a Francií to nebyla žádná samozřejmost. Rakušané dokázali ze svého středu generovat osobnosti, které své politické dovednosti vložily do služeb celku. V roce 1955 opustily Rakousko všechny zahraniční armády. Byly to plody rakouské smířlivosti a smyslu pro míru.

Československo, na rozdíl od Rakouska, nebylo po 2. světové válce v původních hranicích obnoveno. Přesto se považovalo za součást vítězných mocností. Ještě předtím, než se za souhlasu značné části obyvatelstva Čech (nikoliv Slovenska!) stalo vazalem Sovětského svazu, se dopustilo genocidy na vlastních občanech německého původu. V mírových podmínkách a za tichého přihlížení vlády a prezidenta, kteří se pokládali za bytostné demokraty!

Co v Československu následovalo, je více než dobře známo. Naše spojenectví se Sovětským svazem „na věčné časy a nikdy jinak“ znamenalo nejen splnění dávného panslavistického snu českých nacionalistů, ale i tisíce obětí český gulagů a policejních vyšetřoven. Naposledy ve větším měřítku v srpnových dnech roku 1968.

Po srpnu 1968 k sobě Češi a Rakušané na několik měsíců našli ztracenou cestu. Dlužno ovšem dodat, že vstříc vyšli Rakušané, aby bez jakýchkoliv podmínek přijali desetitisíce českých uprchlíků. Koho z nich napadlo, že utíkají před tím, co jejich dědové a otcové založili z hlouposti a politické nedospělosti? Koho z nich napadlo, že hledají útočiště tam, odkud čekat něco dobrého znamenalo kdysi málem vlastizradu?

Doba normalizace od roku 1968 do roku 1989 probíhala ve stejné režii civilizačního úpadku jako éra 1945 – 1968. Československo se od Rakouska vzdalovalo mílovými kroky a mrtvolnost myšlenky na nové sblížení vystihly nakonec nejlépe nápisy v krámech s elektronikou na Mariahilferstrasse: „Češi, prosíme Vás, nekraďte tu.“ Psal se rok 1990.

Bratři v krizi?
Bohužel to, v čem Čechy a Rakousko dnes nachází společného jmenovatele, není ničím, čím by se mohly chlubit. Oba státy mají nesplatitelné dluhy a krize kapitalismu, v níž se nacházejí, oslabuje mezilidskou solidaritu a záměrně ničí sociální stát. České dluhy jsou 1,5 bilionu korun a rakouské kolem 5 bilionů korun. Kapitalismus puštěný z řetězů počátkem osmdesátých let si vyžádal na obou stranách hranice svoje.

Také v Rakousku se sociální stát ořezává. Jenže v Rakousku je z čeho ořezávat. A potom, vzhledem k typickým rakouským vlastnostem, vysoké míře sociální soudržnosti a úctě k osvědčeným hodnotám, je všem dobře známo, kde končí míra snesitelnosti. V Čechách to nevíme a sociální stát likvidujeme z úrovně, která by Rakušanům sociální stát ani nepřipomínala.

Napadá mne, že až jednou neblahá éra globalizovaného kapitalismu skončí, anebo skončí kapitalismus sám, budeme opět se setrvačností několika desetiletí pokračovat v tom, co Rakušané zavčas odloží do starého železa. Nafoukaně se přitom budeme tvářit, že to zpátečnické a zkostnatělé Rakousko nic nepochopilo. Proč?

Projížděl jsem před pár dny Rakouskem od severu k jihu. Rakousko je nejen jedním z prvních států světa, co se týče rozličných ukazatelů kvality života, ale i jednou z nejkrásnějších zemí. Je po čem se dívat.

Nevšiml jsem si však jediné fotovoltaické elektrárny, která by čítala více jak deset panelů a byla vystavěna na holé zemi. Zato mou pozornost upoutaly vedle slunečních kolektorů na ohřev vody, které jsou již řadu let běžným doplňkem každé střechy, fotovoltaické panely umístěné rovněž na střechách rodinných domů. Už loni jich bylo jako hub po dešti a letos se s nimi pytel doslova roztrhl. Kontinuálně také přibývá větrných elektráren, které zdobí kdejaký alpský kopec. (Ano, zdobí, protože svou vertikální linií neruší reliéf krajiny, podobně jako věž kostela.) Mimoto všude, kde to je jen trochu možné, se topí dřevem, bio odpady a všemožnými lokálními zdroji tepla.

Rakušané pochopili. Být nezávislý na centralizovaných zdrojích, které jsou kontrolovatelné kdejakou mocí, je první předpoklad, jak přežít krize dnešní i ty budoucí. V Čechách přistavujeme Temelín. A divíme se, že se Rakušané diví.

