Sny z dětství o hrdinství se nám jen málokdy splní. Později je mohou nahradit ambice napsat geniální text, pronikavou analýzu, která všechny ohromí. A když se ani to nepovede, může člověk psát o tom, co život přináší. Nebo i nepřináší.

Psát sloupky do Deníku Referendum je mi potěšením, staromilsky je mi ctí i svátekem. Ovšem uznávám, že mnozí čtenáři (ne-li většina) obdobné pocity, při čtení mých soupků mít nemusí. Chápu je. Vím že v záplavě bystrých analýz, někdy nudných, ale obykle zajímavých, tedy dočteme-li, studií o současném jaru, případě podzimu, na levici či pravici, je banální mudrování o všem možném někdy nesnesitelné. Rozpustilá čtenářka by klidně mohla prohlásit, že už jí to leze krkem. Rozumím jí.

V neděli večer, když sedám k počítači, abych sem napsal sloupek, honím v hlavě klíčové události poslední dnů i měsíců a pokouším se z nich vydestilovat téma, kterým bych Tě, drahý čtenáři, doslova usadil. Ráno v zaměstnání nebo v lavici Poslanecké sněmovny, otevřeš počítaš a projíždíš na DR titulky, aby byl člověk „in“, konečně „socani“ (a další přátelé), jak se sociálním demokratům mile říká, ačkoliv oni to někdy vezmou za urážku, nic jiného, než toto netištěné médium nemají, tak se všichni musíme držet v obraze.

Ale abych neodbočoval. Otevřeš můj sloupek, ne aby ses pobavil či něco dověděl, ale protože patří k nejjednodušším soustům vydání a malá rozcvička se hodí, než se člověk ponoří do podstatného. Jenže ejhle, žádné historky o kumpánech, prachsprosté vypravování o cestě na fotbalové mistrovství nebo dovolené s matkou v Turecku, ale přesná reflexe, a teď se čtenáři přidrž hlasovacího pultíku či madla se svěrákem, kterou jsi doposud nikdy nečetl! Valíš oči a polykáš a srdce ti tluče první expresní třídu.

Saša Uhlová mne o sloupek upomíná každou neděli, nedá se říct, že by si text do nového vydání vynucovala, ale s lidskostí její praktiky nemají nic společného. Vypadá to nenápadně, když vám nalepí na zeď facebookového profilu písničku, ale když je to soundrack z Čelistí, humor odkráčí stranou. A to nemluví třeba o Vége a világnak (Ponurá neděle), písni maďarského komponisty Seresse.

Složil ji již v roce 1933. Kdo je opuštěn, rozuměj nemilován, si při jejím poslechu dobrovolně vstřelí kulku do hlavy, pustí plyn nebo vyskočí z docela posledního patra domu, aby se rozplácnul na betonovém hřišti, které předtím pomáhal budovat. Podrobné záznamy o „hudebních sebevraždách“ zapisují do tajných knih v ještě tajnějším oddělení Ústředního hřbitova v Budapešti.

Ještě jasně. Sny o velkém filozofickém, sociologickém či aspoň politologickém textu jsem opustil. Sloupky opouštět nechci, jen někdy mne mrzí, že nemůžu odpovídat na dobré rady a otázky v diskusích (pan Karlach, například), jelikož nemám přístupové heslo. Opatřím si je. Píšu nazdařbůh, jak život jde, koho jsem potkal a vlastně spíš potkat chtěl nebo si prostě jen vymyslel, abych se udělal lepší, pro čtenáře atraktivnějším. Vím, co zrovna cedíš pod vousy, můj nejmilejší čtenáři, jaká pošetilost a hloupá snaha.

Neskončím úvahou o přičinách nedostatku nosných idejí, ke kterým by bylo lze ve sloupku vzhlížet, nebudu prorokovat budoucnu ještě větší vyprázdněnost obdobných rubrik a neshodím kolegy odsud či z jiných internetových adres. Jako malý jsem chtěl být hrdinou, někoho vytáhnout z domu v plamenech, spasit tělo spolužáka tonoucího pod splavem na přírodním koupališti v Pisárkách a podobně. Vezmu tedy prázdnotu kolem sebe jen a jen na sebe, moje vina a ty se tím, uctívaný čtenáři, proboha prosím, netrap.