Pocta mistrovi kompromisu

Jiří Havel, europoslanec, bývalý vicepremiér a expert ČSSD pro oblast ekonomiky a školství, byl mužem, který uměl spojovat, stmelovat, přemosťovat. Těšil se respektu soupeřů na pravici i na levici. Dokázal si najít cestu k bankéřům i alternativcům.

Před několika dny na mne z mého facebookového profilu uhodil citát: „Politický kompromis je stín politické demagogie; udává velikost rozdílu mezi volebními sliby a skutečnými poměry. Kompromis není choroba kompromisních politiků, nýbrž právě nekompromisních programů. Politika kompromisů je možná opatrná; ale není přesná; je jako obchod, ve kterém se smlouvá. Je to nevěcnost programu; a je to nejistota v praxi." Karel Čapek (1925). Za jeho vytažení Lukáši Krausovi dodatečně děkuji. Jakkoli je však Karel Čapek mým oblíbeným autorem, nemůžu souhlasit.

Můžu jen chápat. Sledovat kompromisy československé politiky sedm let po nabytí samostatnosti musel být zážitek pro otrlé. Jsou ostatně chvíle, v nichž na kompromisy nezůstává prostor. Třeba když jde o život, o čest, o osud národa. Ani poslancům vydávajícím Vlastu Parkanovou k trestnímu stíhání nezbyl ve středu prostor pro kompromis: mohli jen vydat, nebo nevydat.

V jiných situacích ovšem kompromisu dosahovat lze. Například po válce, když se hledala optimální podoba zajištění evropské bezpečnosti a vyrovnané sociální úrovně občanů západní Evropy. Tenkrát našli křesťanští demokraté, sociální demokraté a liberálové vskutku životaschopný kompromis.

Proč by se proto nemohlo jít cestou kompromisů dnes, když hledáme funkční model politické a ekonomické integrace starého kontinentu? Dokud je jednáno na politické půdě a nejsme rukojmími byznysových skupin, hledejme kompromis, co to dá.

Kompromis je způsob rozhodování nebo řešení. Podle Wikipedie označuje takový výsledek, na který jsou schopny přistoupit všechny zúčastněné strany. Kompromis ale neznamená úplně optimální způsob řešení sporů, neboť ve skutečnosti představuje ústupek nebo nenaplnění očekávání žádné z vyjednávajících stran. Optimální způsob řešení sporu je dohoda ve smyslu všestranného vítězství, tedy konsensus.

V denním politickém provozu podle mne přesto můžeme o kompromisu hovořit jako o inspirativní metodě. Vedle momentů, kdy je třeba odlišovat hodnoty, ideje, programy, aby se z politiky nestávala nepřehledná bramboračka, existují i okamžiky, kdy jsou ve společnosti vykopány tak hluboké příkopy, že je nutné přistoupit k jejich zasypávání.

Společnost rozštěpená, atomizovaná je společností nesoudržnou, nesolidární.

Jsou kompromisy a „kompromisy“. K těm prvním patří třeba dohoda politiků na detailech přímé prezidentské volby; snad každá ze stran musela v něčem ustoupit. Odlišný „kompromis“ ale předvedl kupříkladu Jiří Paroubek, když premiéru Topolánkovi druhdy nabízel poslanecké hlasy pro prodloužení afghánské mise české armády, pokud pravicová vláda sleví z placení poplatků v nemocnicích.

Nebudu chodit kolem horké kaše. Jeden z ukázkových politiků „kompromisu“ nás v minulých dnech opustil – a mně bude hrozně chybět.

Jiří Havel, europoslanec, bývalý vicepremiér a expert ČSSD pro oblast ekonomiky a školství, byl mužem, který uměl spojovat, stmelovat, přemosťovat. Těšil se respektu soupeřů na pravici i na levici. Dokázal si najít cestu k bankéřům i alternativcům. Ve svém vztahu k EU dokázal zohledňovat osvědčené postupy i aktuální trendy. Paralelně s Lubomírem Zaorálkem přišel s nápadem na prezidentskou kandidaturu Jiří Dienstbiera, přesto mu ale nedělalo potíž uvést do prostředí levicových intelektuálů Jana Švejnara. Byl výborný společník. Nikdy se nevyvyšoval nad druhé, ale vždy jste věděli, že máte co do činění s renesanční osobností, s člověkem vzdělaným, mimořádně sečtělým.

Citelně bude Jiří Havel scházet při tvorbě programu sociální demokracie. Dokázal rozlišovat podstatné od nepodstatného a i závažné, odborné otázky převádět do srozumitelného jazyka. U politika je tento dar dvojnásob cenný. Když bylo potřeba moderovat debatu o nějaké citlivé věci, na níž nebyly jednotné názory, nastoupil Jiří Havel. A výsledek nebyl lepkavý, páchnoucí, nýbrž precizně vyargumentovaný.

Znám politiky, kteří mohou být ostře řezaní, výrazní, nesmiřitelní – a přesto si jich nikdy vážit nebudu. Pak jsou ale i tací, kteří ke druhým přistupují s vrozenou úctou, laskavostí, vstřícností a na pozadí přátelského hovoru zvládnout prosadit oproti oponentům maximum ze svého vstupního stanoviska. Nepotřebují pěsti, svaly, stačí jim promazané mozkové závity a koňská dávka přesvědčivosti. A také ochota někde ustoupit, aby jinde mohl zase ustoupit partner za jednacím stolem.

Kdykoli budu hájit kompromis coby politický nástroj, vzpomenu si na Jiřího Havla, jehož předností nebyly zaťaté zuby, nýbrž bystrá a těkající očka za kulatými obroučkami brýlí. My už je nespatříme, zato nyní jistě při intenzivní rozpravě kdesi nahoře pomrkávají na jiného politice oddaného intelektuála, v úvodu citovaného Karla Čapka

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Čtvrtek, 12.Července 2012, 17:40:36

děkuji za citaci v článku Lukáše Jelínka, ale to je trochu nepochopení. Čapek byl člověk citu pro realitu. V té tezi o "kompromisech" říkal jediné a já to opakuji už delší dobu. Politický program se dělá co nejvíce realisticky, aby docházelo k co nejmenšímu povolebnímu ohýbání. Ten tzv. český povolební kompromis se mu hnusil, jelikož v tom oprávněně viděl zárodek klamání voličů, populismu, politické nevěcné oligarchie temných zákoutí lobbistů. Čapek mluvil o politické kultuře, která je běžná ve Skandinávii, tedy, že politický program se ladí v rámci "bloku" a po volbách se ho většinový blok drží. Opakem je plandat ve větru populismu a povolební lži. Tedy ještě jednou. Koalice se dělá stejně jako program před volbami.

Oto Novotný - politický analytik

Čapkův "kompromis" Pondělí, 16.Července 2012, 10:33:24

Čapek byl filozoficky založený pragmatista – čili člověk se smyslem pro věcnost, realitu a praxi. Proto neměl rád nekompromisní politické programy vedoucí k nerealistickým slibům, které se pak rozplývají ve vynucených kompromisech „reálpolitiky“. Naslibuje –li politická strana ve svém programu, něco, co lze jen sotva naplnit, výsledkem následně vynuceného kompromisu s programy ostatních stran (jak v koalici, tak v komunikaci s opozicí) jsou nejrůznější legislativní zmetky. a kocovina voličů. To je tedy onen druh kompromisu, který Čapek nesnášel. Takovými typy kompromisu je zasviněná i naše současná politika.

Oba Lukášové obhajují ten správný typ kompromisu, který by hájil i Čapek.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.