Škoda rány, která padne vedle. Toto rčení sedne na Nečasovu vládu jako ulité. Kdyby tiše v studu demontovala sociální stát a hloubila příkopy ve společnosti, vem to čert. Jenže ona má ještě tu sílu se svým kritikům smát do očí.

Nejde jen o nadřazený přístup k nespokojeným lidem v ulicích — někteří se o sobě dozvědí, že jsou skoro fašisty, jiní mohou rovnou čekat v podloubí pár facek. Stejně arogantně se kabinet chová i v Poslanecké sněmovně. Když chce opozice zařadit na pořad plenární schůze některé ze žhavých politických témat, jako je čerpání peněz z evropských fondů nebo organizační destrukce sociálních úřadů, setká se při zamítavém hlasování s lesem koaličních rukou. Přitom kde jinde by se měly otázky sužující média, státní zaměstnance i řadové občany otevírat než v parlamentu.

A když už není úniku, například u interpelací nebo v nedělních televizních debatách, tak se opoziční politici dozvědí, že za vše zodpovídá šest let nevládnoucí ČSSD - audity nakládání s evropskými prostředky počínaje a korupcí na ministerstvech konče.

Ani u toho to ovšem nekončí. Kdo příliš šťourá nebo má příliš mrštný jazyk, schytá ránu pod pás od samotného ministerského předsedy. Stěžuje si předsedkyně Akreditační komise Vladimíra Dvořáková na nabubřelost a neprofesionalitu ministra školství? Je označena za „přední českou marxistku“. Pojmenuje ústavní soudkyně na odchodu Eliška Wagnerová vládní reformy jako „asociální“ a „šílené“? Den jejího konce v úřadu je pasován na „svátek“.

Občas vypomůže i prezident. A tak se z nespokojených lékařů stanou „vyděrači“ a z rebelujících vysokoškolských studentů „paraziti“.

I kdyby se každý den ve Sněmovně pátralo po tom, má-li vláda důvěru či nedůvěru poslanců, nebude to na škodu. V úterý opozice opět prohrála. Stihla ale aspoň během několika hodin nastavit pravicové koalici zrcadlo.

Potíž je v tom, že ani ozvěny sněmovního jednání k brzkému konci vlády nepovedou. Možná jen naštvanost účastníků protestů na náměstích o kus stoupne. Třeba i zesílí volání po „skutečné demokracii“, jiné než je ta dnešní. Jakoby snad výběr ministrů veřejnou anketou a schvalování kdejaké ptákoviny referendem zajišťovalo život v harmonii, prosperitě a sociálním smíru. Kdeže! Ovšem vysvětlete to těm, co den za dnem pozorují přehlídku toho nejhoršího, co může trhu podléhající zastupitelská demokracie nabídnout…

Může ale vláda padnout jinak? Existují alternativní cesty vedoucí k jejímu konci než hlasování poslanců nebo smetení nabroušeným davem?

Dejme tomu, že by prohlédlo nejméně šestnáct koaličních zákonodárců. Nebo že by si sečetli dvě a dvě a došli k závěru, že každý příští den Nečasova kabinetu znamená úbytek dalších a dalších voličských hlasů.

Zatím se na zadní nejčastěji stavěly Věci veřejné. Jenže ty jsou symbolem této vlády a její největší ostudou zároveň. Kromě toho - po pádu kabinetu si už v politice ani neškrtnou.

Po středě odchází jen jejich ministr školství Josef Dobeš. Údajně proto, že chtít po jeho resortu další úspory je nereálné a on snižování učitelských platů nechce asistovat. Bylo by to dojemné, kdyby zbytek véčkařských ministrů další utahování opasků ve školství nepodpořil. To si jen Dobeš, který dosud pokazil, na co sáhl, našel zdánlivě důstojnou záminku pro opuštění děravé kocábky. Schválně — uklidní to akademickou obec? Potvrdí se spekulace, že víc než reformní vysokoškolské zákony vadil kuriózní ministr? A zamáčknou naopak slzu uchazeči o diplomy z plzeňských práv?

