Dějí se věci…

Současné korupční aféry připomínají film Zločin v šantánu, kde se slídí, každý šmíruje každého, policie kamarádí s mocí, kují se pikle, strojí se léčky, napilovává se zábradlí, obhájce má techtle mechtle se šantánovou zpěvačkou.

S Davidem Rathem jsem se nikdy nesetkal. Nemohu proto potvrdit ani popřít tolikrát proklamovanou aroganci a hulvátství, kteréžto přídomky mu přivěšují média. Znám ho pouze z parlamentních projevů a televizních debat, v nichž jsem vždy obdivoval jeho rétorický talent a schopnost popsat věci s pronikavou inteligencí. Bývá to však v životě často tak, že bystří lidé připadají lidem ducha mdlého arogantní, neboť pomalost v uvažování může někoho rozčilovat. Samozřejmě jsem nebyl ani u toho, když víno se proměnilo ve žluťoučké, šustivé penízky, a proto je radno zdržeti se jakéhokoliv soudu.

Ale chci vám vyprávět něco zcela jiného: Nevím, jak to přišlo a kde se to vzalo, ale v posledních dnech se mi chtě nechtě vpáčila do mysli vzpomínka na film Zločin v šantánu. V něm rokokově kolotají různé malé postavičky, velké ryby v podobě ministra, všude se slídí, každý šmíruje každého, policie kamarádí s mocí, kují se pikle, strojí se léčky, napilovává se zábradlí, obhájce má techtle mechtle se šantánovou zpěvačkou Královou, ministr o techtle se zpěvačkou usiluje, dojde ke krádeži a dokonce i k vraždě. Všichni jsou vzájemně provázáni neviditelnými nitkami známostí, milostných vztahů, žárlivosti, zavázaností, podřízeností, strachu a bůhvíčeho ještě.

Ministr daruje zpěvačce náhrdelník z falešných perel, který ukradne eskamotér. Ve strachu z přistižení při činu strčí ukradený šperk do kapsy jiného člověka, kulisáka Pepíčka, kterého právě přítomný novinář vyblejskne s visící šňůrkou perel z kapsy. Druhý den se Pepíček ocitá v palcových titulcích deníků coby jasný zloděj. Policie netuší, že perly nebyly pravé, a proto s ministrem vykonstruuje teorii, podle níž pravé perly ukradl nanejvýš mazaný eskamotér a falešné vložil do kapsy kulisáka Pepíčka.

Ministr se obává kompromitace, a tak pověřuje agenta pro speciální úkoly, aby se o eskamotéra „postaral“. Mezitím však eskamotéra zavraždí ze žárlivosti manžel zpěvačky. Ministr navštíví zpěvačku v šatně, kde je ovšem odhalen za plentou její nápadník – obhájce Pepíčka. Králová ho ministrovi představí jako instalatéra. Někdo ťuká na dveře, ministr se obává, že jsou to novináři a chce prchnout oknem, ztrácí balanc a přistává na trampolíně, rozložené dole na dvoře.

U soudu s Pepíčkem je obhájce obviněn žalobcem z vraždy eskamotéra, obhájce se však brání tím, že má svědka. Totiž zpěvačku Královou, u níž v tu dobu byl v šatně. Její pošramocená pověst však není pro svědectví dost dobrá. Když žalobce naléhá, aby uvedl ještě jiného svědka, obhájce jmenuje ministra. Ten však ze strachu z kompromitace popře, že by kdy obhájce viděl. Tu bezradného obhájce napadne, že v šatně byl ještě malý plešatý pán. Ovšem malých plešatých pánů je v soudní síni několik, všichni ochranka ministra. Králová dodává, že v šatně byl ještě jiný pán, který však pravdivě prohlásí, že do šatny jen nahlédl a ministr tam v té době už nebyl. Na jízlivou otázku žalobce, aby si Králová vymyslela důvěryhodnou odpověď, kde že pan ministr tedy byl, Králová popravdě odpoví, že ministr vypadl z okna. V porotě propuká bujarý smích a oba zločinci jsou odsouzeni k smrti. Před oprátkou je zachrání pouze to, že jim je jako poslední přání dovoleno si zazpívat. A tak zpívají a zpívají a zpívají…

To je pochopitelně jenom film, který s naší realitou nemá vůbec nic společného.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.