Sledovat středeční odvolávací maraton v přímém televizním přenosu byla tragédie wagnerovských parametrů. A přestože zejména sociálnědemokratičtí, ale i ostatní opoziční poslanci mlátili svými panty do vlády o sto šest, po několika hodinách to už začalo vypadat, že jenom mlátí prázdnou slámu. Stejné argumenty celé odpoledne se zkrátka omrzí, i kdyby je neúnavně pronášela ústa desítek jinak neodolatelně okouzlujících lidí.

Tragické ale na tom bylo především to, že unhappy end byl známý už dopředu. Opozice potřebných 101 hlasů na svržení vlády nemá, navíc nesehnala ani všechny své vlastní poslance. Kdyby předsedové opozičních stran každý ve dvaceti minutách shrnuli své hlavní výhrady vůči Nečasově vládě a Kalouskovu telefonování, úplně by to stačilo. Jenomže počet politiků, kteří se chtěli blýsknout před kamerou, byl zřejmě příliš vysoký.

A tak řečnícím opozičníkům dělala za jejich zády na kamery křoví po většinu času jenom kysele se tvářící Karolína Peake. A výčitky Nečasovi a jeho vládě, že opozici ignoruje a tím podkopává demokracii, byly tak trochu licoměrné. Opozice totiž celé odpoledne a celý večer skutečně předváděla zbytečný cirkus, jak ji Nečas obvinil, když tam ještě byl.

Větší než malé množství kritických slov tak mělo nakonec menší než nulový efekt. Televize pak stejně jenom vystřihla z celého záznamu klíčových dvacet sekund a kolem šesté večer jsem to víceméně zabalil i já, i když jsem to vlastně měl za úkol. Jsou v životě zábavnější věci než sledovat parlamentní přímé přenosy.

Výhled z okna se nakonec pro české opoziční politiky ukázal jako konkurence nad jejich síly.