A co si myslíte vy? Diskuse (36 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Dobrý den pane Vyleťale, Úterý, 28.Srpna 2012, 12:27:45

myslím, že historie Rakouska a Českých zemí nebyla zas až tolik společná. Sice jsme měli od roku 1526 společného panovníka nicméně poměry v Rakousku a v Českých zemích byly velmi odlišné. Platili jiné zákony např. Obnovené řízení zemské, jiné daňové předpisy. Například nevolnictví v českých zemích bylo ve srovnání s Rakouskem velmi tvrdé a ke srovnání došlo až v roce 1782. Také se traduje, že daňová zátěž byla v Čechách mnohem vyšší než v Rakousku a že České země v podstatě zaplatili války s Osmanskou říší. K vyšší integraci došlo až v 19. století a to zejména v rámci Rakousko-Uherského vyrovnání.
I historická zkušenost národa (jestli se to takto dá napsat) byla velmi odlišná. Rakušané byly doma občany první kategorie, měli svojí elitu a i vládnoucí dynastie byla jejich. Češi o svou pozici museli velmi intenzivně bojovat, (mimo jiné s nacionalismem německým – např. spor o Badeniho reformu), jejich elita byla po Bílé Hoře likvidována nebo emigrovala a v teprve době obrození vznikala nová. Vztah ke katolické církvi je v Rakousku dodnes bezkonfliktní a u nás je to, tak jak to je.

Mějte se hezky

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Nápad Úterý, 28.Srpna 2012, 17:55:48

Hypotetický (ne tak docela) scénář č. 1:
Mnoho Čechů krade v rakouských obchodech. Obchodníci vyzdobí výlohy cedulemi: "Češi, prosím nekraďte"

Hypotetický scénář č. 2:
Mnoho Romů krade v českých obchodech. Obchodníci vyzdobí výlohy cedulemi: "Romové, prosím nekraďte"

Tak co, jsou Rakušané rasisté? To mě jen tak napadlo. Zmíněný nápis jsem nikdy neviděl.

Petrasek Milan - penzista

Pane Vyleťale, Úterý, 28.Srpna 2012, 21:06:52

obvzláště vaše recepce austronacionalismu je poněkud nevyvážená.
Já jsem po přečtení autobiografie T. Bernharda nabyl rozsáhlejších představ o složitosti údělu rakouského občana .........pomyslel jsem si..

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

ad Jaroslav Hájek Úterý, 28.Srpna 2012, 22:05:13

K tomu, abychom Rakušany (všechny?!) označili za rasisty ten výrok rozhodně nestačí - což ale nic nemění na tom, že je urážlivý.

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Po letech vše vypadá idylicky Úterý, 28.Srpna 2012, 22:28:8

Rakušané také germanizovali české země, o potlačování českého školství v severočeském pohraničí ještě ke konci devatenáctého století jsou doklady. Sudetští Němci se za celé první republiky cítili být především Rakušany.
Sociální byty se stavěly za první republiky i u nás, například v Ústí nad Labem za starosty Pölzla (shodou okolností to byl rozený Rakušan ...)

Martin Profant - Praha 7

Petrovi Hlávkovi Středa, 29.Srpna 2012, 09:41:40

Sudetští Němci se nejen během první republiky cítili být především Němci. Ona se dá historicky mnohem snáze hájit téze, že Rakousko-Uhersko rozbili Němci než že oblíbené tvrzení o tom, že to byli Češi. Ostatně, když Mommsen psal o Češích jako apoštolech barbarství a ukončil svůj "čtenářský dopis jednoho Němce" slovy "argumentům české lebky přístupné nejsou, ránám ano", psal to tento svojí humanitou proslulý nositel Nobelovy ceny ve jménu německé kultury, stejné ve Vídni, Berlíně či Praze.
Rakousko-Uhersko prostě rozbil nacionalismus (hlavně německý, maďarský a český, na konci měl určitý význam i sionismus) a fakt, že v něm bylo velmi málo Rakušanů. Když starý Grillparzer napsal: "Nejsem žádný Němec, ale Rakušan.", měla Vídeň co mluvit o tom, jak její korunní básník blázní.
Idylické to není ani dnes, nedávno jsem hledal něco k únorovému dekretu a docela mě překvapila míra nacionalistického čtení, kterou jsem našel na rakouských, vesměs oficiálních serverech.
Stálo by to možná zato, už to ve střední Evropě vyzkoušet bez nacionalismu.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Pane Škabraho, souhlasím, Středa, 29.Srpna 2012, 10:55:1

paušalizovat nelze, a ani to netvrdím, ale jsem rád, že nejsem jediný, komu to připadá urážlivé - a rasistické (v té šíře pojaté definic rasismu), zkrátka ze stejného soudku, jako když český prodavač prohlásí, že "Cigáni kradou", protože on přece má své zkušenosti.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Jen Čechy a Rakousko? Čtvrtek, 30.Srpna 2012, 07:55:22