Buď jak buď, Dobeš-ministr končí, zatímco Věci veřejné, včetně Dobeše-poslance, zůstávají. A další partneři? V ODS to sice bublá, ale odejít z vlády by zároveň znamenalo hodit přes palubu Petra Nečase. Leč náhradního lídra modrý tým nemá, byť cynickými necity přetéká.

Zbývá TOP09. Ne snad že by se mohla kát za reformní amok. Víc by bylo logické, kdyby si ona nebo její předseda sbalili svých pět švestek kvůli totální neshodě mezi koaličními stranami na evropském pobývání a zahraniční politice ČR.

To by ale ze sebe Karel Schwarzenberg nesměl dělat kašpara.

Tento tvrdý soud mrzí mne samotného. Vždy jsem si vážil Schwarzenbergovy noblesy, lidskosti, neagresivity. Tak jsem si vždy představoval důstojného názorového oponenta, takového, s nímž člověk vedle odlišných stanovisek dokáže najít i řadu styčných bodů. Jenže Schwarzenberg se do politiky ve skutečnosti nehodí. Není zásadový a slovo šlechtice dávno devalvoval.

Z vlády odcházel kvůli Jiřímu Čunkovi. Neodešel. Z vlády odcházel kvůli Ladislavu Bátorovi. Neodešel. Z vlády odcházel kvůli Nečasovu nepodpisu fiskální smlouvy EU. Neodešel. A patrně neodejde ani kvůli prezidentské kandidatuře. Ve skutečnosti je se sebou a svojí stávající rolí spokojený.

A protože se rád směje a rád rozesmává své okolí, poskytl v uplynulých dnech hned dva rozhovory k popukání. Respektu 12.3. prozradil, že nikdy nepožádal premiéra, jehož formálně zastupuje, o schůzku, kde by se jej pokusil přesvědčit o nutnosti podepsat fiskální pakt. Pouze se začátkem února na patnáct minut potkali za účelem žehlení jedné teatrální osobní přestřelky. Ministr zahraničí také řekl, že vyčkává, až nastoupí nová hlava státu. Pak snad prý otočí i Nečas. „Teď vyčkám a uvidím, jestli a jaká změna nastane, žádný jiný plán nemám,“ přiznal Schwarzenberg. Co bude Českou republiku čekat do té doby? „Bude pokračovat to, co už zjišťujeme nyní, a sice že se naše váha v Unii snižuje.“ Kníže má ale oficiální důvod zůstat: „Ještě jsme úplně nedotáhli reformy. Když budou hotovy, potom si mohu klást otázku, kdy odejdu.“ Jistě, reforma daní, zdravotnictví či sociálního systému by se bez čiperného workholika Schwarzenberga nepohnula…

Podobně vtipně zhodnotil 15.3. v Právu proces s šéfem poslanců VV Vítem Bártou. „Tato vláda tím soudem strašně ztrácí na vážnosti a prestiži, to je jasné,“ konstatuje předseda TOP09. Se stabilitou vlády to ale neotřese, poněvadž Bárta v ní nesedí. A vztah Karla Schwarzenberga k Věcem veřejným? „Spolupracovat spolu můžeme, ale jestli mají moji důvěru, je jiná otázka.“

Dostáváme se tím zpátky na začátek. Důvěra není ani mezi koaličními partnery. Hlasování ve Sněmovně ale vyznívá jinak. Jsme svědky pokrytectví a trapnosti. Karel Schwarzenberg mimo toto bahno nestojí. On je naopak brání a chrání vlastním tělem. Kdo doufá, že on bude motorem změny, je vedle jak ta jedle.

Odkud tedy může změna přijít? Jedině z příštích voleb, byť by měly nastat až v řádném termínu. Má to i své výhody. Je úkolem dnešní opozice se na vládnutí řádně připravit. Přijít s vizí správy země, získat podporu širší občanské veřejnosti, opřít se o expertní podklady, vyhnout se experimentování. Ministrů cynických, poťouchlých, ale hlavně nekompetentních už bylo dost. O bezostyšném tunelování důvěry v demokratický systém ani nemluvě.