V roce 2004, když jsme vstoupili do Evropské unie, tak jsme si chvíli mohli myslet, že nebezpečí periferizace střední Evropy je zažehnáno. Byl to klam. Kus viny je možná také na nás, že jsem dostatečně nepochopili členství v EU jako příležitost. Ukázalo se, že je pro nás velký problém naučit se pohybovat v evropských strukturách, obsazovat místa svými lidmi, naučit se prosazovat zájmy. Nebyla nám ani dopřána dlouhá učednická léta, protože už v roce 2008 přišla světová krize. Ta začala v Evropské unii oslabovat všezahrnující hodnotový přístup k členským státům. Hledá se řešení, prosazuje se ekonomizující přístup, roste role klíčových aktérů — Francie a především Německa. V EU dochází k posilování tendencí k vícerychlostní Evropě, k budování „angažovaného jádra“. Prostě vytváření nové evropské bipolarity. Další vývoj může původní myšlenku jednotné a celistvé Evropy vážně ohrozit.

„Fiskální dohoda“, výsledek posledního summitu, trochu připomíná historii Schengenské dohody z roku 1985. Není součástí primárního práva EU, jde o samostatnou mezivládní dohodu, a proto není ke vstupu v platnost vyžadována ratifikace všemi signatáři stávajících smluv EU. Je pravděpodobné, že bude ratifikována dostatečným počtem zemí, protože požadované minimum, je alespoň dvanáct států eurozóny. Ovšem tím celý příběh teprve začne! Pojede se po dvou kolejích. Jednou kolejí bude primární právo EU a druhou eurozóna a její pravidla. Když to půjde dobře, tak se po určitém čase koleje znovu vrátí do jedné. Stejně, jako to bylo u Schengenské dohody, bude i fiskální pakt po několika letech začleněn do primárního práva (Velká Británie například dostane výjimku z možné budoucí daně z finančních transakcí).

A pak je tu druhá možnost. Koleje se nespojí a eurozóna se stane novým gravitačním jádrem spojujícím pouze ty státy, které přistoupí na hlubší hospodářskou integrací a nová pravidla hry. Význam původní Evropské unie pak bude klesat. Stejně jako bude klesat vliv a politický význam států, které zůstanou mimo eurozónu.

Na poslední summitu Česká republika k tomuto rozchodu a možné budoucí dezintegraci poměrně výrazně přispěla. Pokud by totiž zůstala stranou dohody jen Velká Británie, nebylo by to vzhledem k jejím specifickým zájmům až tak velké překvapení a hledala by se cesta řešení. Tím, že jsme se k ní přidali, vznikl model 25+2, což je jakýsi zárodek vícerychlostní podoby Evropy.

Ukazuje se, že integrace Evropy a hledání jejího budoucího směřování je otevřený proces. U některých politiků evropského západu může i růst pokušení ponechat některé části Evropy svému osudu. Zvažuje se například, co s Řeckem: Držet v EU, či nedržet? Co je dražší? Ale otázka Řecka není jen úzce ekonomická věc. Hodit Řecko přes palubu může přivodit vyhrocení politické situace v Řecku, může přivést k moci nějakou novou vládu plukovníků a ve svých důsledcích destabilizovat celou jihovýchodní politiku EU, eskalovat kyperský problém a vztahy mezi Řeckem a Tureckem. Celý jeden segment Evropy se najednou může posunout jinam.

Role České republiky by měla být právě opačná, než jsme předvedli na posledním summitu. Měli bychom bránit jakékoli tendenci, která vede k periferizaci střední a východní Evropy. Neměli bychom posilovat ty, kteří mají už delší dobu dojem, že s některými postkomunistickými státy se do budoucna příliš počítat nedá. Právě my jsme měli trvat na tom, že je třeba hledat řešení pro celek Evropy a nepřipustit žádné štěpení. Žije v omylu, kdo si myslí, že nás bude někdo přesvědčovat, pokud budeme chtít jít stranou. Nálada je taková, že o potížisty a nerozhodné nebude velký zájem. Je to ale zrádné pokušení, podlehnout odstředivým silám a myslet si, že z bouře se zachrání loď, která se bude zbavovat zátěže na palubě.

Je obrovská lež si myslet, že zkušeností evropské krize je, že musíme rezignovat na solidaritu a kooperaci. Nejvážnějším úkolem Evropské unie v současné krizi naopak je najít řešení dostatečně solidární a kooperativní, aby udrželo EU pohromadě.

Český premiér před pár dny na ideové konferenci ODS řekl, že sociální stát je v krizi. Pravda je spíš taková, že vlády, jako je ta Nečasova, dělají vše pro to, aby sociální stát do krize dostaly. Snižují odvody do sociální sféry a devastují základní funkce státu. Jak je to s tou údajnou krizí sociálna v Evropě? Kuriózní je, že země s vysokými sociálními výdaji zvládají krizi daleko lépe než ty s nízkými. Příkladem jsou státy jako Švédsko (33% HDP), Finsko (32%), Německo (30%). 

Naopak do krize se dostaly ty země, jejichž sociální výdaje jsou často hluboko pod evropským průměrem 27% HDP na sociální výdaje. Země jako Irsko, pobaltské státy, Řecko, Portugalsko mají poměrně nízký podíl sociálních plateb. Nejvyšší podíl sociálních výdajů z těch zemí, co se potýkají s problémy, má Itálie (25%). Rozsah sociálního státu ve vyspělých zemích Evropy nehraje primární roli jako faktor vyvolávající dluhové problémy. Navíc by bylo zajímavé zkusit kvantifikovat výnosy, které přinášejí veřejné finance k ekonomické a politické stabilitě. Dobrá úroveň vzdělanosti a zdravotní kondice je určitě obrovský přínos pro podnikání a práci. Sociální smír přitahuje investory. Kdo dokáže spočítat škody způsobené například tím, že růst nezaměstnanosti posiluje tendenci k rozpadu rodin. Tak přestaňme vyprávět ty pohádky, jak krizi způsobily veřejné a sociální výdaje.

Udržet evropský sociální model by mělo být úkolem i pro nás tady ve střední a východní Evropě. I přesto že v něm zdaleka nehrajeme dnes první housle: sociální výdaje jsou v ČR hluboko pod průměrem členských států EU, zhruba na úrovni 18-20%. Přitom evropský typ společnosti je výsledek civilizačně-kulturního vývoje, ze kterého jsme sice po určité období vypadli, ale na kterém bychom se měli chtít podílet. Měli bychom se společně s ostatními snažit překonat problémy, před kterými Evropská unie stojí a neměli poslouchat Václava Klause, který říká, že EU je nám překážkou a brzdou. Neměli bychom připustit, abychom z tohoto vývoje vypadli někam na okraj. Bylo by obrovským neúspěchem, pokud bychom se znovu ocitli v podřízeném vztahu k západu, v jakém jsme byli ve druhé polovině 90.let. Nemáme banky ani zvláštní diplomatické vztahy, jako mají Švýcaři, byli bychom pouze periferií Evropy.