Stručný popis jednoho zápasu

Život v ghettech i v jejich blízkosti je nepříjemný pro všechny zúčastněné. Nejhorší je, že mají strach. Ten v lidech vzbuzuje nenávist, přivádí je k rezignaci nebo je žene je k emigraci. A zejména zabraňuje pozitivním změnám.

Vaculik2

Ondřej Vaculík

26.01.2010 05:00

Litvínovské nepokoje na podzim 2008 nám asi ještě nevypadly z paměti – demonstrace ultrapravicových sil u příležitosti 17. listopadu, kdy násilí proti Romům naštěstí zamezila policie. Ve zmenšené síle se pokus o protiromský atak opakoval ještě asi dvakrát. Tehdy jsme byli svědky velmi neutěšeného stavu: Rozkol mezi majoritou a Romy, jichž na šestitisícovém sídlišti žije téměř polovina, se zvětšoval; nepokoje se přenášely i do dosud poklidných sousedských vztahů rodin bílých s usedlými Romy.

Jak nám řekl jeden z Romů, spisovatel Jan Horváth, po 17. listopadu 2008 zdejší majorita jaksi obecně přestávala odpovídat na romské pozdravy, asi aby si jejich „bílí“ sousedé snad nemysleli, že s nimi drží, že se kamarádí. Jan Horváth se tehdy přistěhoval do Litvínova teprve nedávno – výhodně tu koupil za tržní cenu (asi za sto tisíc) čtyřpokojový byt. Netušil, kam se (z Ostravy) stěhuje. Se svou kvalifikací (absolvoval pedagogické minimum a vyučoval romštinu na univerzitě) jezdil tehdy do výrobny uzenin v Krupce sekat maso. Přitom v Ostravě spolupracoval na programech integrace Romů do společnosti, byl v té věci uznávaným odborníkem.

V Litvínově nabídl základní škole, že bude ve volném čase zkoušet s dětmi divadlo, aby jenom nelítaly po nehostinném sídlišti. Ředitelka jeho návrh odmítla, že to není starost školy. Kvůli agresivním Romům se „bílí“ báli vycházet po setmění, Romové se báli agresivních „bílých“. Rasisté sice na veřejnosti brojili proti „nepřizpůsobivým občanům“, za něž však mezi souvěrci považovali toliko Romy. Ať se takový občan snažil sebevíc „přizpůsobit“, „nepřizpůsobivým“ nikdy být nepřestal. Dokládala to paní Kokyová příkladem syna, který „přizpůsobivě“ chodil do zednického učení a stejně neušel ponižování – dokonce od pedagoga!

Tehdejší starosta Litvínova bezradně volal po změně legislativy a větší aktivitě policie, která by proti „nepřizpůsobivcům“ dokázala účinněji zasahovat. Na janovském sídlišti bylo asi sedm heren, ale jenom jedno hřiště, kde se, pokud není zamčené, platí vstupné. Předsedou osadního výboru Janova byl muž, jenž na demonstraci křičel do mikrofonu, že Janov patří bílým. Z Janova jsme tehdy odjížděli s pocitem úzkosti, jako bychom začali být svědky konce ani ne dvacet let starých demokratických poměrů v zemi.

V lednu tohoto roku jsem jel do Litvínova znovu. Co se změnilo? Je tu nový starosta (s nímž jsem ale nemluvil), na zdi litvínovského dopravního podniku přibyla pamětní deska jakémusi Miloši Rehovi, ubohému chlapci, jehož jako devatenáctilého usmrtil v roce 1999 v sebeobraně Rom, když ho Reha s dalšími souvěrci napadl.

Co bude na janovském sídlišti? Hned na začátku veliký billboard, zobrazující rozložitého Roma, jakéhosi bakaláře Františka Koláře, jenž svým voličům doporučuje „méně Kocábů a více Řápkových“. Překvapilo mě, že tak zrádný slogan nikdo z Romů nestrhl (později jsem pochopil, proč).

Jan Horváth tu ještě bydlí? Bydlí. Sousedé mi řekli, že už nepracuje v Krupce, ale najdu ho tady na sídlišti ve dveřích vedle pošty. Cestou míjím policejní hlídku, u hospody stojí městští strážníci. Nade dveřmi vedle pošty je nápis „bezplatná sociálně právní poradna“, provozuje ji Charita. V ní Jan Horváth jako terénní sociální pracovník. „Tady se dveře netrhnou,“ pozvedá ke mně oči a je rád, že já sem nejdu jako případ. „To je pro Romy?“ hloupě se ptám. „Ale sem chodí i bílí, vždyť oni také jsou v bídné situaci a potřebují naši pomoc. Nerozlišujeme Romy a Neromy, takže máme důvěru obou skupin.“ Vedle, v nízkoprahovém komunitním centru, Jan Horváth zahájil kurzy romštiny a romské kultury pro děti a zájem je prý obrovský, osmdesát lidí, chodí i rodiče. Změnilo se ještě něco? ptám se. „Je tu větší klid, ulice a veřejné prostory stále kontroluje policie a městští strážníci; my i majorita se cítíme mnohem bezpečněji. Ale co se, pane redaktore, jinak může změnit za rok?“

Na několika panelácích vidím nové fasády. V hospodě IV. cenové skupiny sedí jenom několik lidí, z nichž zjevně nikdo není Rom. Dávám si lahvičku koly, stojí třicet korun. Do lokálu vstupují dva strážníci, procházejí mezi stoly. Instinktivně kontroluji, zda vím, jak se správně jmenuji. Cítím starou tíseň. A připomínám si Horváthova slova: Tady je teď bezpečno, ale jet někam vlakem, to se pořád bojíme.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.