K „břeclavskému případu“ ještě pár slov

Není nic šokujícího na tom, že si kluci vymýšlejí. Děje se to i jinde. Ani trestné činy a násilí nejsou výhradní doménou nějaké skupiny. Problém je, že dnes, narozdíl od dob před rokem 1989, doutná v mnoha lidech sžíravá nenávist vůči Romům.

Také v našem pokojném městečku došlo k obdobné mystifikaci. Někdy na jaře mi volal tatínek asi sedmnáctiletého kluka, jenž se právě vrátil domů uválený od bláta, zbitý a s roztrhanou mikinou. Prý v parku cikáni bili naše holky a oni je srdnatě museli bránit, což se jim – prý – podařilo a cikány zahnali. Ať jako starosta už konečně udělám přítrž řádění té hnědé svoloči, žádal tatínek. Běžel jsem do parku, na lavičce seděla jen jedna starší paní. Zeptal jsem se jí, jestli nebyla svědkem nějaké rvačky. Byla: Když přicházela, viděla kluky, jak se rvou jako psi, válejí se v blátě, opodál pištělo několik holek. Cikán mezi nimi nebyl žádný. Teprve když na ně zakřičela, že zavolá policii, rozprchli se.

Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, pokládal to za klukovinu, ale „břeclavský případ“ to nyní staví do jiného světla. Noviny řešily, zda se břeclavská chlapcova maminka dostatečně omluvila, zda projevila náležitou lítost, a jestli jí to Romové vůbec mohou prominout. Stejně tak ten chlapec je řešen jako lhář kromobyčejně krutý. Což ovšem část naší společnosti ještě více popuzuje proti Romům: „Co je to za cikána, který přeci má páchat násilí, a on ho – sviňa jedna - nakonec ani nepáchá. A zas to nakonec vodsereme my, a cikáni, ti chudinkové, budou dělat bordel ještě větší.“

Nejvíce je mně líto té maminky – omluvila se dostatečně, nechtějme po ní, aby se omlouvala za celou společnost. A ten kluk je téměř nevinný – podobná lež v jeho věku a v takovém případě je pochopitelná. Vyplývá z tonusu, jaký ve společnosti vůči Romům panuje. V neděli jsem byl svědkem, jak učitelka středního věku bavila početnější společnost – povětšině rovněž vysokoškolsky vzdělanou - svým pohledem na „hnědou verbež“, jež kudy chodí, tudy škodí. Nebyl jsem schopen zasáhnout – ono už to skoro nejde. Asi to znáte také – jenom ty lidi proti sobě popudíte, aniž byste je aspoň trošičku přesvědčili, natož napravili byť o jediný milimetr. Proto se v normální společnosti(!) člověk o Romech ani nezmiňuje, aby nebyl svědkem obvyklých paušálních odsudků, či aby vlastně sám nevyvolával u jiných zjevnou, verbálně projevovanou zlobu vůči nim.

V podstatné části společnosti doutná nenávist vůči Romům, které se všichni bojíme a která živelně propuká, jakmile si najde nějakou záminku, i zfalšovanou. To, že si ten kluk něco takového vymyslel, by samo o sobě nemuselo znamenat vůbec nic – Ješiňáci, Bratrstvo kočičí pracky nebo cikáni. Klidně ho mohlo, v jeho fantazii, zmlátit pouhé Dlouhé bidlo. To je v pořádku. Zvláště když leckdy se vskutku stane, že cikáni někoho okradou či zbijí. (Jindy bílý syn zabije svou matku kvůli tomu, že mu nechce dát své peníze, nebo bílá matka zabije své děti, nebo bílý Kožený a bílý Krejčíř zmizí s cizíma prachama v nějakém pozemském ráji, kde žijí hodní černí.) Je to velice smutné, ale jak víme, stává se to a neumíme tomu zabránit.

Nejhorší na „břeclavském případu“ je ono lidové povstání, které ta klukovská lež vyvolala. Povstání dospělých, uvážlivých lidí, a tak velice odpudivé. Jestliže vskutku podlehneme jeho dikci – „zastavme cikánský teror“ nebo „radnice spí, cigán vraždí“, pak nikdo po takovém klukovi ani nemůže chtít, aby si podobné věci nevymýšlel. Žádal bych ty ctihodné demonstranty, i tu naši paní učitelku a její rozchechtané vysokoškolsky vzdělané posluchače, aby se šli omluvit: tomu klukovi a jeho mamince, že je vedou špatným směrem; a Romům stačilo by pro začátek slíbit, že už nikdy, nikdy, nikdy takhle břeclavsky kravnout nebudou. Protože tím vhánějí naši společnost do naprosto bezvýchodné situace, kdy se stydíme za svou bezmoc vůbec najít s Romy lidsky důstojný modus vivendi, což je pochopitelně zejména na nás, na té naší majoritě, která je ve všech ohledech alespoň stokrát silnější a mocnější než oni.

Žádná komunistická strana, ale my, demokratická společnost máme naprostou svobodu a dostatek možností, abychom alespoň obnovili takové soužití s Romy, kterého jsme byli schopni ještě za minulého režimu. Tehdy jsem normálně pracoval s Romy na stavbě, a žádného z našinců bílých zedníků by nenapadlo, vůbec by mu to nepřišlo na mysl, mluvit o nich tak hanlivě, jako mluvila teď ta paní učitelka. Tehdy na vojně, v našem trestním útvaru, bylo mnoho cikánů. Více šikanovaní než ostatní holubi (bažanti) snad byli pouze ti, kteří mluvili jenom maďarsky. Dneska by základní vojenskou službu možná ani nepřežili, protože s největší pravděpodobností už výkonný praporčík, u něhož se fasuje mundůr, by byl nácek.

Slyším námitku, že to není jenom náš problém, ale přinejmenším evropský. – No vždyť!
V otevřeném dopisu vládě a premiérovi Romové teď mezi jinými požadují na vládě návrh zákona, podle něhož by osočování Romů a podněcování negativních emocí vůči nim mělo být trestné. – Premiér by jim měl odpovědět, že speciálního zákona netřeba, protože je nutno přijmout taková opatření, aby k osočování Romů nedocházelo v míře větší, než se děje i ostatním. Na tomto požadavku Romů je pozoruhodné, jak už ztratili důvěru v to, že jsme schopni se k nim normálně chovat. Pouze chtějí, aby nám naše závadné jednání tak snadno neprocházelo.

Pokud jako většinová společnost nezačneme s Romy jednat jako se sobě rovnými, nikdy se nedomůžou žádné přehršle zákonů, která by je před námi dostatečně ochránila.
Na to, proč jsme například pozbyli vůle pozvat Romy na naše kandidátky, je bohužel snadná odpověď.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.