Půl roku věku je moc brzy na oddělení od matky

Některé vládní návrhy jdou proti sobě: kvůli normálnímu vývoji v rodině se ruší ústavní péče, ale na druhou stranu padne návrh na každodenní oddělení půlročních kojenců od matky.

Je zvláštní, jak některé vládní návrhy v oblasti péče o děti jdou proti sobě. Jako kdyby levá ruka nevěděla, co dělá pravá. Na jedné straně rušení ústavní péče o kojence a malé děti s odůvodněním, že bez rodiny a bez mateřské osoby především se dítě nemůže normálně vyvíjet. S tím jako dětský psycholog nemohu než souhlasit.

Na druhé straně ale klidně padne návrh na prakticky celodenní, a s výjimkou víkendů a dovolených i každodenní oddělení už půlročních (!) kojenců od matky („Revoluční novinka: chůva nahradí školku“, LN 23.7.). Nechápu, jak něco takového vůbec někoho mohlo napadnout. Vždyť negativní dopad na prožívání kojence je v podstatě stejný, jako u oné ústavní péče! A nejen kojence. Proč se asi umožňuje matkám v nemocnici hospitalizovaných dětí, aby tam mohly být s nimi? A to je ta hospitalizace většinou záležitostí jednorázovou a kratší.

Když necháme stranou, že půlroční dítě zpravidla matka ještě kojí, je tu ještě fakt velmi úzké, až biologicky založené vazby malého dítěte na matku. To potřebuje cítit v podstatě stálý fyzický kontakt s ní, a když ten není, má to dopad nejen na jeho momentální psychický stav, ale především na celý jeho další vývoj. Že ten dopad není pozitivní, je nabíledni.

Kromě toho se zhruba právě mezi šesti měsíci a jedním rokem objevuje u dítěte takzvaná separační úzkost, což je velmi nepříjemné prožívání situace, když dítě ztratí matku z dohledu. Záleží jistě hodně na psychických charakteristikách konkrétního kojence a batolete, ale běžně se takové dítě rozpláče vždy, když se mu matka ztratí z dohledu, a uklidní se, až když se zase objeví. Opět: bude matka v takovém případě vždy odbíhat z pracoviště? To aby jen běhala mezi pracovištěm a místem, kde je dítě hlídáno. Jaký pracovní výkon asi podá a v jakém bude psychickém stavu? A pokud běhat nebude, až k nesnesitelnosti postupně sílící úzkostný pláč psychicky rozhodí celou dětskou skupinu, než se dítě ukřičí, než fáze protestu přejde do fáze apatie.

Hlavně však by šlo de facto o psychické týrání a z dlouhodobého hlediska o vážné poškození psychiky dítěte. A mohlo by to být i trestně stíháno. Dovedu si představit třeba s rodinou nežijícího otce, který by mohl podat trestní oznámení s velkou šancí na úspěch v následujícím soudním řízení.

Také vím o matkách (nikoliv ovšem o matkách půlročních kojenců), které netěší být doma s dítětem třeba tři roky a které opravdu do práce chtějí. Ale troufnu si tvrdit, že to rozhodně není šedesát procent. Většinu k tomu prostě nutí ekonomická situace rodiny. Avšak řešit to takto horkou jehlou šitými návrhy, které v některých případech vyloženě poškozují děti, se mi zdá poněkud šílené. Vracíme se tím někam dosti daleko do minulosti. I matky robotující na panském mívaly dítě odloženo někde ve stínu na mezi. Avšak aspoň co nejblíže, aby na ně viděly a mohly o ně pečovat souběžně s prací.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.