Hanzelka se Zikmundem v československém jídelním voze

Aby člověk poznal svět, nemusí létat s kreditní kartou po všech kontinentech. Stačí jet jídelním vozem na Slovensko a už je jak Hanzelka se Zikmundem.

 Aby Hanzelka se Zikmundem mohli objet zeměkouli, museli ovládat, aspoň na úrovni schopného učně, několik řemesel. K tomu ovšem i dovednosti vyššího stupně, od jazyků po orientaci v mezinárodní politice, zvycích cizích krajů po diplomacii. Dnes stačí mít kreditní kartu a patřičně znuděný obličej. Fronty mladých cizinců, kteří stojí třeba na pražském vlakovém nádraží ve frontě a dlouhou chvíli, což je vlastně jejich úplně každá chvíle, si krátí ovíváním obličeje kartičkou se stříbrným ochranným symbolem, jsou důkazem, že dnes je cestování skoro nemravná záležitost. Ráno Praha, večer Řím a za pár dnů třeba Kuala Lumpur, nic dobrého z toho nemůže být.

Tihle mladí cestují proto, že nevydrží sedět doma, nikoliv z touhy něco poznat a zažít nebo se naučit opravit automobil zahrabaný v písečné duně. Mají tu kartu s nekonečným limitem prostředků a přesouvají se z místa na místo. Vyznají se ve vyhledávání levných a ještě levnějších letenek, porovnávají ceny hostelů a všude jedí ta samá jídla. Nejsou nikomu na obtíž, dokonce snad prospívají ekonomice, když takto cirkulují po světě a karty zasouvají do různých bankomatů na různých místech, ovšem pro ně samotné to musí být neskonale úmorné a frustrující. Tyto novodobé dobrovolné transporty mladých lidí, kteří namísto objevování krásy domova putují periferiemi globální vesnice, aby všude zažili to samé, by se možná měly zakázat, což jistě nejde.

Já pokud možno necestuji nikam a nikdy, jen do Bratislavy, Košic a Vratislavi, tedy ze zahraničních destinací, pak sem tam Praha a Ostrava, když mám jmenovat nejčastější tuzemské cíle. Vždy vím proč tam jedu a pokaždé jsem překvapen, že jsem zažil úplně něco jiného, než jsem čekal. Střední Evropa dnes není nijak rozmanitá a i ve vyjmenovaných městech po „M“ to vypadá podobně. Nejvíc exotiky člověk zažije v jídelních vozech, dokonce ani nemusí opustit už neexistující hranice Česka, aby si užil dobrodružství a kapičku romantiky.

Ráno z Brna na Slovensko vyjíždí vlak Avala, jmenuje se podle malého kopce u Bělehradu a číšníci jsou Srbové. Vždy záleží na směně a náladě. Zoran se narodil v Záhřebu, považuje se za Jugoslávce a komunistu a celou balkánskou řež považuje za debilitu, což je jistě zjednodušující pohled, ale on to tak prostě cítí. Srbští číšníci, když mají den, obsluhují radostně, donesou domací rakiju navíc a neopomenou účet zarovnat tak, aby člověk odcházel, klidně už v Břeclavi, uspokojen, že jel s opravdovými muži horké krve. Když mají srbští číšníci horší náladu, nedočká se člověk ani pálivé papričky ani účtu, tak to má být, všechno pravé je jen od srdce, ani kuchyň nejde zautomatizovat. Nebudu se tu rozepisovat o dalších národech na kolech, které vaří dobrá i otřesná jídla na českých pražcích. Maďaři jsou dobří na Guláš a Poláci mají nejlepší polévky, Slováci a Češi jsou klasicky bezradní, ale každý ať si odzkouší sám. Podstatné je, že není třeba vystrčit nos z domácí kotliny, abychom si mohli udělat obrázek o světě za našimi kopci.

Čtenář může získat snadno dojem, že brojím proti cestování a poznávání nových lidí a krajů, to je pravda, nicméně když to má hlavu a patu, pak návštěva starých či nových kamarádů smysl dává. Toto pondělí jsem třeba v jedné bratislavské hospodě potkal Roba, neznali jsme se předtím, a tak jsme si byli vzácní, jako bychom se odteď měli vídat nějak pravidelně. Když už nám přestali nalévat borovičku, protože se prý blíží zavírací hodina, prohlásil Robo, že nejsem zdaleka tak tlustý jak vypadám, ale že mám pod bundou bombu, a že on má odpalovací spínač. Mají jedinou šanci, když nám ještě dají „po pohárku“, to se taky stalo. Nakonec i my s Robem jsme museli platit ponižujícím způsobem: kartou, protože hotovost se kamsi vypařila.

Stáli jsme pak chvilku před americkou amabsádou a přemýšleli, jestli nemáme ten vtip s bombou zkusit i na místní policejní hlídku, ale vypadala nějak unaveně, bez humoru, tady by nám nanejvýš poradili cenu levných letenek a doporučili nejbližší hostel, o nich prý Američané točí na Slovensku i filmy, Robo byl totiž filmař, takže se v tom vyznal. Nakonec jsme zjistili, že jsme normální chlapci a noc pomalu končí, podali jsme si ruce a rozešli se domů. Cestou domů ve vlaku u perkeltu jsem lámanou historku včerejší noci vyprávěl maďarskému kuchaři, smál se podezřele často, nerozuměl ani slovo a já se opět cítil jako Hanzelka se Zikmundem, jako muž tisíce řemesel a znalostí, které jsem na své cestě tak udatně prokázal.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.