Nebát se volby

Jiří Guth

Případnou volbu mezi silnější Evropou a demokratickou suverenitou členských tzv. národních států nemusíme odmítnout. Když víme aspoň přibližně, co chceme, je naše optimální řešení opravdu bližší jednomu z těch dvou pólů.

Jakou budoucnost bychom si vybrali, kdybychom se museli rozhodnout: buď (a) přijmout silnější formy Evropské unie a širšími pravomocemi regulovat vnitrostátní politiku jednotlivých evropských zemí, nebo (b) hájit parlamentní demokratickou suverenitu v obnovených národních hranicích?

 Paul Linden-Retek, doktorand práva a politické filozofie na Yale University, ve svém blogu před časem navrhoval v takové situaci jakýsi úkrok stranou. Neodvolával se však na Járu Cimrmana, leč na Slavoje Žižka a použil banálnější výraz odmítnout volbu. Předmětný text zanedlouho z webu zmizel — netroufáme si soudit, zda to byl výraz sebekritiky, ale připusťme to jako možnost.

Vyhraněná volba mezi silnými evropskými strukturami a silnými „národními“ státy je zatím jen hypotetická, ale nějaký postoj k ní zaujmout můžeme. Koneckonců někam resp. někomu jsme přece jenom svou moc svěřili a příště nejspíš zase svěříme. Tedy pokud se nechceme vrátit k atomizovanému, snad prehistorickému společenství.

Traduje se starý vtip bratrů Marxových, ve kterém Groucho odpovídá na každodenní otázku „Čaj nebo kafe?“ geniálně zvláštním „Ano, prosím!“. Jenomže takhle geniálně zvláštně (hodnocení Lindena-Reteka) lze přece odpovědět i na otázku, kterou on sám pokládá za velikou: Jak by se Evropané mohli změnit na evropské občany? Ano, prosím.

S výzvou „odmítněme tu volbu a svobodně znovu definujme sami sebe“ si nelze nějak jednoduše poradit. Formulace jinými slovy, že je potřeba „hledat zcela nové vztahy mezi jednotlivými občany a nadnárodními liberálními strukturami Evropské unie“ sice také dává vyniknout pokoře a jednoznačnosti (to míním ironicky, aby bylo jasno), ale o niterné motivaci k takovému úkolu říká pramálo. Skeptika může napadnout, že je to jen faktické šidítko, aby nám nebylo líto, že na principiálně demokratické, ale přitom vyprázdněně suverénní instituce členských států zbude jen omezená péče například o základní školství a hlavně o implementaci unijních předpisů.

Proč ale taková lítost? Jestli jsou unijní orgány nutné ke zvyšování „schopnosti národních i místních obyvatelstev udržet si suverenitu svých územních zájmů a záležitostí, které jsou nyní pod značným tlakem globalizace“, tak si odpusťme rituální taneček s „odmítnutím volby“ a prostě dejme institucím EU silnější demokratickou legitimitu.

Podle Lindena-Reteka je prý už u konce éra „výstupní legitimity“. Evropané totiž dosud podporovali nadnárodní integraci „kvůli tomu, co jim hmatatelně přislíbila a částečně i poskytuje: snížení překážek obchodu, jednotný trh, vyšší míru produktivity, možnosti svobodně cestovat a větší globální vliv.“ Tak na to všechno máme asi zapomenout, protože nastupuje legitimita vstupní: vznikne nadnárodní veřejná sféra a my sami, demokraticky jako občané, budeme moci ba dokonce muset předkládat podněty a vize evropské budoucnosti.

Nejsou to trochu naivní resp. hraběcí rady? Snad jsou vedeny těmi nejušlechtilejšími pohnutkami, totiž obavami z aktuálního vzestupu xenofobního, šovinistického, protiimigračního a rasistického myšlení i v „tradičně nejprogresivnějších státech“ (divná nálepka, není-liž pravda), např. Francii a Nizozemsku. I já mohu sdílet obavy z obnovování národních identit na úkor bytostně demokratického (liberálního, humanistického, progresivního…) stírání „hranic mezi nimi a námi, mezi těmi, kteří jsou přijati a těmi, kteří nejsou: ať už jde zjevně o cizince nebo členy národních menšin, např. Romy, homosexuály, nebo dokonce chudé či bezdomovce“ (slovy Lindena-Reteka). Jsem ale praktik aspoň natolik, abych otevřeně přiznal, že chci dát unijním orgánům moc a legitimitu bránit případnému obnovování takových hranic ze strany suverénních národních institucí. Netěší mě, že ony orgány EU to v aktuálním případě Maďarska dělají podobně neohrabaně jako před časem ve vztahu k Rakousku po vzestupu Jörga Haidera.

