Diváckou cenu na letošním ročníku festivalu Jeden svět získal švédský film Banány na pokračování (Big Boys Gone Bananas!*). Dokument o zápasu malého nezávislého filmového studia s mezinárodní korporací, zápasu zatím překvapivě úspěšném, je natolik pozoruhodný a inspirativní, že si zaslouží připomenutí.

Švédský filmař Fredrik Gertten natočil v Nikaragui dokument zachycující pracovní podmínky na banánových plantážích firmy Dole. Ta používáním levných pesticidů způsobila nevratné zdravotní poškození množství pracovníků. V následném soudním sporu vedeném poškozenými korporace prohrála. Gerttenův film měl být premiérově uveden na filmovém festivalu v Los Angeles. Korporace se ale pokusila uvedení filmu a jakékoli publicitě o něm zabránit, za použití najatých lobbisticko-„novinářských“ firem a právníků. V Los Angeles film sice uveden byl, ale mimo soutěž a s potupným prohlášením vedení festivalu, nadiktovaným formou Dole a  označujícím obsah filmu za nepravdivý a jeho uvedení za jakýsi odstrašující příklad pro ostatní dokumentaristy.

Další kolo boje se přesunulo do Evropy. Ve Švédsku se o filmu přirozeně mluvilo a psalo, a měl být uveden do kin. Dole se i zde pokusila obvoláváním novinářů, kteří o věci psali, bránit publicitě, a na autory filmu byla podána žaloba. Dostávali nezakryté výhrůžky finančním zruinováním. Pak se ale události začaly vyvíjet poněkud nečekaně. Dva poslanci švédského parlamentu, sociální demokrat a konzervativec, uspořádali promítání filmu přímo na parlamentní půdě, jako součást boje za svobodu slova. Bezmála všichni švédští poslanci pak podepsali dopis firmě Dole, požadující nápravu věcí.

Mezitím se do hry vložil jistý bloger, který objevil v nabídce velkého domácího občerstvovacího řetězce ovocný salát od Dole a stěžoval si na to vedení řetězce. Nebyl sám. Firma se rozhodla produkty od Dole nekupovat a spor se přesunul z kulturních stránek novin na ty ekonomické. Největší švédské maloobchodní řetězce svolávaly krizové porady, co s těmi zatrolenými banány dělat. Nakonec největší světový producent ovoce a zeleniny tlaku ustoupil, žalobu stáhl, dokonce po další soudní tahanici připustil i uvedení filmu ve Spojených státech a jeho tvůrcům vyplatil milionové odškodné.

Pohádka ze severního království, kde ještě vládne pravda a láska, chtělo by se dodat. Kdo z českých diváků po opuštění kina nezalitoval, že nežije ve Švédsku, asi projekci prospal. Zároveň ale je film i mrazivou sondou do prostředí těch, kdo „přešli na temnou stranu“, jak se mezi novináři (zřejmě nejen ) v USA říká těm, kdo se z kritiků korporací stávají jejich dobře placenými obhájci. Pohodlnost žurnalistů, kteří ochotně přebírají předžvýkané interpretace od jedné strany, v tomto případě od Dole, se ukazuje jako nemenší hrozba než samotná chamtivost velkých korporací, které, jak řekl při jiné příležitosti jiný z režisérů na Jednom světě, se potřebují šířit jako rakovina.

A ještě něco ukázala banánová pohádka. Svoboda slova není pravicová ani levicová, je něčím, co spojuje nejen dva poslance protikladných stran politického spektra, ale i dvě natolik rozdílné skupiny diváků jednoho filmu, jako byli švédští zastupitelé a nikaragujští dělníci z banánových plantáží. Úsilí jednotlivce, který se nebojí „za svou pravdou stát“, zmůže velké věci. A my zde v České kotlině si můžeme jen přát, aby u nás bylo těchto statečných a nepoddajných tolik jako u našich krajanů v severním cípu Evropy.