Pane Vyleťale, děkuji za pěkně otevřené téma, které mi hovoří z duše. Jen je velká škoda, že mluvíte jen o Čechách, Rakousku a Slovensku a zcela ignorujete Moravu a Slezsko. Přitom má zejména Morava nejen místně, ale i kulturně o něco k Rakousku blíže než Čechy. Z konce osmdesátých let mám zkušenost, že tehdy čeští emigranti v Rakousku běžně používali název Česko, přitom tehdy v Československu se pro území českých zemí tento název ještě skoro vůbec nepoužíval. Budu rád za vaši budoucí korektnost a snahu o nápravu...

David Unger - psycholog, Kroměříž

Panu Profantovi Čtvrtek, 30.Srpna 2012, 07:58:37

Historicky se určitě snáze dá hájit teze o rozbití Rakousko-Uherska Němci, když vycházíte z českého národovectví. Připomínám jen fakt, že po vzniku Československa v roce 1918 vznikly v reakci na území českých zemí čtyři německé župy, které se chtěli přičlenitr k Rakousku. Včetně území na severní Moravě, ve Slezsku, v severních a jihozápadních Čechách, která s Rakouskem vůbec nesousedila (Sudetenland, Deutschböhmen a Böhmerwaldgau).

Martin Profant - Praha 7

Davidovi Ungerovi Čtvrtek, 30.Srpna 2012, 10:52:7

potíž byla v tom, že jaksi chybělo to Rakousko, ke kterému by se mohli ty německé župy přičlenit, protože tím nemohla být ona nově vznikla malá republika a Dunaji. Ta také přijímala podobné snahy se značnými rozpaky.
Jde o to, že v roce 1918 nikdo Rakousko nerozbil, tehdy se jen rozpadlo po prohrané válce -- nerozbila ho ale ani vojska vítězů, většina monarchie byla na konci války ještě schopna obrany.
Rakousko rozbil mnohem dříve vznik moderních národů a neschopnost staré říše na to reagovat -- c. grano salis ho rozbilo nepřijetí nějaké analogie Palackého návrhu ústavy. A to proč říkám, že se by se dala hájit spíše téze, že ho rozbili Němci souvisí s faktem, že německý nacionalismus (a maďarský) byl od napoleonských dob nacionalismus národního státu, ve kterém vedoucí národ nejvýše toleruje menšiny. Češi se tomuto pojetí dlouho bránili: Jungmann, Bolzano, Palacký, Adler -- ti všichni usilovali o pojetí českého nacionalismu v rámci mnohonárodnostních Čech a zároveň mnohonárodnostního Rakouska. A když čtete dobové politické programy, úvahy atd., vidíte, jak o to česká politika a čeští myslitelé (někteří ovšem psali jen v němčině) bojovala, jak se bránili tomu spojení suverénní národní stát. Podlehli mu nejméně o půl století později než rakouští Němci. V tomto smyslu Češi Rakousko nerozbili, oni z něj odešli po tom, co se ho hodně dlouho snažili udržet jako stát, ve kterém by mohli žít.
Mimochodem, abych předešel nedorozumění. Mluvím o Češích, nikoliv "a o Moravanech a Slezanech", protože ti se nikdy významně neidentifikovali jako moderní národ. V druhé polovině 19. století se na zemí království, markrabství i vévodství rozšířil Palackého český národ (w Čechach i w Morawě), jeho politické a kulturní dominanci konkuroval jen německý národ. Tedy dominanci toho, že se lidé identifikovali jako Češi v té či oné zemi koruny,, nikoliv nějaké dominanci Čechů z Čech vůči Moravanům a Slezanům.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Čtvrtek, 30.Srpna 2012, 12:39:38

