Devadesát devět procent nezodpovědnosti

Dělba práce a racionalizace způsobují, že na nespravedlnosti a nezodpovědnosti současného světa nemá podíl pouze ono pověstné „jedno procento“, ale my všichni.

V Steinbeckově slavném románu Hrozny hněvu je následující scéna: starousedlíci se kvůli několikaletému špatnému počasí a špatné sklizni museli zadlužit u banky, jejich půda se po mnoho desetiletí stala půdou pouze pronajímanou a banka se po nějaké době rozhodla, že výnosy z půdy zracionalizuje, protože se jí nevyplatí mít půdu rozparcelovanou na malá políčka. Provede mechanizaci, ukončí nájemní vztah se starousedlíky a ti musí odejít ze svých domovů. Když přijede najatý pracovník banky zbourat dům jedné rodiny, ta se rozhodne bránit, vždyť to přece byli jejich předci, kteří zvelebili pustinu a připravili ji k osevu. Ukáže se ale, že ten, kdo jim přijel vzít střechu nad hlavou, není nějaký cizinec, je to syn jiného místního starousedlíka. Bránícímu se farmáři odpoví, že on přece není tím vším vinen, že si nezaslouží být zastřelen, že on musí tuto práci vzít a zinkasovat tři dolary denně, aby mohl uživit svou hladovějící rodinu.

V moderních společnostech je smysl popsaného příběhu vždy přítomný. Děje se v nich vždy něco, co 99% lidí, budeme-li parafrázovat heslo hnutí Occupy Wall Street, vnímá jako nepřirozené, jako špatné. Probouzí se hněv, lidé demonstrují, berou se za svá práva. Chtějí, aby se socializovali nejen ztráty, ale i zisky. Jejich heslem je spravedlnost. Dělba práce a racionalizace ale zapříčinily, že dnes už nikdo přesně neví, zda svou každodenní činností nepřispívá k větší nespravedlnosti. Nikdo není už totiž schopen dohlédnout konečný výsledek svých činů. Každý je do systému zapleten natolik, že je vždy zpola vládnoucí, zpola ovládaný.

Moderní společnost ale je geniální v tom smyslu, že fyzického „viníka“ nespokojení nejsou schopni nalézt – viníkem je tu „Banka“, tu „Vláda“, tu „Firma“. Banka byla vinna například tím, že vyprodukovala hypoteční bublinu. Kdo konkrétně ji ale vyprodukoval? Představenstva bank, která se rozhodla podporovat tento produkt, ministři národních vlády, kteří podporovali „vlastní bydlení“, běžní pracovníci banky, kteří hypotéky nabízeli klientům a samotní lidé, kteří smlouvy uzavírali. Do celého systému můžeme započítat všechny pracovníky mediálních agentur vymýšlející vábivé reklamy, novináře, kteří psali, jak je „trendy“ mít vlastní dům, koneckonců i dělníka, který je živ z toho, že nový dům postaví atd.

Z jiného úhlu pohledu, proto můžeme říci, že v jistém slova smyslu je viníkem kritizovaného stavu (nebo minimálně spolupodílníkem) vždy 99% společnosti, nikoli pouhé 1% těch, které označíme slovem parazité (rozuměj bankéři atd.) nebo zloději (rozuměj politici). Lidé přijímají úkoly, za něž se necítí zodpovědní, vykonávají je jako pouhou pracovní povinnost, díky niž uživí svou rodinu.

Zde bychom měli hledat původ dnes v souvislosti s letouny CASA populárního pojmu „kolektivní neodpovědnost“. Pochybná vládní rozhodnutí jsou jen vrcholkem ledovce, pod nímž se skrývá naše každodenní realita. Naši politici k nám totiž nespadli z nebe.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Luděk Ševčík - OSVČ

Čtvrtek, 19.Července 2012, 11:06:23

Kdo je viník? Můžeme to zjednodušit, za vše špatné v minulém režimu mohl tehdejší systém, proč by to teď neměl být ten současný? Kdo ho reprezentuje a kdo z něho profituje není nezjistitelné, takže není třeba geniálnosti k tomu, aby se nalezli "fyzičtí" viníci. "Cui bono?", zodpovězení téhle otázky nás lehce přenese přes ohromná kvanta mlžných keců, všelijakých slepých uliček a zástěrek, které kryjí skutečný stav.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.