Fyzické inzultace se stávají standardní součástí politického konfliktu. Již 25. 2. 2006 byl napaden tehdejší místopředseda KSČM Jiří Dolejš. Počkali si na něj v Praze Bubenči noci tři neznámí pachatelé a poslance mlátili a kopali mimo jiné se slovy „ty komunistická svině“. Poslance ošetřila záchranná služba a byl několik dní v lékařské péči. O tři dny později 29. 5. 2006 napadl neznámý útočník tehdejšího poslance a dvojku pardubické kandidátky sociální demokracie Miroslava Váňu. Poslanec měl po incidentu tržnou ránu na hlavě. 17. 2. 2009 zaútočil v přímém přenosu zbaběle zezadu na Davida Ratha někdejší vysoký funkcionář ODS Miroslav Macek. 21. 9. 2011 doplatil na hlasitou a ostrou kritiku místopředsedy TOP 09 a ministra financí Miroslava Kalouska student, kterého politik chytil pod krkem, přitiskl ke zdi sněmovny (kde se odehrál incident) a vlepil mu facku. S druhou fackou se mu to prý už nepodařilo.

Pravici zjevně dochází argumenty a sahá podle osvědčeného receptu k násilí, i když zatím spíš symbolickému. Experimentuje též s využitím práva a mocenských složek státu proti opozici. Individuální útoky je možno vysvětlit osobním selháním. Pravicovým politikům a jejich příznivcům tečou nervy z toho, jak jejich recepty na záchranu společnosti selhávají a jak se jim podařilo rozvrátit sociální smír, na kterém se zakládá demokratická správa státu a obcí. A jak se jim politikou škrtů podařilo rozvrátit ekonomiku. Levicoví politici to říkají dávno. V civilizovanějších částech Evropy to začínají říkat už i představitelé standardní pravice: škrty snižují koupěschopnost obyvatelstva, to vede k nižší produkci, podniky, které méně prodávají, snižují platy a tím dál snižují koupěschopnost. Také propouštějí, a tam navíc ještě zatěžují stát, který udržuje nezaměstnané jakžtakž při životě. Tak vzniká mallström, který další a další složky společnosti stahuje níž, chudé do trvalé nezaměstnanosti a bezdomovectví a střední vrstvy do chudoby. Rozpadá se i tak křehká etnická a sociální soudržnost a společnost je sužována násilím motivovaným etnicky (útoky na Romy), ale i sociálně (násilí vůči bezdomovcům) a někdy i nábožensky (agresivita, zatím spíše slovní, iniciativ jako Eurabia a AntiMešita proti muslimům).

Lidé cítí rozvrat vyvolaný diktaturou kapitálu, jinými slovy oligarchickou úchylkou systému formálně demokratického. A cítí to velmi hmatatelně. Dlouhá léta, ba desetiletí si spoří na kritické situace formou daní a různých proměnlivých srážek ze mzdy. Poskytují nemalé peníze, které si vydělali prací, státu a právem očekávají, že stát svůj dluh uhradí. Místo toho současná vláda zcela absurdně občany, své věřitele, staví do pozice dlužníků. Peníze, které různé, zejména pravicové vlády prohospodařily, např. ideologicky vynuceným snížením daní a systémovou korupcí (privatizací politiky), chtějí od těch, kterým je dluží. To je nejen absurdita, ale i neskonalá drzost. Bohužel, s obyvatelstvem vyškoleným za staletí v tupé poslušnosti, to měli dosud snadné. Jsou lidé, kteří bankám dobrovolně platí za to, že jim poskytují své peníze k podnikání. Místo aby od bank inkasovali, ještě jim poslušně zaplatí. Titíž lidé jsou ochotni odvádět stejně rozsáhlou a stejně kvalitní práci za zlomek odměny, která jim spravedlivě náleží. Titíž čeští obyvatelé se plazí před kapitálem a jsou ochotni kupovat stejné nebo méně kvalitní zboží za výrazně vyšší ceny. Jsou to lidé, kteří ochotně v květnu předloňského roku odevzdali hlasy stranám, které jim řekly, že je chtějí odřít až na dřeň. Jsou to lidé, kteří podle průzkumu zveřejněného v posledních dnech chtějí v případě nouze (ztráty zaměstnání) dostávat co nejméně peněz na podporách a dávkách od státu. Takto jedná národ měkkých, poddajných, přizpůsobivých zbabělců.