Souhlasím. Slovansky mluvící obyvatelé Moravy a Slezska se samozřejmě v 19. století v reakci na německý nacionalismus vzdali cíle přetvořit zemské pojetí národa na jazykově-státní a přidali se k jednotnému českému národu. Což trvá v podstatě dodnes, i když v loňském sčítání lidu je vidět významný pokles příslušníků české národnosti a mírný vzestup národností moravské a slezské.
Jen drobná oprava: "...usilovali o pojetí českého nacionalismu v rámci mnohonárodnostních Čech a zároveň mnohonárodnostního Rakouska..." Podle mě nejen Čech, Morava a Slezsko byly také mnohonárodnostní.
Nelze ale zapomenout na snahu císaře Karla I. Rakousko přetvořit na demokratickou konfederaci v posledních dnech 1. světové války. Zřejmě pozdě.
Vznik mnohonárodnostního Československa v době Trumanovy doktríny založené na národních státech byl diplomatický zázrak a fakt, že jsme toto dokázali během 20. století ztratit (včetně většiny obyvatel) je velký krach českého národního programu.

Martin Profant - Praha 7

Mnohonárodnostní, resp. dvojnárodnostní Čechy Čtvrtek, 30.Srpna 2012, 13:45:23

V toto případě šlo opravdu o Čechy jako korunní zemi. Mluvím soustavně o koncepci národa; ta v tomto případě kombinovala zemskou a jazykovou identifikaci národa, Existovala i německá varianta bohemismu -- Woltmann, Junge Böhmen apod. Nejslavnější jsou dva kmeny českého národa B. Bolzana.
Lokalizace na korunní zemi byla nezbytná,tahle koncepce národa se totiž nedala úplně oddělit od zemského národa.
Zároveň ovšem v 19. století většina rozumných lidí předpokládala, že ta mnohonárodnost v Čechách může dobře fungovat jen, jsou-li ve větším celku, který programově zajišťuje "ouplnou rovnost národů v právech a vážnosti". To byl pro Palackého smysl Rakouska, bez toho nemohlo dlouhodobě existovat.

Tradiční zemský národ nemá koncepčně s mnohonárodností žádný problém. Proto v tomto případě nejde o Moravu. Resp.:
V roce 1948 se týž Palacký, který jako historik již suverénně psal o národě české atd., odvážil formulovat politický koncept českého národa, který by byl přijatelný buď pro Čechy a Moravu, anebo i pro Čechy, Moravu a Horní Uhry. Čtete u něj velmi opatrné formulace o stejném rozvoji řemesel a orby, obyčejích a mravech v Čechách i na Moravě a stejném promíšení slovanského národa německým obyvatelstvem. On sice neměl rád zdůrazňování moravského svérázu a později o něm psal ostře jako o historické harampádí, ale v roce 1848 zjevně ještě očekával větší rezistenci vůči koncepci českého národa než skutečně přišla.

Vznik Československa (myslíte zřejmě Wilsona, ne Trumana) zas takový zázrak nebyl. Národnostně homogenní nebyl žádný stát vzešlý z pádu monarchie. Jen vídeňští Češi vydali na solidní menšinu. A koncept "československého" resp. "českoslovanského" národa dával smysl -- on se ten česko-slovenský rozdíl mimo bývalou monarchii blbě vysvětluje, rozdíl mezi češtinou a slovenštinou je určitě menší než mezi plattdeutsch a bavorštinou a tradice spisovného jazyka včetně literatury je jednotnější než třeba italská -- vlastně jen Čechoslováci tehdy v Paříži věděli, jakým malér to může bez toho rakousko-uherského rámce být.
Docela si myslím, že to byl nakonec menší malér, než se dalo čekat. Ano, Československo se nakonec rozpadlo po národnostní linii, ale pod obrovský tlakem zvenčí. Z dnešního pohledu se dá snadno moralizovat, říkat, co jsme prohospodařili a ukazovat, co víc jsme mohli dělat.
Asi ano. ale jsem se narodil vedle Přádovy ulice. Ten Přáda, co se po něm jmenovala, byl český Němec a jedna z prvních padlých (přesněji umučených) českého antinacistického odboje. A nebyl v okolí zase taková výjimka.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Rozpad Československa nejen pod tlakem zvenčí... Čtvrtek, 30.Srpna 2012, 20:42:8

Ten krach projektu Československa nebyl jen pod tlakem zvenčí. Palackého koncept jednotného národa českého již katoličtí Slováci velmi rychle odmítli tím, že si pro jistotu konstituovali vlastní jazyk, což v 19. století znamenalo dříve nebo později konstituci samostatného národa. Československo již od počátku vývoje nebylo postaveno na Palackého principu "ouplnou rovnost národů v právech a vážnosti", na kterém mělo stát Rakousko. Tuto historickou zkušenost s československým projektem Palacký neměl. Dokazuje to nedodržení příslibu autonomie Slovensku z Pittsburské dohody až do roku 1968 (do r. 1927 v podstatě s postavením protektorátu), návrh na župní zřízení v neprospěch Moravy, Slezska a Čs. Němců z roku 1920, obnova zemského zřízení v neprospěch Slezska nebo Československých Němců z roku 1927, zrušení Země moravskoslezské v roce 1948, o absenci skutečné autonomie Podkarpatské Rusi ani nemluvě.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Poděkování za kultivovanou debatu a obohacující připomínky Čtvrtek, 30.Srpna 2012, 22:29:6

