K odpovědnosti a rétorice odpovědnosti

Václav Krajňanský

Česká levice by měla vést s pravicí boj o smysl pojmu odpovědnosti, na jehož rétorice si tolik zakládá současná vláda. I prostřednictvím důrazu na odpovědnost má levice šanci oslovit více mladých voličů.

Českou politiku ovládla rétorika odpovědnosti. Právě na ní postavily strany pravé části českého politického spektra svou volební kampaň, s níž sklidily výrazný úspěch. Jimi utvořená vláda si pak zvolila odpovědnost jako hlavní motto, když se pojmenovala přídomkem „Vláda rozpočtové odpovědnosti“.

Jan Černý (a snad jej zde příliš nedezinterpretuji) ve svém článku píše o tom, že podoba a výsledky české polistopadové politiky byly do značné míry formovány spojením disidentského morálního a monetaristického tržně-ekonomického ideálu. Na tuto úvahu zde chci navázat. Omlouvám se, že v následujících odstavcích budu trochu volně skákat mezi několika tématy; závěrem by se ale měly tyto spojit ve snad konzistentní celek.

Politická volba jako morální volba

Na rozdíl od řady povětšinou starších spoluobčanů si nemyslím, že by na tom současná česká mládež byla s morálkou hůře než předcházející generace. Často se mluví, ne-li o přímo úpadku mravů, tak alespoň o vysoké míře zasažení individualismem, zahleděním pouze na vlastní prospěch. Já jsem právě naopak toho názoru, že morální cítění mladých i starších českých lidí není o nic horší než dřív.

Je známo, že současný úspěch pravicových stran byl ve velké míře postaven na tom, že se jim podařilo zvítězit v boji o přízeň mladých voličů, často studentů. Velké počty lidí se ztotožnily se světonázorem spočívajícím v tom, že když na sobě budu jako jednotlivec pracovat, dodržím určitou disciplínu, investuji do své budoucnosti a budu zodpovědně zacházet s tím, co je mi k dispozici, povede se mi v životě dobře. Podle mě je to zcela legitimní přesvědčení a také s ním souhlasím.

Mladé (ale nejen je) tak oslovila právě politika, která postavila na první místo morální kategorii odpovědnosti a téma odpovědného života. Jejich politickou volbu vnímám i v kontextu zmíněného článku Jana Černého a jeho výchozího textu od Gilese Eyala jako volbu morální.

Změnit myšlení lidí

Tereza Stöckelová ve svém vystoupení na EDO minulou neděli zmínila i citaci z jednoho rozhovoru s Margaret Thatcherovou, v níž se tato dáma vyjadřuje tak trochu ke svému slavnému tvrzení, že žádná společnost neexistuje. Odpovídá ve smyslu, že v její politice nejde ani tak v prvé řadě o ekonomiku ale o změnu smýšlení lidí, kterou chce dosáhnout prostředky změny ekonomické politiky.

Současná vláda dělá ve své rétorice něco hodně podobného. Samozřejmě, že práce s žádným tak širokým a vágním pojmem jako je svoboda či odpovědnost není jednoduchá. Důležitý je především kontext. Způsob, jakým s odpovědností zachází pravice, však vede k jejímu radikálnímu omezení právě bez ohledu na významy, které odpovědnost nabývá v různých kontextech.

Posléze se tak ukázalo, jak to pravice s pojmem odpovědnosti myslí. Odpovědnost, jak je nám představována ve svém „pravicově deformovaném“ významu, nyní znamená především fiskální odpovědnost; je chápána jako prostý vztah mezi náklady a výnosy, přičemž je-li základním morálním aktérem jednotlivec, je odpovědné takové jeho chování, které znamená optimalizaci a zefektivnění využití jeho vlastních zdrojů. Odpovědni jsme sami sobě za to, že budeme žít ve vyrovnaném stavu nákladů a výnosů a nikomu nezůstaneme nic dlužní.

„Pravicová“ a „levicová“ odpovědnost

Pojem odpovědnosti měl vždy ale mnohem širší smysl. Tak především pravicová rétorika odpovědnosti zcela pomíjí, jak bych to nazval, jaksi „navenek“ orientovaný aspekt odpovědnosti. Slovo odpovědnost se tradičně vyskytuje ve slovních spojeních jako „brát na sebe odpovědnost“ či „přijímat odpovědnost“. Dáváme tím najevo hned několik věcí.

Za prvé to, že odpovědni nejsme výhradně sami sobě, ale mnohdy vůči někomu či něčemu jinému. Za druhé to, že ač fakticky můžeme ovládat pouze vlastní chování, bytostnou složkou odpovědnosti je nejen kontrola a reflexe toho, co jsme svým chováním zavinili ale též přijetí závazku vyplývajícího i ze stavu věcí, který jsme svým chováním nezavinili. Nejde o žádné flagelantství, přijmeme-li na sebe odpovědnost za stav světa, například bídu, hlad, chudobu, životní prostředí. Přijetí odpovědnosti nutně neznamená, že musíme být vinni, ale je prvním krokem k nápravě a její podmínkou.

