Svoboda, nebo bezpečí?

Ivan Štampach

Ve jménu svobody a bezpečí jsme svlékáni na veřejnosti a čtou se naše soukromé e-maily. A nebezpeční levičáci s neodpovědnými humanrightisty pořád dokola požadují dodržování lidských práv.

Byly doby, sám je ještě pamatuji, kdy hlavní výtkou občanům obývajícím spíše levou část politického spektra bylo to, že jsou odpůrci občanských svobod. Dnes se situace nenápadně obrátila. Dnes nebezpeční levičáci obtěžují v různých občanských sdruženích a vůbec v nevládním a neziskovém sektoru. Nespokojí se s právem, který jim jako občanům přiřkl pan prezident, jednou za pět let uhradit lístkem vhozeným do urny náklady té nebo oné strany na volební kampaň. Takové helsinské výbory v různých zemích, i u nás, obtěžují se svým širokým pojetím práv střídající se garnitury už od konce osmdesátých let.

Dnes se nepřizpůsobiví humanrightisté odvažují vyžadovat, aby se plnila např. všechna práva uvedená v Listině základních práv a svobod, např. i to, které je uvedeno v článku 10.1., že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, že vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Dále pak, že jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem, jak ukládá čl. 11.3.

S levičáckou drzostí požadují, aby se respektovalo tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením, počítají-li se k podobným i krátké textové zprávy a hovory přes mobilní telefon a celá elektronická pošta (srv. čl. 13). Požadují podle čl. 24 téže Listiny, aby nejen stát, ale i obce a zaměstnavatelé dodržovali například vůči Romům, že příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Někteří jdou v levičáckém extremismu tak daleko, že žádají, aby i u této etnické skupiny bylo uplatněno právo na vzdělání v jejich jazyku a právo užívat jejich jazyka v úředním styku, jak to zatím prázdnými slovy zaručuje č. 25, 2 Listiny.

U levicových fundamentalistů nepřekvapí požadavek, aby ústavní Listina práv nebyla hadrem na podlahu, nýbrž nanejvýš závaznou právní normou, když ve své IV. hlavě (články 26—35) zaručuje, že stát bude vůči občanům chránit mj. jejich sociální práva, z nichž notoricky známá a permanentně porušovaná jsou např. právo na spravedlivou odměnu za práci (č. 28), právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30), tedy i na to, aby stát obstaral prostředky na naplnění tohoto práva. Předmětem ostrých rozepří bylo naplnění ústavního práva na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon na základě veřejného pojištění (č. 31). Strážci ústavnosti toto ústavní právo občanům pro danou chvíli upřeli.

Další a další práva občanů se v rychlém sledu ignorují, zákony a mezinárodní smlouvy na hraně ústavnosti je výslovně omezují. Ač je to k nevíře, máme senátory, kteří, naštěstí zatím neúspěšně, usilovali o to, aby nás občany mohli zavřít za použití některých geometrických tvarů v některých odstínech (k nimž se oni sami před dvaceti a více lety hlásili), zatímco jiný odstín téhož tvaru by byl žádoucí, ba doporučený. Někdy se jako důvod takových experimentů se svobodou uvádí obava z případného návratu „starých struktur“. Je obzvlášť pikantní, že dochází k omezování občanských a lidských práv proto, aby se neobnovil režim omezující občanská a lidská práva.

Hlavní záminkou v tomto desetiletí však bývá bezpečí. Různým vládním i privátním institucím se předávají o nás značné objemy velmi intimních údajů, na letištích si nás úředníci a úřednice v poslední době elektronicky svlékají. Pochopitelná snaha přežít, ale i touha nemít bolístko, nebýt zraněn, ba ani obtěžován nadměrným hlukem a nepořádkem, se klade do popředí. Tradiční liberální repertoár občanských svobod se jí postupně obětuje. Ve staletích, kdy se uplatňoval étos odvážného občanství, měli lidé také pud sebezáchovy. Ale nebyli změkčilí a pohodlní a svoboda jim stála za určité riziko.

Svoboda jako heslo na prapory a svoboda jako kontrolovatelná realita společenského života není totéž. Příkladem budiž svoboda tradičně označovaná jako svoboda slova. Vzpomínám, že jsme se jako středoškoláci před polovinou šedesátých let ptali třídního profesora, jak to je s touto svobodou u nás. Proč není dovoleno svobodně kritizovat vládu. On taky vyslovil politování, ale srovnal komunistické režimy se zeměmi svobodného světa takto: „U nás nesmíte kritizovat prezidenta, vládu, poslance, stranu, ale když budete v zaměstnání například prostřednictvím odborů kritizovat šéfa, pokud se v této kritice shodnete s jinými, můžete prorazit. Za železnou oponou mohou kritizovat nejvyšší politické představitele, jenže tato kritika je úplně neškodná a nemá žádné důsledky, ale zkuste tam uplatnit svobodu slova ve formě kritiky šéfa!“ Z této staré vzpomínky mi plyne přinejmenším výzva opatrně posuzovat řeči o svobodě a reálnou svobodu. Zvažovat, která svoboda a pro koho je garantována, jaké svobody jsou planou deklarací a omluvou horších věcí.

Liberální nálada vyvolala smršť neškodného petičního žvanění. Podobné je to s demonstracemi. Dostal jsem dnes výzvu, v níž čtu: Chtěla bych Vás pozvat dne 18.1.2010 od 15,00 hod. na Václavské náměstí (spodní část) v Praze, kde  se uskuteční  protestní akce s výzvou UŽ VÁS MÁME DOST! …Akci podpoří tito účinkující: písničkář… Přijďme našim nemorálním politikům sdělit: UŽ VÁS MÁME DOST! Pomozme změně! Naši vrcholní politici naprosto selhali. Musíme na ně vytvořit dostatečný tlak, aby odstoupili. Jen masový nesouhlas může mnoho změnit

Nedovím se, proti kterým vrcholným politikům mám demonstrovat a jaké jejich nemorální činy tam budu odsuzovat. Nevím, sejdou-li se na dolním konci Václavského náměstí samí morální a bude-li to na vstupu někdo kontrolovat. Ukáže se až na místě, že svolavatelka má nějaký politický směr, který se jí jeví morální, a já, pokud bych tam šel, budu případně demonstrovat pro něj? Ale demonstrovat se bude, budou se v rychlém sledu vydávat petice. Máme přece svobodu. Policie nás nerozežene. Bude to jako s volbami podle jednoho (možná až příliš radikálního) sloganu: Kdyby mohly něco změnit, byli by je už dávno zakázali. Je to prostě snadné a je to levné.

Myslím, že otázku občanských svobod a lidských práv je třeba vymanit z nudných a hlavně neškodných školských kategorií a v nové diskuzi ukázat její vysokou aktualitu. Ukáže se, jak explozivní téma to je. A na jaký odpor požadavek reálné svobody narazí, až získá v občanském životě větší podporu.