Nepotřebují dráby, pochopy ani biřice

Dělníci pracující každý den jedenáct hodin sice efektivní a kruté pracovní podmínky přijali dobrovolně, ale těžko říct, zda to jsou hrdinové práce, zlatokopové nebo ztroskotanci.

Kolega v práci si pochvaloval, jak je bezvadné, když dělníci, kteří zateplují jeho dům, pracují v sobotu i v neděli a ve všední den až do sedmi večer, takže může jejich práci usměrňovat a kontrolovat. Vyšlo najevo, že jejich skutečná pracovní doba je přibližně jedenáctihodinová, kromě neděle, kdy končí o něco dřív. Snadno jsme spočítali, že za měsíc odpracují zhruba 330 hodin, což je bezmála dvojnásobek normální pracovní doby.

No je to efektivní, dodal kolega, práci, kterou by mělo dělat čtrnáct lidí, zvládá sedm pracovníků. A kdo to jsou, zajímal jsem se. Dva Češi, dva Slováci a tři Ukrajinci, přičemž práci řídí Ukrajinec, který už mluví výborně česky. Z mého podnětu kolega zjišťoval dále: Slováci jsou z Oravy, Ukrajinci mají rodiny kdesi na Podkarpatské Rusi, Češi z Vysočiny od Humpolce, kde rovněž mají rodiny. Tady bydlí na ubytovně – a co, to mají odpoledne sedět v hospodě, tak pracují a volno mají v zimě. Víc už kolega nezjistil – pochopil, že si takové práce považují a kruté pracovní podmínky přijali dobrovolně. - A jsou ty podmínky opravdu kruté, když je k tak nevolnické pracovní době žádný dráb ani biřic nenutí? zapochyboval kolega. Může člověk krutost přijímat dobrovolně, přemýšleli jsme. A neshodli jsme se, protože poměry, v nichž žijeme, jsou sice diferencované, od krutých po blahobytné, ale nikoli diverzifikované. Proto můžou být i ty kruté, o nichž ostatní nevědí, takže jako by ani nebyly.

My ty lidi v montérkách potkáváme až večer, kdy spolu s námi na poslední chvíli před zavřením nakupují v Lidlu či jiné Bille potraviny na večeři. Nebo je vidíme klimbající v montérkách v hromadných dopravních prostředcích. Jinak s nimi máme málo společného, protože jinde, kde my máme možnost být, třeba v sobotu na cyklistickém výletě, je nepotkáme. Nejsou ani v družné zábavě v hospodách, jimž nyní, abychom zdůraznili tu libost, říkáme hospůdky, kde je vínko či pivečko a masíčko ze selátka nakrájené na prkénku. Ano, máme se dobře.

Proto dělnictví je tak nelákavé. Ve svém okolí nevím o nikom, kdo by chtěl manuálně pracovat tři sta třicet hodin měsíčně. A přesto, ve většině stavebních firem se tak pracuje! Jak je to vlastně možné? Je možné, že možné je prostě vše, co je pro někoho ještě přijatelné? V tomhle kapitalistickém (?) stavebnictví bych nechtěl dělat ani dva dny. Nezvládl bych to fyzicky ani psychicky. Co to je za život, za živobytí, za způsob existence? Nevím, jaká je úloha takových otců v rodinách, do jaké míry je člověk ještě tátou, když se doma objeví až v zimě. Dumám, jsou-li to hrdinové práce, zlatokopové nebo takoví ti ztroskotanci. A zlobím se na poměry, které považují takové poměry za přijatelné, ba možná i prospěšné, neboť práce jde dvakrát rychleji.

Už slyším váš hlas, kterým mě napomínáte – že vy nepracujete jedenáct, ale dvanáct hodin denně. Od počítače v práci lezete unaveni na padnutí k tomu domácímu, abyste pokračovali v rozdělané práci nebo jinou načali. A na masíčko v hospůdce na prkénku nemáte rovněž čas, peníze – ba ani chuť, fuj. Tak jaké ty poměry jsou? Zajímavé je, jak všichni jako bychom žili v jiných poměrech, v mnohem vykořisťovatelštějších, než obecně panují, než nám je politika vůkol rozprostírá. Neboť rozprostřen je vskutku blahobyt, na němž – to abychom zase nebyli takoví chudínci – tu více, tu méně přec jen nějak participujeme. A chceme-li se ho účastniti o cosi víc, musíme si sami přidávat na pracovní době, na výkonu. Sami pozvolna bičujíce se hlediskem dostačivosti poměrům vytváříme poměry ve skutečnosti stále méně přijatelné. Proč tak usilovně pracujeme na takové deformaci? (Taky vás to asi napadlo - esi by se člověk na to neměl vytentočkovat a bylo by líp, že.)

Kdyby to bylo po válce a my museli znovu budovat města a železnice přervané bombardováním, tak neřeknu. Ale takhle? Na druhé straně, právě když vidím v Lidlu v osm večer prachem zšedlé chlapy v montérkách a pokladní voskově bíle unavených tváří, říkám si – stran toho vytentočkování – neměl. Ze solidarity. Nemáme právo se vydělovat.

