O tom, že společenské vědy je možné vnímat sportovní optikou, svědčí mimo jiné zajímavý dokument o francouzském sociologovi Pierru Bourdieu Sociologie est un sport de combat (Sociologie je bojový sport, 2002). Můžeme v něm sledovat, jak Bourdieu harmonizuje roli objektivního vědce s rolí občanského aktivisty a snaží se francouzskou společnost nejen analyzovat, ale i přispět k její změně. Zamknout se před realitou do věže ze slonoviny není podle Pierra Bourdieu řešení, správný sociolog má být podle něj rváč a má se o své vědecky podložené argumenty na veřejnosti poprat.

V České republice, které je na první pohled nekonfliktní, vědci samozřejmě sportují také. Většinou to ale vypadá jako běh přes překážky, slalom, nebo dokonce závody v potápění. Česká publicistika pak vědu obecně bere jako soutěž ve skoku do výšky a dává výzkumníkům dobrou radu: hic impakt faktor, hic salta. Kdo nepublikuje v zahraničních impaktovaných časopisech, jako kdyby nebyl. Se škodolibou radostí se také můžeme dočíst o upachtěných akademických kmotrech z Litvy nebo z české hnojárny a o jejich citačních bratrstvech. Umělé citování se navzájem je nečestné a nesportovní, hrozí se morálně nadřazení arbitři akademické krásy. Kam ale ale krysí závody za co nejvyšším impakt faktorem ve společenských vědách vedou? Není to náhodou začarovaný kruh z falešné slonoviny?

Publikovat článek v mezinárodním časopise s vysokým impaktem je totiž pro společenské vědce z periferie složitější než pro jejich kolegy, kteří jsou v centru dění. Česká republika jako předmět zkoumání většinou není pro nikoho mimo Českou republiku zajímavější než třeba Guatemala, Omán nebo Indonésie, narozdíl od Spojených států a nejnověji Číny. Zejména severoameričtí vědci tak mají výhodu v tom, že publikují o své vlastní zemi ve svém vlastním jazyce ve svých vlastních časopisech, a de facto tak vytvářejí jakési akademické impérium, proti kterému je litevské ekonomické nebo české zemědělské citační bratrstvo skutečně jenom takovým oblastním přeborem. Barcelona a Blšany jsou zkrátka jiná liga, mají jiný rozpočet, a pokud náhodou začne některý z domácích borců projevovat mezinárodní kvality, je promptně draftován do zahraničí. Naše malé české poměry tak ještě násobí odliv mozků.

Akademické siroty, o které v zahraničí není zájem nebo se tam nechce jim samotným, jsou pak svatořečeným impakt faktorem nuceny soupeřit se zahraničními šampiony, kteří mají svoje vlastní hřiště, pravidla i rozhodčí. Smolí proto články relevantní právě pro zahraniční impaktované časopisy, ale ne už pro českou společnost, která vlastně jejich slonovinou věž - mizerně, ale přece jenom - financuje. Naopak společensky angažovaní akademici typu Jana Kellera nebo Ilony Švihlíkové mají význam ohraničitelný státními hranicemi České republiky. A to přesto, že stejně jako mnohem slavnější a citovanější Bourdieu provozují svoji vědu jako bojový sport.