František Ferda se narodil 31. března 1915. Jeho věhlas nebyl jen místní, ani jen český — byl znám i za hranicemi, a to nikoli proto, že by podnikal časté a úspěšné zahraniční cesty. Spíš překvapoval tím, že dokázal stanovit diagnózu i terapii „na dálku“, aniž by pacienta viděl; v italských novinách psali, že Pater Ferda je „muž, který dokáže stanovit diagnózu pacienta i na vzdálenost stovek kilometrů“. On sám, myslím, nebyl opojen svou schopností vypovídat „jasnovidecky“ i o skutečnosti velmi vzdálené; spíš obdivoval a hledal rovnováhu — v životě, v blízkém okolí, ve světě kolem. To obdivoval, ale s úžasem věřil a věděl, že co platí tady, platí nějak univerzálně.

Posledních asi třináct let svého života prožil Pater Ferda v Sušici. Léčil na dálku: nechtěl se setkat s pacientem, potřeboval jen znát jméno a přesné datum narození, aby stanovil zdravotní stav, potíže pacienta i léčbu. Upravoval pacientům dietní režim, upozorňoval na negativně působící součásti životního prostředí, třeba barvy nebo některé látky. Z vlastní zkušenosti (a píše o tom) to poznal i Bohumil Hrabal. I vrcholoví sportovci, kteří se ho ptali na formu — svou i soupeřů; kněz ze Sušice uměl o jejich tělesném stavu vypovídat, i když žili třeba na druhém konci světadílu; stačilo mu jméno a datum narození.

Nikdy jsem si netroufal vykládat o svém setkání s Paterem Ferdou. Až teď — vlastně ani teď ne! Původně jsem chtěl mluvit o konkrétních případech, které znám; zvláště o tom, jak známí lékaři ověřovali jeho diagnózy laboratorními texty. Když jsem to sepsal na papír, až jsem se zděsil. Vypadalo to jako propagace jasnovidectví, jako oslava toho neznámého mezi nebem a zemí — a to jsem nechtěl. Také bych musel být impertinentní a mluvit o případech a lidech ještě žijících — ani to nechci. Mluvit budu o myšlenkách Patera Ferdy, o jeho myšlenkách a postojích ke světu, k přírodě — a k řádu, který vše obepíná, objímá a vším prochvívá.

Pacient je „nedílnou součástí přírody,“ říkal. „Všechno, co potřebuje nebo mu škodí, má kolem sebe… jídlo, oblečení, nápoje, bydlení, pracovní prostředí. Terapie vychází z principu přirozených vztahů lidské bytosti s jejím okolím, přirozených, tedy daných přírodou.“

Jeho slova se mi stále vracejí: nemoc a zdraví jsou vedle sebe — vždyť v přírodě je rovnováha, je v přirozeném stavu, a to jak jedince, tak také, myslím, celého společenství, společnosti.

Naše společnost není zdravá. Nebyla, když dlouhá léta věznila lidi jako Pater Ferda. Prošel mnoha věznicemi. Poznal Bory, Jáchymov, Mírov, Leopoldov, Valdice… A není zdravá ani dnes: V parlamentu si ukazují prostředníček a zesměšňují, jak má kdo upravený účes, neargumentují, ale utloukají se navzájem ideologickými hesly. Druhého je třeba zesměšnit, překřičet a ukřičet. Je to nedůstojné. Kam se podíváte, prosazuje se nikoli myšlenka, ale nekultivovaná brutalita.

To není vada ani nemoc demokracie, ta nemocná být nemůže. Je to nemoc společnosti. Nemocná společnost nemá sílu ani odvahu být demokratická — tu má jen zdravá společnost.

„Odkud je nemoc — odtud je také lék,“ říkal Pater Ferda. Lék na dnešní ubohost musíme najít v sobě. Jeho slova mě provázejí na cestách po Šumavě a jižních Čechách, po přilehlém Bavorsku i Rakousku. Obdivuji čistě upravené kostely, kapličky i křížky v polích, lavičky u cest — to vše je součástí krajiny a její tradice — a je to dílo generací. To vše nás přesahuje, náš život i „naší dobu“. Náš vztah k tomu všemu, co nás přesahuje, churaví. Zdraví mu přineseme, když znovu získáme pokoru a respekt k tomu, co nás přesahuje: k tradici a k dílu našich předků. Pak najdeme tam, odkud je nemoc, také lék.

„Odkud je nemoc - odtud je také lék,“ říkal Pater Ferda. Není už pozdě na to, abychom i my tomu ještě rozuměli?