Došlo mi, že poměry naší nedostačivosti vůči „obecnému blahobytu“ nastavila nebo vytvořila šedá zóna lidí osobního prospěchu. Ti, kteří za minulého režimu z podobných pohnutek například vstupovali do KSČ. Osobním prospěchem měřili každý svůj krok, a dneska každý jejich čin vede k jejich osobnímu prospěchu. Do nových poměrů zavedli normalizační metr a výsledkem je spotřební zpupnost, neomalenost pyšné šedé zóny, která k tomu, aby lidé jaksi dobrovolně začínali opouštět sociální a humanizační výdobytky předků, jediné naše celospolečenské bohatství, nepotřebuje žádné dráby, pochopy ani biřice. Oni nastavují poměry pomyslného obecného blahobytu, které nás vedou k asociálnímu chování, soustředěnému na obhajobu vlastní existence. Jsou to poměry úzkosti a ohrožení, kdy ani ti, kdo musí pracovat jedenáct hodin denně v sobotu i v neděli, se neodvažují protestovat, aby je společnost „obecného blahobytu“ nezatratila, neodvrhla, aby v ní zůstali alespoň kouskem zadrápnutí.

Kdo z nás se tak nechová? A co s tím lze dělat?

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Úterý, 7.Srpna 2012, 10:19:33

Dobrovolnosti může být několik druhů. Tahle dobrovolnost, kterou pane Vaculíku popisujete, je vlastně smířením s osudem. Než by nepracovali vůbec, což otce rodiny jakožto živitele dehonestuje v očích potomků, tak raději po část roku fyzicky dřou a jejich sociální status doma je pak jakž takž snesitelný, ba může být i velmi vysoký. Protože doma jeho blízcí třeba ani neví, že v Praze žije spíš jako pracovní stroj než člověk.

Dobrý osobní životní pocit (Řekové říkali dobrost či ctnost života - areté) závisí především na tom, jaký má člověk sociální status - postavení ve společnosti - a nikoli na materiálních a technických podmínkách života včetně vymožeností plynoucích z vědecko-technického pokroku. To druhé - hmotné zajištění - poskytuje lidem více volného času, rozšiřuje některé svobody, zvyšuje pravděpodobnost delšího života apod. Ale dobrý život může být prožit i v naprosto primitivních životních podmínkách, ovšem nikoli bez uznání a respektu skupiny lidí, kteří jsou mu blízcí.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

nesouhlasím, paní Švandová Úterý, 7.Srpna 2012, 11:45:50

Bez volného času je vám prestiž i přátelé k ničemu. Ne, bez volného času nejste svobodná, a není to dobrý život. Volný čas, to je svoboda. Svoboda věnovat se čemu chcete, ne tomu, co potřebuje ekonomický systém (ať už z důvodů fyzikálních nebo sociálních).

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 7.Srpna 2012, 17:30:29

Myslím, že pravdu má částečně jak paní Švandová, tak pan Samohýl. Důležitý je jak společenský status, tak volný čas. Pocit "dobrého života" může být u různých lidí různý. Některý člověk je víc závislý na tom, jak ho hodnotí jeho okolí, tedy jaký má ve společnosti status. Nelituje času a námahy, aby si ho zvýšil. Někteří lidé dokonce neví, co si s volným časem počít. Volný čas je ostatně fenomén moderní doby a myslím, že souvisí s rozvojem individua. Člověk jako individuum kdysi v podstatě neexistoval, vždy byl součástí nějakého rodu, kmene atd., který byl důležitější, než on sám. Lidé vnímali zejména společenský status svého rodu či kmene jakožto celku směrem navenek a pak své postavení uvnitř toho rodu či kmene. Volný čas neexistoval, protože člověk v podstatě neměl žádnou volbu a musel dělat to, co musel.
Když si dnes vezmete třeba ty ukrajinské dělníky, tak oni žijí vlastně dvojím životem. Jedním v naší společnosti, kde je jejich status jedním z úplně nejmenších, a druhým životem žijí u nich doma, kam přijedou jen jednou za čas, ale zato tam pak možná mají vyšší status, než ti, kteří za prací nejezdí. Možná věří, že až se tam jednou vrátí, povede se jim dobře. Nebo prostě pracují hlavně pro své rodiny, ne pro sebe. V každém případě patří do kategorie lidí, kteří nevědí, co s volným časem dělat. Proto jsou ochotni se maximálně přizpůsobit čemukoliv.
Naproti tomu existují lidé, kteří žijí hlavně ve svém volném čase a nemíní se ho vzdát. Pokud nemají to štěstí, že jejich práce je zároveň jejich hobby (takže hranice mezi prací a volným časem je nejasná), a pokud nemají finančně náročné hobby, tak raději budou pracovat na malý úvazek, jen aby se uživili a mohli se věnovat něčemu, co je naplňuje. Na statusu jim záleží méně a přizpůsobovat čemukoliv se rozhodně nebudou. Takových je ale myslím méně. Hodně lidem pořád na tom statusu záleží. Ale status také můžeme chápat různě - buď celospolečensky nebo v různých kolektivech, komunitách atd. A není vlastně jen materiální. Záleží na tom, co která společnost či komunita preferuje.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Děkuji Vám paní Hájková i pane Samohýle Úterý, 7.Srpna 2012, 21:46:6

