Žiju si luxusně? Levněji a jednodušeji

Když zvážíme všechny argumenty pro a proti, zdá se, že bez auta je pro velkou část lidí život nejen luxusnější, ale i levnější a jednoduší. Zdánlivé výhody automobilismu se rozsypou v nárazu s realitou.

„Nezlobte se, asi o půl hodiny se opozdíme, škrábeme a taky se už asi dvacet minut marně snažíme nastartovat,“ říká rozpačitý ženský hlas v mobilu.

Leknu se, že jsem si na osmou ranní z nepozornosti pozval klienty odněkud ze vzdáleného  venkova. Ale ne, na záložce jejich spisu je adresa čtvrti, odkud je to ke mně asi deset minut pěšky. Nakonec je z půlhodiny čtyřicet minut, a další klienti, kteří přišli včas, musejí čekat. Omlouvám se jim, i když by to měl udělat někdo jiný. Toho to ovšem ani nenapadne, stejně jako ho nenapadlo prostě přijít pěšky a bez zpoždění.

Výjimečné kuriozum? Kdepak, stává se to pravidelně a zdaleka nejen v zimě. Už jsem si zvykl čekat na pozdící se klienty, s nimiž maminka, tatínek či starostliví prarodiče místo desetiminutové procházky svěžím jarním parkem (nebo chladivě stinným za horkého léta) půl hodiny krouží prašnými ulicemi, aby našli místo k zaparkování. Nebo kteří se desítky minut dusí v dopravní zácpě a vztekají se na ty, kdo už nejsou ochotni udělat jediný krok pěšky, a kdo ví, jestli to ještě vůbec umí. A samy děti? Ty nad tím nepřemýšlejí - většinou už si chudinky zvykly.

Nevím, jestli si bez auta žiju luxusně (Zbyněk Petráček, „Luxus nemít auto“, LN 3.2.), fakt je, že si žiju levněji a jednodušeji. Na služební cesty jezdím zpravidla vlakem, a navzdory častému opačnému tvrzení zlých jazyků mohu s potěšením potvrdit, že až na naprosté výjimky si už zase lze podle nich řídit hodinky. Pozdě jsem přišel za poslední roky pouze jednou, a to když čekající cestující odmítl nalodit narvaný malokapacitní autobus, který vozmistr zřejmě v přechodném pominutí smyslů vyslal na linku místo běžného.

A když jsem jednou v rozhlasové motoristické relaci zaslechl mnohatisícovou částku, kterou stojí blbý, plastový přední nárazník vozu značky, jejíž název jsem přeslechl, jen jsem se v duchu pousmál. Protože desítky podobných zbytečností kupovat nemusím, nemusím ani počítat každou korunu, nemusím ztrácet čas běháním po všemožných slevách, mohu si místo různých podezřele levných náhražek dopřát opravdu kvalitní potraviny, nemusím šetřit na knihách, na kultuře, na turistice. A navzdory tomu bez problémů a přes četné povinné platby vyjdu s kladným saldem se stejným platem, ze kterého mí motorističtí přátelé neušetří ani korunu.

Mnoho motoristů mi čím dál více připomíná indické fakíry, kteří si (ovšem na rozdíl od těch fakírů z obtížně pochopitelných důvodů) libují v nejrozličnějších způsobech sebetrýznění. Ale vlastně to jejich chování zas tak nepochopitelné není: „Móda nezebe, viď?“, volávala před desítkami let matka na mou pubertální sestru, třesoucí se za mrazu ve vyvzdorované minisukýnce.

p.s. za výše uvedené řádky se hluboce omlouvám všem těm, kdo se bez auta opravdu neobejdou. Jsem si vědom, že tací také jsou.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Filip Zíka - Úsobí

Pondělí, 5.Března 2012, 14:33:44

Moc hezký článek. Vidím to podobně

Martin Veselý - Historik, Ústí nad Labem

Pondělí, 5.Března 2012, 17:38:34

Jsou, bez auta se špatně obejdete třeba když máte tělesně postižené dítě. Nicméně omluvy nejsou třeba, když to jde, rád vyměním auto za vlak a souhlasím, že se zpožděními to již dlouho není tak, jak tvrdí tradice. :-)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 5.Března 2012, 18:17:36

Na tomhle je dobře vidět pluralita představ o svobodě. Pro jednoho je svobodou mít auto a pro druhého je svobodou nemít auto, nemuset se o ně starat. Také se přikláním k názorům pana Hudce. Žijeme celý život bez auta. Ve městě to vůbec nebyl problém. Před pěti lety jsme se odstěhovali na vesnici a všichni nám předpovídali, že se bez auta neobejdeme. Ale obešli jsme se. Jezdíme do práce autobusem, jen o víkendech je to trochu větší problém. Občas se svezeme taxíkem. Zatím mě nejvíc zaskočila situace, kdy jsem se jednou potřebovala dopravit z nemocnice domů (po operaci nohou) a doktor mně vynadal, jak si to představuji, že pro mě nikdo nepřijede autem. Sanitka se přece nemůže dávat kdekomu. A auto má přece dnes každý, nebo aspoň někdo z rodiny, že? Do té doby jsem totiž neměla tušení, že občan České republiky je povinen mít auto nebo aspoň žít v rodinném klanu. Takže v některých záležitostech je to dost problém, to má pravdu pan Veselý.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.