Günter Grass nesmí do Izraele, tedy i kdyby chtěl, jak podotkl ministr zahraničí židovského státu v interview pro novináře. Akce slavného německého spisvatele přinesla reakci, která nepřekvapila, skoro jako by si ji pro případnou polemiku, anebo také obhajobu, komponoval sám autor. Jistě se objeví v příštích týdnech a měsících nejen nové interpretace textu Güntera Grasse (a politického podstaty v něm), ale veřejným mediálním slyšením budou podrobeny motivace k jeho sepsání. Čím na sebe ještě gdaňský rodák může upozornit v mimoliterárních, tedy i v případě takto populární osobnosti salóních, kruzích? A co může literát, který už má Nobelovku, ztratit? Zodpovězení obou otázek může být zajímavé, něco to odhalí, něco naopak ještě více přikryje, ale podstata kauzy minulého týdne tkví někde jinde.

Grass svou nespornou autoritou připoměl nutnost otevírat debaty, do kterých se nám moc nechce. Máme černé a bílé a nějak s nimi hrajeme, zvlášť když partie skoro pokaždé skončí pro nás vítezně, anebo nanejvýš remízou, takto vedeme dialog od konce druhé světové války a není pravda, že by to bylo marné a bez praktického užitku. Status quo některých témat udržuje v harmonii rozpor mezi nezpochybnitelnou svobodou slova, kterou naše společenství vyznává a novodobým kodexem etikety, řekněme herním plánem, podle něhož se řídí chování a jednání společnosti. A rozhodně tím nemyslím, že tu etiketu vytvořila nějaká tajemná síla v zákulisí, nějaké židovsko-zednářské souručenství, naopak tuto etiketu jsme vytvořili sami před desetiletími a z pochopitelných důvodů, byla reakcí na zločiny a zvěrstva, kterých se Evropané dopustili. Dnes jsme v situaci, kdy podle tohoto „jízdního řádu“ žádné vlaky nejezdí, ale naopak hrozí, že nám chybí aktualizovaný grafikon, abychom zabránili rozjezdu nových pohrom. V tom spatřuji hlavní střet mezi hlasy útočícími a hájícími Grasse literární, ovšemže navýsost politický a filozofický, text otištěný v minulém týdnu.

Postoj Güntera Grasse není nikterak ojedinělý, esejů, článků a úvah na toto téma bylo a bude publikováno nepočítaně. Klíčem k přemýšlení o poselství Co musí být řečeno je jeho forma. Přední evropské deníky, později noviny a časopisy po celém světě, otiskly báseň. Už to samo o sobě je šokující mediální odhalení. Kdy naposledy byla poezie v hlavní roli? Grass mohl poskytnout rozhovor, anebo někam napsat, co si o věci myslí, ale zvolil verše. Básnění v novinách patří minulosti, a i když by to bylo krásné, ani Grassův výkřik na tom nic nezmění a autorovi nepochybně v prvním plánu ani nešlo o popularizaci skoro mrtvého „žánru“. Využil spíš formu, kterou už pořádně nikdo neumí číst a vnímat, aby jí vyjádřil témata, o kterých nechceme číst a nechceme je vnímat, neboť jsme je odsunuli na okraj společnosti, někde mezi nácky či levicové fundamentalisty. Právě v tom, že Grass nenapsal jen pár vět v próze je skyté další a možná ještě důležitější poselství, než samotný obsah „básničky“. Dobrovolně tabuizovaná témata nerozkrývá dnešní žurnalistika, ani mainstreamový filozoficko-akademický elektorát seskupený kolem médií.

Co tedy musí být řečeno? Netuším jestli má Grass ve věci Izraele a Iránu špetku pravdy, dva pytle pravdy nebo se kardinálně plete ve věcech geopolitiky naší zeměkoule. Je to jedno. Rozhodující je reakce, která byla autorem nejen očekavaná, ale domnívám se, že si ji i přál. Jenom díky reakcím z nejvyších míst planety, které dělají z gramotného Němce, který sám doborvolně přiznal svoji nacistickou minulost, antisemitu a nepřítele Státu Izrael, se z textu otištěného v novinách stává něco víc, než jen pár za sebe a pod sebe řazených písmen. I díky estetickému kontextu obou stran, jedné otevřené, i třeba scestné, debatě a druhé setravávající na starých postulátech, že o něčem se prostě nemluví, vyšla v Suddeutsche Zeitung literatura. Úkolem spisovatele není neomylnost, ale také boj se schématy a klišé. Autor nese odpovědnost za to co napsal, ale také má povinnost formulovat tam, kde běžná řeč nestačí. Grass ví, že přednáškou o Blízkém východě by se vyjádřil jen k této otázce, literatura mu umožňuje se vyjádřit obecněji k nám samotným, naši obavě pustit se na tenký led zafixovaných tvrzení. Pokud se Němec, ale v menším to platí i pro ostatní národy, nepostaví automaticky na stranu státu, který vznikl na největší lidské tragédii Made in Germany, pak je duchovním spolupachatelem minulosti, a nikdo nebere ohled na to, že se může stát pachatelem křivd současnosti či budoucnosti.

Bytostný vypravěč dokázal použít báseň proti próze, aby odvyprávěl tíseň, která souvisí z nadbytku slov, která nemají vnitřní obsah a jsou ze starého slovníku. V předvelikonočním čase se Grass pokusil vtělit do slov druhých život a použil k tomu literaturu, kde vše nemusí přesně sedět a být ověřené ze tří nezávislých zdrojů. U básně totiž nehraje vždy zásadní roli co se v ní říká, ale podstatný je rytmus a to schované uvnitř, byť jde o poemu psanou v próze.