za to, že Vaše příspěvky rozšiřují a rozvíjí, co jsem napsala ve svém prvním vstupu. Zvláště oceňuji, jak Vy paní Hájková rozlišujete mezi menší částí těch, kteří dávají přednost svobodě a větší částí těch, kteří vědomě či spíše neuvědoměle se snaží o respektovaný status.

Status se mění v závislosti na charakteru člověka, na jeho vzdělání, na dovednostech, na funkci, kterou ve společnosti zastává, na velikosti majetku a třeba taky na tom, co všechno si může člověk dopřát ( a jistě jsem na mnohém jiném). Jak status konkrétně posuzujeme, záleží na tom, - souhlas s paní Hájkovou - co daná společnost preferuje.

Pan Vaculík uvádí dva příklady, kdy se kvůli statusu lidé vzdávají volného času a tím vlastně části své svobody. Viz jeho příklad stavebních dělníků a příklad typického příslušníka nižší střední třídy, kteří rezignují na volný čas a míní se upracovat, aby dostáli představě svého společenského postavení. A co jim zbývá, když většinová společnost u nás preferuje společenský status získaný penězi a oni se nechtějí vyřadit?

Dalším příkladem by mohlo být neuvážené zadlužování některých lidí kvůli výdajům za dovolenou, za vánoční dárky apod. Proč to propánakrále dělají? Jedná se patrně o jinou skupinu lidí než jsou ti přespříliš pracující. Ale i tato skupina je nějak zmanipulovaná preferencemi systému a s nimi spojeným vnímáním vlastního společenského postavení. Že je něco jinak pochopí často až po návštěvě exekutora.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

zase musím trochu nesouhlasit Úterý, 7.Srpna 2012, 22:36:14

Osobně mám značné pochybnosti, paní Švandová, že ti lidé pracují 11 hodin v dělnické profesi, která má sama o sobě nízký status, za účelem jeho získání. To možná platí pro doktory nebo právníky. Ale u těch dělníků jde spíš o přežití, nikoli o svobodnou volbu mezi volným časem a statusem (jak to ráda prezentuje neoklasická ekonomie).

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Pane Samohýle, Středa, 8.Srpna 2012, 01:00:58

jsem ráda, že pokračujete v debatě. Ano, Vy máte pravdu, že u těch dělníků jde někdy doslova o přežití.
Ale měla jsem na mysli taky třeba uhoněné drobné řemeslníky - OSVČ, nebo úředníky firem, kteří zůstávají v práci déle než jaká je jejich pracovní doba, nebo ty, které oslovuje pan Vaculík ve třetím odstavci od konce
"...vy nepracujete jedenáct, ale dvanáct hodin denně. Od počítače v práci lezete unaveni na padnutí k tomu domácímu, abyste pokračovali v rozdělané práci nebo jinou načali...."
a přitom to třeba ani není jejich koníček, čili sami sobě ukrádají volný čas. A přitom kdyby tak intenzivně nepracovali, co by se stalo? Vydělali by sice peněz méně, ale neohrožovalo by to jejich existenci. Jen by museli slevit ze svých nároků a dětem by třeba museli říct, že na něco už nemají.

Nebo vezměte si ty lidi, kteří se zadlužují kvůli dovolené nebo třeba nějakým dalším spotřebičům - proč to podle Vás dělají? Vždyť si jen komplikují život a jistě by se bez toho obešli.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 8.Srpna 2012, 05:13:17

Ono je to různé. Někdy dělníci skutečně pracují přesčas, protože jim nic jiného nezbude, když nechtějí o práci přijít. Zaměstnavatel jim řekne, že zaměstná někoho jiného, kdo bude chodit i v sobotu. Pokud se jedná o OSVČ, kteří také pracují od vidím do nevidím, je to trochu jiné, protože oni by nemuseli, když jsou pány svého pracovního času. Některým jde skutečně o peníze - chtějí vydělat co nejvíc a zvýšit si tak společenský status, poměřovaný dnes většinou výší majetku. Ovšem pozor - taky bychom mohli někomu křivdit. Motivace k práci není u všech stejná. Uvědomme si, že kvalifikovaných řemeslníků není nadbytek. Do učebního oboru se nikomu moc nechce (všichni by studovali) a šikovných lidí je čím dál méně. Šikovní řemeslníci jsou na roztrhání. Někteří pak pracují, co to dá, protože lidé je potřebují a oni je nechtějí zklamat. Časté to bývá na venkově. Když vám přijde soused: potřebuju spravit to a to, cítí se většina povinná tam jít. Skutečně je problém někoho odbýt.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.