Kromě odpovědnosti sobě samým tak jako morální lidé na sebe bereme rovněž odpovědnost za ostatní lidi a jejich životní podmínky. Zajímáme se o to, jak žijí, a záleží nám na tom, aby se jim žilo dobře. Přijímáme odpovědnost za nemocné, za staré, za děti. Těmto skupinám, ač nikdo z nás za jejich situaci nemůže, když potřebují pomoc, poskytujeme nutnou osobní péči.

Odpovědnost v politické rétorice

V úvodu jsem dal odpovědnost do kontextu politického boje a především její ústřední role ve volební rétorice stran současné pravicové vládní koalice. Oproti pravici postavila a staví česká levice (tedy především ČSSD) svou rétoriku spíše na pojmech spravedlnosti, solidarity a jistot. Jde ve všech těchto případech o důležité hodnoty. Dovolím si tvrdit, že by ale levici pomohlo od akcentu na ně ve svých programech upustit.

Tyto hodnoty jsou z mého pohledu totiž již „marketingově“ zastaralé. Jde o základní cíle řady sociálních hnutí minulosti, která bohužel nejsou mezi mladými vnímány velmi pozitivně. Asociací s nimi se v jejích očích stávám zastaralým, těžkopádným a překonaným.

Jistotu mladí nepotřebují, jsou tradičně aktivnější a vyhledávají dobrodružnější život a na potřebu jistoty ve stáří či nemoci jen málo myslí. Spravedlnost je zase odosobněná veličina, na jejíž tvorbě se mohou jen obtížně podílet.

Pro mladé je tržní ekonomika (potažmo kapitalismus) v České republice samozřejmostí a k přímým intervencím státu jsou často nedůvěřiví. Solidarita ve smyslu přímého přerozdělování je v tomto naladění také velmi kontroverzní.

Jak píše Jan Černý a Gil Eyal, právě v tom, že neoliberalismus se dokázal prezentovat jako nepřímá metoda vládnutí, tkvěla jeho síla. Pojem odpovědnosti se k tomu výborně hodí, protože (v pravicové rétorice) nabízí možnost žít morální život bez nutnosti přímých zásahů do ekonomiky.

Přestože předčasné volby se asi v brzké době konat nebudou, blíží se alespoň volby krajské a senátní. Již dopředu dávají strany najevo, že i tentokrát budou své kampaně stavět především na celostátních tématech.

Na stránkách Deníku referendum právě probíhá diskuze o pozici ČSSD, případně české levice obecně, a o tom, odkud a jak sbírat občanskou podporu. Mé předcházející poznámky mají proto ústit i v závěr, jímž bych do této debaty chtěl přispět, a jímž je teze, že chce-li levice oslovit více mladých lidí, měla by opustit v jistém smyslu přežitou rétoriku a zaměřit se na hodnotu odpovědnosti, zdůraznit, že je to právě levice, která si na rozdíl od pravice uvědomuje její šíři a prosazuje její neredukovanou podobu.

Podotknul bych již jen, že Strana zelených, která svůj historický volební úspěch sklidila v roce 2006 je vhodnou ilustrací toho, že volit tento postup se může skutečně vyplatit. Její program byl nepochybně širší, ale již díky samotnému jejímu názvu ji většina lidí vnímá jako stranu především ekologicky orientovanou. A ekologie není nic jiného než vzetí na sebe odpovědnosti za stav životního prostředí kolem nás.

    Diskuse
    SH
    May 7, 2012 v 9.26
    O odpovědnosti jinak.
    V přírodě platí přirozený odpovědnostní zákon. Mládě když dospěje, je rodiči bezohledně vyhnáno z jejich teritoria. „Dědek s bábou“ a především otec s mámou, měli už dávno vychovávat své potomstvo stejně. Po získání dospělosti je přestat podporovat. Ať svůj přebytek adrenalinu nemusí vybíjet uměle, ale upotřebí jej v honbě o základní životní potřeby od jídla po bydlení. A hned by přestal problém s politickou volbou.
    May 8, 2012 v 10.43
    odpovědnost a odpovídání
    Když se zaposloucháme do slova "odpovědnost", jistě tam zaslechneme i "odpovídání". Jde tedy o to, komu či čemu odpovídáme. Na jaké otázky odpovídáme a na jaké nikoli.