Vážené dámy a pánové,
velice děkuji za kultivovanou debatu a mnoho obohacujících připomínek, jež můj článek podnítil. Chtěl jsem připomenout otázku, zda bylo opravdu nutné Rakousko-Uhersko vymazat z mapy Evropy a zda balkánské státy, Maďarsko a Československo svojí následující historií potvrdily oprávněnost tohoto kroku. Nelze totiž přehlédnout fakt, že Rakousko, které nepopřelo sociální kapitál podunajské monarchie, dospělo k natolik vysoké úrovni spokojenosti svého obyvatelstva a kvalitě státní správy, že ji nelze srovnat s ostatními částmi někdejší středoevropské říše. Bije to do očí zejména u nás, kde jsme v přelomových letech evropské historie opakovaně spřádali smělé plány doprovázené řádnou dávkou povýšenosti o tom, jak to ve své výjimečnosti všem okolo předvedeme. Jak to pokaždé dopadlo, viděla Evropa naposledy při našem předsednictví EU v roce 2009. A my to vidíme dnes a denně. Dokážeme se poučit?
Se srdečnými pozdravy
Jiří Vyleťal-autor článku

Luděk Ševčík - OSVČ

Sobota, 1.Září 2012, 08:45:0

Fráze "rakouský sociální kapitál podunajské monarchie" je vrcholem idealismu. To je takový nesmysl, který se mnou až otřásl. Vše, co by bylo možno nazvat sociálním kapitálem přece žádný Habsburk nedaroval "svým národům", to vše si museli "jeho národy" zaplatit krví a rozhodně to nebyl žádný ráj na zemi. Já jsem rád, že nežiju v Rakousku-Uhersku, já společně s Haškem tvrdím, že "„Taková blbá monarchie jako je Rakousko, nemá ani na světě bejt“. Co se týče společného života s Rakušany, ten jsme přece po roce 1918 zažili. Léta 38-45 jasně ukázala, že je dobře, že to skončilo. Já bydlím na raskouské hranici a s Rakušany přicházím téměř denně do styku. Ta "vysoká" úroveň spokojenosti je už delší dobu fikcí, ta je snad jen u dosti vysokých příjmových skupin. A je toho více, co autor přimaloval v kýčovitém obrázku Rakouska. Pokud nebere někdo v úvahu specifické postavení Rakouska po roce 45 /neutralita a podobně/ a chce Raskousko srovnávat s těmi, kdo takovéto postavení neměli, je pak debata ztrátou času.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Z historického hlediska je jistě správné Sobota, 1.Září 2012, 11:49:4

mluvit o Češích, ale nikoli o Čechách (míní-li se prostor končící na východě řekou Moravou!). Je to odporný pražský nešvar, který se zabydlel v našich médiích (zejména televizi), a jde o vrchol arogance vůči obyvatelům Moravy a Slezska.

P. Vyleťale, pokud srovnáváte dnešní Rakousko a ČR a vyvozujete z toho zcela AHISTORICKY, že Rakousko-Uhersko se nemělo rozpadat, pak vás musím upozornit, že podobnou logikou by bylo možné možné plédovat za to, aby se ČR připojila k Bavorsku nebo třeba rovnou ke Švédsku či Norsku... tam je pořádek a relativně vysoká živ. úroveň jako v tom Rakousku...:)

Masaryk zániku monarchie nikdy nelitoval - a obyčejní Češi už vůbec ne, vždyť se jich tisíce po r. 1939 zapojily do protinacistického odboje ZA OBNOVENÍ čs. republiky. Neplivejme těmto hrdinům do tváře.