Aspoň ale přiznávám, že na konvenční parlamentní demokratickou suverenitu v obnovených národních hranicích můžeme resp. musíme rezignovat. Nemohu si pomoci, podle mě toto měřítko, tato organizační úroveň se už nejspíš přežila. Část státní moci -jíž jsme dosud zdrojem- věnujme po pečlivé rozvaze orgánům EU a jinou část decentralizujme, přenesme na regionální a lokální úroveň. Pod „ochranou“ unie (před globálním kapitalismem) hledejme a budujme alternativu zdola. Tady - ostatně i tam- dole je totiž ta společnost, která se nemá a hlavně nedá škrtnout!

P.S.: Znovurozdělení podstatné části státní moci mezi unijní a regionální úroveň by se asi s trochou patosu či spíše přehánění přece jen dalo označit jako svobodné znovudefinování sebe sama.

    Diskuse
    March 23, 2012 v 5.50
    Falešné dilema
    Tahle úvaha mi zní jako zoufalé rozhodování po uši zamilovaného mladíka, zda se má vzdát své vyvolené a zůstat sám, anebo se má oženit a nechat si život řídit despotickou tchyní.

    Cimrmanův krok stranou umožňuje vystoupit zevnitř problému a podívat se na zdánlivě beznadějnou situaci z širší perspektivy. Což takhle se oženit a odstěhovat daleko od tchyně?

    Samozřejmě že potřebujeme evropskou integraci. Samozřejmě že integrace znamená posílení evropských institucí. Ale copak evropské instituce musí být bruselští Velcí bratři z bajek Václava Klause, copak to musí být nějací Oni, zlí evropští komisaři, které nikdo nevolil a kteří nám berou naše demokratická práva? Už teď má Evropská unie i demokraticky volený parlament, jenom ho naši politici, nejusilovněji právě ti, kteří nás nejvíc straší ztrátou suverenity v Evropě, odsouvají, seč mohou, stranou, snaží se ho obcházet, jak jen to jde.

    Evropská komise se opakovaně pokoušela prosadit do evropského práva softwarové patenty po americkém vzoru, a Evropský parlament, podporován demonstracemi aktivistů, to zatím pokaždé zarazil. Bohužel se nepodařilo podobně zatrhnout patenty na dědičnou informaci. Teď se snad Evropský parlament postaví proti ACTA.

    Evropská unie nemusí zanmenat jen diktaturu Merkozyho, oddanou německým bankám, ani nadvládu Evropské komise, jmenovanou na základě zákulisních politických machinací, nad demokratickými institucemi. Evropa může být i řádnou demokratickou federací, neexistuje jediný důvod proč by demokracie musela být omezena jen na lokální úroveň. Jen si tu demokratickou Evropu musíme vynutit, možná přímo vybojovat a vybudovat, zdola.

    Hlavně si nesmíme nechat namluvit, že před námi leží volba mezi demokracií a Evropou.
    March 23, 2012 v 12.31
    Dvě poznámky
    Obávám se, ze v konkrétním a dílčím případě tzv. fiskálního kompaktu se opravdu o volbu mezi demokracií a Evropou jednalo. Nečas ovšem volil proti Evropě, nikoliv pro demokracii, aby bylo jasno.

    Volně podle úvodní analogie kolegy Macháčka: jsem pro svatbu, ale vím, že teď rozhodně nemáme peníze na vlastní bydlení. Jen věřím, že si časem dokážeme našetřit (= demokratizovat EU). Někteří respektabilní oponenti ale říkají, že to možné prostě není, ať už z principu nebo za daných a předpokládaných okolností.