    Pravice, jak vidno, ono odpovídání personalizuje: každý nechť odpovídá pouze (či především?) na vlastní otázky. Vulgárně řečeno, každý ať se postará sám o sebe. A jedinou další starost má ta neoliberální pravice o otázky, před něž nás kladou "finanční trhy". Ve svém tržním fundamentalismu totiž slepě věří, že svět lze přepočítat na peníze. Když se na to podíváme takto, vláda Nečasů se jeví konsistentní: odpovídá se pouze sama sobě a stará se jen o peníze. Chtít po ní odpovědi na jakékoli jiné otázky (sociální, ekologické, mezinárodně-politické ...) je jako by hrách na stěnu házel.
    Tohle slibovali a takto se i chovají. Leč, velice záhy, se zpronevěřili i vlastním slibům i tomuto "morálnímu programu": Nečas dnes zapomene, co včera slavně slíbil, a i to programové prohlášení, na které se do omrzení vláda odvolává, je jen cár papíru ...

    Požadavek na odstoupení vlády je tedy naprosto legitimní i logický, ať už se na něj díváme zleva (jako třeba ti, co demonstrovali na Václaváku - se všemi argumenty, které tu na DR netřeba opakovat), anebo zprava. Nečasova vláda je tak amorální i podle vlastních kritérií. Nechápu, že se její členové ještě mohou dívat do zrcadla - anebo do novin, které o jejich konání podávají ač pokřivený, tak i přesto dosti hrozivý obraz.
    ON
    May 10, 2012 v 0.49
    Dobrý článek,
    který se dotýká důležitého problém odpovědnosti. Ale pozor: Standardní levicové hodnoty jsou svoboda, spravedlnost a solidarita. Nelze je nahradit pojmem zodpovědnost, protože by se v tomto pojmu zrácel onen levicový obsah. Když obhajujete levicový pojem zodpovědnosti proti neoliberálnímu, musíte jej popsat tak, že se implicitně či explicitně dotýkáte pojmů svobody, spravedlnosti a solidarity. Tedy být zodpovědný z levicového hlediska znamená požadovat svobodu, která neomezuje svobodu druhých, požadovat spravedlnost znamená sdílet zodpovědnost za spoluvytváření rovných šancí pro všechny, požadovat solidaritu znamená sdílet zodpovědnost za osud nešťastných a neprivilegovaných. Je ovšem pravda, že z „marketingového“ pohledu nemusí být každému hnedle jasné, že v těchto hodnotách jde o specifický levicový přístup k zodpovědnosti. Je tedy dobré s tímto pojme také samostatně pracovat.
    Zmínil jste i pojem jistota. Tohle není podle mne autentický levicový pojem, i když se s ním někdy levice marketingově a vcelku úspěšně pracuje. Demokratická levicová strana nesmí ale používat pojem jistoty na úkor zodpovědnosti, tzn. na úkor základních hodnot (svoboda, spravedlnost, solidarita). Pak se pojmu jistoty zmocňují populisté. Nabídka jistoty bez zodpovědnosti v podstatě v lidech pěstuje egoismus. V obecnější rovině si myslím, že demokratická levice by ani tak neměla nabízet jistoty jako spíše pojistky pro život v nejistém světě. Jinými slovy nabídka jistot by neměla být nabídkou života v jistém světě. Nabídka jistého světa je pobídkou k nezodpovědnosti.
    May 10, 2012 v 5.30
    Jistota a zodpovědnost
    Nabídka jistého světa vůbec nemusí být pobídkou k nezodpovědnosti. Já si myslím, že je tomu právě naopak. Svět (a lidský život) už sám o sobě je dost nejistý z přirozeného hlediska, takže úplnou jistotu (zdraví, dlouhého života, spokojenosti...) člověk stejně nikdy mít nebude. Pokud jde však o jistoty sociální, ty určitě nevedou k nezodpovědnosti. Záleží ovšem na tom, kdo komu a jakým způsobem je poskytuje. Právě sociálně nejistý svět vede podle mého názoru mnoho jedinců k nezodpovědnosti a k pocitu, že život stejně nemá smysl.
    Ostatně každý člověk reaguje na různé podněty jinak. Pro někoho je trest signálem k nápravě, někoho vede naopak k tomu, aby se choval ještě hůř.
    IV
    May 16, 2012 v 20.43
    Za sebe mohu potvrdit,