Martin Profant - Praha 7

Z historického hlediska je to prostě ...nepořádek Sobota, 1.Září 2012, 13:30:55

Z historického hlediska existovalo země koruny. Nejprve té české, později té, kterou měli Habsburkové (a jejíž název se tu a tam měnil). Část zemí a části zemí koruny České mocnářství prošustrovalo -- Slezané se jaksi ocitli v monarchii bez Slezska, přesněji zbyl ji jen jeho štráfek (pro zemskou identitu docela problém :-). Tudíž ani dnes nežijeme ve státě, který by byl na půdorysu tradičních zemí.
Potíž je jistě v tom, že pro současný stát nemáme přijatelné jednoslovné označení, Česko rve uši, a nezbývá nám než mluvit o českých zemích či o České republice.
Nicméně v žádném případě nelze nahrazovat Čechy -- tedy určitou jasně vymezenou zemi -- označením Češi, tedy jménem jednoho z národů žijících v České republice. To by šlo o vrchol arogance vůči docela slušné řádce národností.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 1.Září 2012, 14:03:35

Je velkým omylem pokládat kulturní či jinou úroveň určitého národa za čistě jeho vlastní zásluhu.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Profante, Sobota, 1.Září 2012, 21:44:41

reálný problém je mnohem jednodušší: Češi v Čechách si zkrátka navykli nazývat celou ČR jednoslovně Čechy, což je nepřijatelné a krajně arogantní (krásný příklad z tisku: MS v lyžování se uskuteční v Čechách, v Novém Městě na Moravě:))

Název Česko se nám nemusí kdovíjak líbit, ale je neskonale korektnější než "Čechy". Ostatně současný stav je názornou ukázkou toho, kam může vést konzervativní jazykový purismus. Tak dlouho byl odmítán výraz Česko, až se začalo celé republice říkat Čechy a povědomí o Moravě a Slezsku je u mladé generace odsouzeno k zániku. Velká necitlivost k dějinám...

Martin Profant - Praha 7

Měl byste si vybrat, pane Plevo, Sobota, 1.Září 2012, 22:36:25

jednou je to odporný pražský nešvar, podruhé je to návyk Čechů v Čechách. Jsem rodilý Pražan a co vím taky Čech, ale Čechy a české země jsem vždycky rozlišoval a co tak ve svém pražském a plzeňském okolí pozoruju, neplete si to nikdo. Nemluvím o novinářích, ti si spletou všechno. Mimochodem, díky nesmyslu zvaném kraj Vysočina si to právě u Nového Města n/M jde splést dost snadno.
Jestli by se v celé České republice ztrácelo povědomí o Moravě (mně se z Prahy zdá, že ne), pak bych nehledal důvod v údajné jazykové nekorektnosti, přemýšlel bych, proč lidem slova, která ten rozdíl vyjadřují, nechybí. A co se té necitlivosti k dějinám týče, podívejte se na historické mapy a pak mi vysvětlete, proč mluvíte o Slezsku.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 2.Září 2012, 08:52:42

Se Slezskem je to složité. V 19. století bylo rozděleno mezi Prusko (větší část) a Rakousko (menší část). Od té doby se rozlišovalo pruské Slezsko a rakouské Slezsko. Hranice mezi nimi nezůstala stále stejná. Po vzniku ČSR se vedl spor o Těšínsko. Nakonec bylo také rozděleno (Polsko/ČSR). K ČSR bylo naopak připojeno Hlučínsko, které dřív náleželo k Prusku. V roce 1928 bylo takto vzniklé československé Slezsko spojeno s Moravou v zemi Moravskoslezskou. Pruské Slezsko patřilo nejprve k Německu, po roce 1945 k Polsku. Slezsko bylo vždy domovem tří národností – Čechů, Poláků a Němců. Němci, kteří rakouskému, později československému Slezsku původně dominovali, se nikdy nesmířili se ztrátou svého postavení. Pokusili se to zvrátit hned v r. 1918 (Sudetenland), a později v roce 1938.
V současné době neznám nikoho, kdo by se identifikoval jako Slezan. Ani obyvatelé Hlučínska se tak nikdy dříve neoznačovali. Ještě když patřili k Prusku, tak si říkali Moravci. Pohyb obyvatelstva ve Slezsku byl vysoký díky průmyslovému rozvoji tohoto regionu. Hledat v současné době něco, co Slezany spojuje, je nesmysl. Slezsko je v podstatě dnes neoddělitelné od severní Moravy.

