Eroze zpětných vazeb

Vít Janeček

Blízké věci na nás působí víc, než věci vzdálené. Nestávají-li se ani ony výzvou ke změně jednání, kam směřují naše kroky?

Každé pondělí přijíždějí popeláři. Každý pátek, nejpozději v sobotu, v každém případě již mnoho let s týden co týden se opakující pravidelností, vzniká před naším domem skulputra s centrálními figurami, které tvoří těla popelnic. Obkružující vrstvy mají svoji sezónní a svoji každodenní složku. K  té první patří v toto období zejména vánoční stromečky a další rekvitizy spojené s tímto svátkem, každodennost konstantně reprezentují úhledně zabalené igeliťáky, které mají svoje vnitřní centrální figury — ty tvoří větší či menší počet plastových lahví, nejrůznějších kartonů a krabic, kolem nichž je komponován další odpad každodenního řádu. Celý tento rituál probíha navzdory navýšení počtu popelnic, opakovaným výzvám o využívání padesát metrů vzdálených kontejnerů na tříděný odpad i instalaci kompostéru na bioodpad ve dvoře domu, který dokonce před pár lety postoupil do celostátního finále souteže Miss kompost.

Z dlouhodobých rozhovorů vím, že přinejmenším některým sousedům tento stav vadí, někteří též recyklují, ale celkový reálný stav se nemění. Psychologicky rozumím tomu, že mnoho lidí odmítá třídit prostě proto, že vše k odpadu je řečeno nevelkým poplatkem za jeho odvoz. Nerudova otázka „Kam s ním?“ je v dnešní době technicky vyřešena. Pravidelný pohled na víkendovou duchampovskou instalaci z odpadu stylově kontrastující s malostranskou scenérií mě tedy spíš vede k úvahám o zpětných vazbách. Co se i v takto nepatrné věci musí stát, aby člověk změnil své jednání a zaběhané zvyky?

Princip zpětné vazby je jedním z pilířů naší civilizace. Představuje základní pohyb vědeckého myšlení, trhu s jeho nabídkou a poptávkou i konceptu demokracie. Namísto držitelů moci zde máme její správce a ti jsou určováni na základě zpětných vazeb. Dlouhodobých a ustavujících, jakými jsou volby, a průběžných, korigujících, jaká tvoří média a jinak artikulovaný „hlas lidu“. Ivan Štampach zde nedávno ve svém textu otevřel otázku neúčinnosti petic a  demonstrací, jejichž potenciál být zpětnými vazbami s reálným výsledkem se stále více vyčerpává. Pluralita informačních kanálů paradoxně vede ke zvýšení informačního šumu a otupění. Jak by musela vypadat petice, která by vyvážila jistotu zavedených lobbistických mechanismů? Jak by musela vypadat demonstrace nebo mediální kampaň, která by se proměnila ve stud a vyvážila vědomí, že jde jen o zvýšenou hladinu hluku, který je třeba den, týden či dva ustát, než jej nahradí jiná změť protichůdných tónů mířících bez skutečného nároku na změnu k dalším cílům?

Zpětnou vazbou ohlašující absenci zpětných vazeb byla i minulá a stále nastávájící krize. Jaký je „exit“? Strany vlevo i vpravo ohlašují potřebu reforem a dlouhodobých programů, které mají společného jmenovatele v obnově růstu a s ním spojené prosperity. Nechceme ale po sobě, abychom se vytáhli z rybníka za vlastní límec? Dosavadní růst — Západ či Východ nevyjímaje — zrychloval všechny procesy, oslaboval prostor pro kritické myšlení i účinky zpětných vazeb. Jakou budoucnost zachraňujeme jeho obnovením bez podstatnějších změn? Pojmy jako skromnost, rozvaha a dlouhodobé hledisko při užívání věcí (a nikoli jejich rychlá recyklace), pluralita společenských pohybů pro samu radost ze života (a nejen pluralita subjektů, soutěžících v konkurenčním boji) jsou stále příliš směšné na to, aby se staly součástí politických programů. Jsou příliš slabé ve srovnání s energií růstu, který nám říká, že to je jediná cesta k pokračování „našeho světa“.

Princip zpětné vazby je také jedním z pilířů organického života a i svět organismů zná projevy její absence, dokonce provázené euforicky zrychleným růstem tkání: Čeština je souhrnně označuje pojmem „rakovina“. Nabízí takovýto obraz nějakou zpětnou vazbu?