Letní pláč

Jan Májíček

Nový ministr spravedlnosti, exekutorská rozpínavost, nebo neodpovědné chování finančníků, to vše jsou důvody k tomu, abychom ztráceli naději.

Češi i Britové by mohli s příchodem léta a ostrého slunce zaplakat. Důvody jsou různé, v obou případech dost závažné.

Kdybychom zde, v České republice, nebyli od Nečasovy vlády zvyklí už opravdu na cokoli, asi bychom se neubránili slzám při jmenování nového ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Brněnský politik, kterému se v jeho městě neřekne jinak než Don Pablo, je opředen řadou podezření z korupce. Brněnští aktivisté o něm vědí své a hojně o tom píší i hovoří. Kromě podezřelého ohodnocování pozemků při jejich prodeji je Pavel Blažek znám i pro svou vlastnost starat se o rodinu. Výrazně katolická jižní Morava důraz na rodinnou soudržnost jakoby téměř vyžadovala. Jen kdyby ta péče nevypadala tak, že už od roku 2002, co je Blažek ve funkci radního Brna-střed, dostává jeho manželka od městské části zakázky na exekuce.

Exekutorství patří vůbec k nejodpornějším druhům „podnikání“, které kdy spatřilo světlo světa. Klienty těchto „podnikatelů“ jsou většinou nemajetní lidé, kteří se dostanou do tíživé situace. Není se pak čemu divit, že roste počet osobních bankrotů. Zatímco v roce 2010 jich bylo 6192, loni již 11 536. A letošní čísla za květen hovoří o dalším nárůstu. Při všem tom existenčním tlaku se jen stěží lze divit situaci, kdy muž zastřelí exekutora, jeho pomocníky, svou přítelkyni a nakonec i sebe tak, jak se tomu stalo například včera v Německu. Toto jsou tragické důsledky podnikání, které tak rád podporuje nový ministr spravedlnosti.

To v Británii excelovalo jiné podnikání. Byl to sektor a jedna z jeho chloub, banka Barclays. Její šéf i předseda její správní rady skončili poté, co se prokázalo, že banka manipulovala sazbu LIBOR (zkratka anglického London Interbank Offer Rate). To je jedna z klíčových sazeb, za kterou si půjčují banky mezi sebou a ze které se vyvozují i sazby pro hypotéky a úvěry firmám a občanům. Poškozeni byli téměř všichni, až na malou skupinku finančních spekulantů.

To vše za situace, kdy čtvrtina příjmů do stranické kasy konzervativců jde z londýnské finanční čtvrti City a kdy premiér David Cameron vetoval v Bruselu návrhy, aby mohla EU zasahovat do praktik těchto finančních ústavů.

Politici téměř všech odstínů, Labouristy nevyjímaje, předváděli veřejnosti tyto banky jako představitele národního úspěchu a hrdosti. To ony měly ztělesňovat úspěch, inovaci a moderní ekonomiku.

Místo toho, aby Barclays a jim podobné banky pomáhaly drobným střadatelům a zprostředkovávaly finanční prostředky pro slibné firmy, rozdávaly půjčky, které se nikdy nedaly splatit, a sázely úspory občanů na dnes již proslavené rizikové americké hypotéky. V podobě Barclays se znovu ukazuje, jak se finanční kapitál rozbujel do míry, kdy pro neschopnost podporovat rozvoj dalšího podnikání ohrožuje kapitalistický hospodářský cyklus. Hůř, než celý finanční systém, který může konec konců vzít čert, jsou na tom ale drobní střadatelé, kteří tak mají jako vždy smůlu a nikdo jim nic nedá.

Zbývá nám tak to, co je nejobtížnější: vytrvale se brát za svá práva.