Martin Profant - Praha 7

Ano, paní Hájková, Neděle, 2.Září 2012, 09:29:3

Jenom zbývá dodat, že ze někdejšího Slezska jako historické země neleží na území ČR ani jedna desetina území. A že ten pohyb obyvatel nebyl vysoký jen kvůli průmyslovému rozvoji, ale dvojímu vyhánění, nejprve Čechů, a pak Němců.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Z pražského nešvaru se stává návyk v Čechách - Neděle, 2.Září 2012, 13:41:43

a bohužel u nejmladší generace i na Moravě.
Jinak Slezsko je jistě pouhý historický relikt (což o Moravě pořád ještě neplatí), ale to nic nemění na tom, že říkat ČR Čechy je krajně nevhodné.
Já nekritizoval vás osobně, pokud se zmíněného nešvaru nedopouštíte, nemusíte se cítit dotčen. Samozřejmě jsem ve své formulaci použil nadsázky a zobecnění, ale to záměrně, abych vyvolal diskusi o problému, který mě - upřímně řečeno - velmi hněte a rozčiluje...
A pokud tvrdíte, že se zkrátka v Čechách neříká celé ČR zjednodušeně "Čechy", pak asi neposloucháte, co lidé kolem vás říkají...

Martin Profant - Praha 7

Poslouchám, pane Plevo, poslouchám... Neděle, 2.Září 2012, 15:20:14

A zcela úmyslně jsem uvedl dvě největší česká města (města v Čechách :-). Opravdu v nich tu záměnu Čech a České republiky obvykle neuslyšíte a v kruzích, ve kterých se pohybujeme, už vůbec ne. Ono je to možná jiné v malých městech a na vesnicích, ale v Praze a i v Plzni prostě člověk potkává dost lidí z Moravy.
Jaksi nám na sebe nedáte zapomenout, on už Nezval kdysi napsal, že Praha je největší moravské město a moc se od té doby nezměnilo.
Mimoto zvláště Pražané mají Moravu obvykle rádi. Sice jde napůl o městské mýty, ale vesměs si myslíme, že na Moravě jsou hodní lidé, dobré víno a takový poklidnější život. Neradi bychom ten zidealizovaný region vymazali ze své mentální mapy. Ostatně ona je to vzdorná utopie, něco jsem si z ní uchoval přes mnoholetý styk s moravskými poslanci a pohled na pozadí stavby kampusu Masarykovy univerzity zblízka.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Oprava překlepu Neděle, 2.Září 2012, 17:58:9

1. Slezsko bylo rozděleno samozřejmě v 18.století (za Marie Terezie), ne v 19. století.
2. Odsun Němců po válce zde byl mohutný a díky němu byly vylidněny celé velké oblasti, kde dřív Češi téměř vůbec nežili (Bruntálsko, Krnovsko, Jesenicko)

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Osobně Pondělí, 3.Září 2012, 11:44:58

používám běžně označení "Česko" a nijak mi to nerve uši, připadá mi to jazykově logické. V angličtině jsem párkrát zkoušel "Czechia", ovšem s pramalým úspěchem. V němčině používám spíš "Tschechien" než "Tschechei", ale ten druhý mi nevadí. Nikdy jsem ostatně nepochopil, proč přesně je politicky nekorektní.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Pondělí, 3.Září 2012, 13:41:20

Taky nechápu, co je na "Česku" tak hrozného. Podle mě je to jen otázka zvyku.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pondělí, 3.Září 2012, 22:17:3

Argument proti "Česku", že rve uši, často slýchám z úst veřejnosti, mi přijde opravdu hloupý. Československo taky spoustě lidem v roce 1918 rvalo uši. Mimochodem při vzniku ČSR by byl historicky nejkorektnější název Velkomoravská republika, vzhledem k území, kterým byl tehdy nový stát tvořen. Přesto však drtivá většina obyvatel Moravy požadující v roce 1990 trojfederaci Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska souhlasila s dalším používáním názvu Československo. Ne Česko-Slovensko, ne Čechy.
Jen k dřívější debatě, pan Profante, který nově vznikající středoevropský stát v roce 1918 měl dvě pětiny obyvatel jiné národnosti?
Pane Hájku, říkáte to dobře, názvu "Česko" v němčině odpovídá název "Tschechien", nikoli "Tschechei", protože Němci rozlišují poctivě Böhmen a Tschechien.

Petrasek Milan - penzista

Tschechei Úterý, 4.Září 2012, 10:39:13

rve uši té části občanstva, která se ještě nevypořádala s pocitem ponížení způsobené hysterickými projevy Hitlera. Prý používal pouze Boehmen a urážlivě Tschechei.
Jak vidno, povedlo se mu zanést do řad patriotů rozkol takřka na trvalo.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Česko a onen rozkol Úterý, 4.Září 2012, 21:02:16

Pane Petrasku,
Hitler stěží mohl používat název "Česko". To že rozlišoval stejně jako celý německý jazyk obyvatele Böhme, Mähre oproti Tscheche bylo jen respektováním toho, čeho např. průměrný český novinář není schopen (snad vy ano) - rozlišování země a národa. Vznik unifikovaného českého národa v polovině 19. století podle hesla "všichni jsme přece Češi", pravda v reakci na velkoněmectví, které ovšem zdaleka všichni německy mluvící Středoevropané nesdíleli, ponejvíce zavdal onen rozkol do původní různorodosti. Chtě vytvořit jalové uniformované češství nás zavál do sibiřských stepí, odkud se jen těžko budeme v budoucnu vracet.