Jenže hranice trpělivosti českého obyvatelstva bylo už dosaženo. Lidem začíná docházet, že si z nich držitelé ekonomické a v jejich službách politické moci dělají legraci. Probouzí v nich ne-li smysl pro čest, pak aspoň elementární pud sebezáchovy. Už je toho moc i pro pokorného čecháčka. Bohužel nově nabyté poznání se projevuje spíše v emocích. Speciální služby a vláda asi poskytují zprávy o náladách obyvatelstva. Kontrola a sledování řádných občanů jdou podle všech indicií do krajnosti. Ale vládě to nestačí. Neumí si představit život normální mladé rodiny, dlouhodobě nemocného nebo penzisty. Když si občan individuálně postěžuje na neúnosný rozdíl mezi příjmy vrcholných politiků (které jsou přibližně na úrovni platů sekretářek v bankách), ministr Kalousek odpověděl drzostí, která se mezi jednoduššími lidmi řeší pěstmi. Řekl mu, že se lépe učil.

Poučení ze dvou let stávající vlády se zatím projevuje hlavně jako vztek. Občané přestávají důvěřovat politikům bez ohledu na charakter a na politický program. Neztotožňují se s politickým systémem. Nepokládají parlament a vládu za projev své občanské moci. Mezi vládnoucími a ovládanými se obnovil vztah my a oni. Naši reprezentanti se stávají našimi nepřáteli. Za těchto okolností není divné, když Miroslav Kalousek zase jednou 7. června vyšel před budovu ministerstva k protestujícímu davu, že mu řekli svůj názor v rozporu s doporučeními Gutha-Jarkovského, a že dokonce od staršího pána v brýlích dostal (podle dostupného videozáznamu) lehký pohlavek. Někdo další prý panu ministrovi „znečistil sako“. Panstvo je zvyklé rozdávat pohlavky a teď jim najednou musí čelit. Bude se muset nechat lépe střežit policejní službou ochrany ústavních činitelů. S modřinami a boulemi by před kamerami nevypadali dobře.

Český občan se probouzí z letargie a zjišťuje, že má nad bankami, zaměstnavateli a obchodníky suverenitu. Že je může zákony kontrolovat a usměrňovat. Možná si lidé uvědomí to, co už dlouho při různých příležitostech připomíná Václav Bělohradský, že mají vládu, jakou si zvolili a že mají možnost své volební preference změnit. Že se už nemusí nechat ponižovat a mohou jako voliči projevit důstojnost svobodného občana demokratického státu.

Hněv obyvatel se možná z pouhé emoce přetaví v úvahu a rozhodnutí. To ale neznamená, že uvadne. Rozhořčení nad drzostí nových diktátorů neopadne, jen se transformuje v čin. Lidé se chopí daleko účinnějších zbraní, než jsou nadávky nebo políčky. Pouze opravdu účinné prostředky dokáží kormidlo politického a ekonomického směřování České republiky stočit jiným směrem. Věřím, že se občané letos na podzim, pak zase v lednu příštího roku a potom, ne-li dřív, tak na jaře roku přespříštího vyzbrojí pro skutečnou revoluci. Tou účinnou zbraní jsou volební lístky. A ovšem i ochota a schopnost nenechat se znovu oklamat předvolební reklamní mašinérií. Pokud budeme volit tak, jak sami potřebujeme a chceme, a ne tak, jak chtějí držitelé reálné moci v pozadí politiky, je naděje, že podobně jako na Islandu (pokud tento experiment zdárně skončí), podobně jako v Řecku, podobně jako ve Francii (v době kdy píši, mluví o parlamentním vítězství socialistů zatím jen odhady) dojde aspoň k jakémusi posunu a až se síly spojí, bohdá i k zásadní změně směrem od formální demokracie k demokracii reálné, nebo, jak to charakterizoval Eduard Beneš v proslovu na Masarykově pohřbu, od demokracie buržoazní k demokracii humanitní.