    že autor velmi dobře naznačil, kde pramení nedůvěra (přinejmenším velké části) mladé generace k ČSSD a jejich vzájemné nepochopení se. Sám jsem vždy měl pocit, že její hesla solidarity a především jistot nepřesahují čtyřleté volební období a po něm třeba ať potopa (a měl bych dodat, že to vnímám stále stejně). Sociální demokracie by měla dávat jasně najevo, že si uvědomuje, že není rozumné provozovat stát na stále větší dluh (což zrovna nevím, kdo panu Sobotkovi uvěří), a že to není její program. Otevřeně říci, jakou má alternativu (což si ale žádá nejdříve ji nalézt) k současnému státnímu hospodaření, aby mohla dál udržet a rozvíjet welfare state (postavit se proti tvrzení, že sociální stát je neudržitelný, a že je snad dokonce zdrojem současných problémů, vysvětlovat to i pro ty, kdo si neuvědomují, jaký je to nesmysl). Přiznat, že budou nutné třeba i vyšší daně, vysvětlovat v současnosti tak nenáviděné 'přerozdělování' jako formu odpovědnosti ke společnosti, a že vyšší daně nemusejí znamenat pokles vlastní životní úrovně, protože to 'přerozdělování' může ekonomice naopak prospívat. Na což ale nikdo neskočí, pokud se ČSSD nepodaří přesvědčit voliče, že je schopna zamezit korupci, nikdo nebude chtít dávat peníze někam, kde se rozkradou - ono pak by současné dańové zatížení bylo dost možná dostačující. Měla by předvést trochu kreativity a sdělit, v čem bude chtít přenastavit ekonomický sytém a o jaké změny bude i mezinárodně usilovat (protože sociálně demokratický stát může stěží fungovat na neoliberálních základech). Za Paroubkovy éry se z ČSSD pro mladé lidi stalo cosi odpudivého a zdá se, že je tato strana dosud bezradná, jak to napravit. Tato strana před mladými diskredituje nejen sebe, ale i své ideje, což je závažný problém!
    Být hlasem svých voličů a části současné protivládní opozice ČSSD zvládá dobře, ale oslovovat další voliče jí nejde, přestože vláda dělá vše, co může, aby jí je vehnala přímo do náručí. Ačkoliv mi ideály této strany rozhodně nejsou vzdálené, nemyslím si, že je v současnosti, i přes jistá zlepšení, schopna být smysluplnou alternativou a dobře vládnout (byť nepochybuji, že by to pořád bylo lepší, než co zažíváme dnes) a sám radši aktivně podporuji a budu volit Piráty (mimochodem, i Zelení jsou pro mne volitelnější, než dnešní soc.dem).
    Tolik k mému vlastnímu vnímání této strany. Jinak souhlasím s panem Novotným. Odpovědnost by měla být samozřejmostí, bohužel jí není, ani ve slibech, ani v praxi. To je třeba změnit.
    May 17, 2012 v 7.48
    Lékař Jan Hnízdil o odpovědnosti:
    "Stále víc lidí cítí potřebu převzít zodpovědnost za
    svoje zdraví, za sebe, za naši zemi, za okolní svět."
    V rozhovoru na
    http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/jan-hnizdil-politicti-psychopati-nas-vedou-ke-zkaze-mozna-i-k-valce
    May 17, 2012 v 8.39
    Odpovědnost za své zdraví a systém zdravotních knížek IZIP
    Včera mluvil v Hyde Parku Jiří Pašek - ředitel IZIP.
    Vyšlo najevo, že IZIP draze dubluje zápisy diagnóz a jejich čísel, které jsou tak jak tak registrovány pojišťovnami (protože je proplácí). Jediné co je v IZIPu navíc jsou celé lékařské zprávy (ovšem zase včetně diagnóz, ale včetně podrobných výsledků laboratorních testů a vyšetření), které detailně informují o stavu nemocného a jeho potížích.
    Nyní se ptejme, jaký prospěch může mít lékař z nahlédnutí do těchto zpráv při každé další návštěvě pacienta u lékaře.
    Kdyby tam byly všechny předchozí lékařské zprávy (ideální případ), může jich být v závažných případech tolik, že jejich čtení zabere příliš mnoho času a podstatná informace stejně může lékaři uniknout. Není lepší věnovat čas vyslechnutí samotného pacienta a náležitou pozornost tomu, co řekne lékaři při rozhovoru o svém zdravotním stavu a jeho historii? Pokud lékař dá přednost informacím z IZIPu snímá z pacienta odpovědnost sledovat vlastní zdravotní stav a sám přemýšlet o svém zdraví či nemoci , bere možnost vyložit lékaři nejen své subjektivní potíže, ale i složitou životní situaci, která některé potíže vyvolává. Lékař má léčit nejen tělo, ale i duši. Lékař má především pořádně vyslechnout pacienta, jinak to povede k dalšímu odosobnění vztahu lékař-pacient (větší byrokracii) a k upření práva lidí být odpovědný za svůj vlastní zdravotní stav.
    To mi připadá jako další argument proti užitečnosti IZIPu, který včera v Hyde Parku nezazněl. Mluvilo se spíše o možnostech zneužití záznamů osobního charakteru v IZIPu a nikoli o dalším potlačení odpovědnosti lidí věnovat pozornost svému zdravotnímu stavu.