Petrasek Milan - penzista

Já to, pane Ungere vnímám jako spor o pojmenování, Úterý, 4.Září 2012, 23:20:34

který právě zastiňuje otázkou jak se vydat proti větru za sounáležitostí se západním demokratickým republikánstvím.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Neznalost – nebo překrucování ?! Neděle, 16.Září 2012, 12:02:13

Rakousko bylo kolébkou nacismu. To, proč v roce 2012 vytahuje český reemigrant překonaný mýtus o Rakousku jako "první oběti" nacismu, který rakouští učitelé po válce vtloukali drahně let žáčkům do hlavy, stojí jistě za zamyšlení. U pana Vyleťala to – vzhledem k ladění jeho ostatních textů – nějak zvlášť nepřekvapuje.

Autorův článek nejenže jako obvykle vykazuje povážlivé mezery ve vzdělání, ale tentokrát navíc bohužel také nepříjemně zapáchá dědictvím austrofašismu. V "Neue Kronen Zeitung" by takové názory s potěšením otiskli !!

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Na druhou stranu Neděle, 16.Září 2012, 12:02:37

nelze než s autorovým žalozpěvem nad rozdíly životního stylu v obou zemích souhlasit. To platí především pro čtvrtý a pátý odstavec první části.

Co se českých nešvarů týče, jen opakovaně vyjádřím své zoufalství nad tím, jak Češi rabují a pomáhají rabovat svou zemi: vývoz dříví (čerstvě pokácených stromů). Lhostejný postoj k vlastní zemi a ke spoluobčanům se tu projevuje stejně jako v nevysekaných příkopech silnic a zhovadilém a bezohledném chování českých řidičů na nich. To je v Rakousku opravdu stěží představitelné.

K bytové otázce v Rakousku ovšem musím připomenout, že to je jednoznačně dědictví vídeňské sociální demokracie – a nikoli produkt jakéhosi smyšleného "sociálního kapitálu podunajské monarchie".

Na většinu chybných (leč co do ideologické orientace dostatečně srozumitelných) vývodů pana Vyleťala nemá smysl reagovat – navíc to už tady celkem přiměřeně udělali ostatní.
Věčně se vracející povzdech nad zánikem rakousko-uherské monarchie je ahistorický a tedy bezpředmětný. Zbytkové Rakousko samo sebe mezitím stačilo duchovně prakticky vykastrovat oloupením a následným vyvražděním Židů.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Poznámka k názvosloví Neděle, 16.Září 2012, 12:03:26

Tady vždy nejsnáze vzplane boj. Jistěže je nehezké „Česko“ nakonec věcí zvyku; třeba nad tím, že naprostá většina Čechů a Moravanů namísto Rakušan řekne Rakušák se nikdo nepozastaví. Obecně řečeno: Když lidé přestávají vnímat, co jde a co nejde proti duchu rodného jazyka, o čemsi to vypovídá. Připomenu jen „abysme/aby jsme“, které šířil např. i spisovatel Václav Havel.

Martin Profant - Praha 7

Janu Kopeckému Neděle, 16.Září 2012, 12:49:15

Ona Čech také většinou řekne "moravák" a "pražák". "Moravan", pokud se nejedná o Velkomoravskou říši, je mu dobrý jen k tomu, aby padl u letohrádku Hvězda do posledního muže. A pak k hyperkorektnímu vyjadřování v diskusích na DR.
Nicméně v případě "Rakušan/Rakušák" je to škoda, protože Karel Kosík kdysi kultivoval intuici obsaženou v jazykovém úzu a rozlišil ta slova jako dvě typické středoevropské figury.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 16.Září 2012, 20:21:19

Obyvatelům území, na kterém dnes žiji, se kdysi dávno říkalo "prajzáci", zatímco oni naopak nazývali naše předky "císařáky". Za starých časů (v době, kdy mezi nimi byla hranice, i v době, kdy už hranice byla zrušena) prý dost často házeli po sobě navzájem kamením, ačkoliv mluvili v podstatě stejným nářečím. Dnes už kamením nehází ani jedna strana a označení "prajzáci" jeho nositelům nevadí. "Císařák" se už neříká nikomu. Není to pokrok?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.