Jsem skeptický vůči ohlašování krize či konce umění

S estetikem a sociologem Pavlem Zahrádkou o tom, jakými způsoby můžeme posuzovat estetickou hodnotu uměleckého díla a co všechno tyto hodnoty ovlivňuje. Může být hodnotově pluralitní postmoderna překonána jiným paradigmatem?

Jakub3

Jakub Vaníček

23.01.2010 08:00

F

Opovrhovali jste tímto uměním? Dokažte, že to vaše je lepší. Foto archiv autora

Vypadá to, že čím urputněji hovoříme o uměleckých hodnotách nebo třeba o závazném kulturním kánonu literárních textů, případně filmů, hudby atd., tím spíše se nemůžeme dohodnout. V čem je zakopaný pes? Jsou estetické hodnoty dány samy sebou, anebo se na nich musí společnost domluvit?

Neshody ohledně estetického hodnocení jsou poměrně častým jevem. Odlišný názor na určité dílo může dokonce vnést rozkol do mezilidských vztahů. Pokud například váš partner či partnerka neprojeví dostatečné pochopení pro vámi oblíbený film či román, může to být varovným signálem, že se k sobě možná až tak nehodíte, jak jste si na počátku vztahu mysleli. Nejde jen o to, že máte odlišný vkus či estetické cítění. Tyto neshody svědčí především o vaší odlišné životní hodnotové orientaci.

Estetické hodnocení nelze totiž oddělit od světa, ve kterém žijeme. Nelze je oddělit od toho, co o tomto světě víme, co jsme v něm prožili a čeho si v něm vážíme. A jelikož je souhrn našich poznatků, zkušeností a hodnot individuálně a kulturně proměnlivý, lišíme se i v estetickém hodnocení. Zatímco někdo, kdo si v životě váží hodnoty peněz, může zlatou výzdobu interiérů zámku ve Versailles označit za nádhernou, někdo jiný, pro koho peníze nejsou v životě příliš důležité, ji může prohlásit za nabubřelou.

Skutečnost, že se nedokážeme na svém hodnocení dohodnout, neznamená, že někdo z nás má lepší či horší vkus nebo že někdo z nás dokáže rozpoznat „pravou“ estetickou hodnotu nějaké věci či události, ale že se na svět díváme z odlišné hodnotové perspektivy. Nejlepší způsob, jak tyto neshody překonat, je začít vyjasňovat důvody našeho hodnocení, a tím umožnit druhým lidem, aby pochopili náš „úhel pohledu“ a případně se začali dívat na svět stejnýma očima.

Neposloužilo dříve členění na vysoké a nízké umění poněkud jiným účelům než rozlišení na „kvalitní“ a „nekvalitní“ umění? Nevyčleňovalo spíše na jedné straně třídu lidí, kteří měli prostředky k tomu osvojit si komplikované sdělení umělce, na druhé straně pak vrstvu těch, kteří se museli zabývat záležitostmi obživy?

Ano, souhlasím s vámi. Hierarchické dělení kultury na vysokou a pokleslou, jak ho známe od druhé poloviny 19. století, mělo především za cíl ospravedlnit a posílit sociální hierarchii, tj. nerovné společenské postavení „masy“ městského obyvatelstva vůči intelektuální a ekonomické elitě. Zajímavou knihu o důvodech vzniku tohoto rozlišení napsal americký historik Lawrence Levine.

Otázkou ovšem je, do jaké míry je rozlišení mezi vysokou a pokleslou kulturou v dnešní době ještě aktuální. Současné sociologické výzkumy ukazují, že lidé s vyšším vzděláním a příjmem tráví svůj volný čas například poslechem dříve opovrhované rockové hudby či sledováním vysmívaného žánru televizních seriálů. Jako příklad může sloužit Václav Havel a jeho záliba v poslechu Rolling Stones.

Kategorie vysoké a populární kultury proto dnes již neslouží ani jako spolehlivý ukazatel sociálního postavení svých recipientů. Staly se historickým přežitkem. Jejich prostřednictvím se nedozvím nic o estetické hodnotě díla ani o sociálním postavení jeho recipientů. Jako mnohem užitečnější považuji vytvoření deskriptivní žánrové kategorie, která by zároveň vytvořila zastřešující rámec pro hodnocení příslušných děl (například některých skladeb Varhana Orchestroviče Bauera), tj. napověděla by nám, které vlastnosti díla jsou vzhledem k dané žánrové kategorii standardní a které naopak proměnlivé a zasluhují si proto naší estetickou pozornost.

Nejen na stránkách literárně zaměřených periodik probíhají polemiky o smyslu umění, o hodnotách, jež by měly být rozvíjeny jako jistý druh dědictví a zároveň i vklad do budoucna. Hovoří se o krizi, v níž se umění ocitlo – a nejen ono, ale i postmoderní, na zábavu orientované myšlení. Mohl byste podpořit nějakým sociologickým výzkumem stanovisko těch, kteří říkají, že tomu tak bylo vždy a že se vlastně vůbec nic neděje?

Osobně jsem skeptický vůči ohlašování krize či konce umění. Podobná šokující a senzacechtivá tvrzení jsou vynášena převážně v rámci té či oné teorie. Spíše než o konci umění svědčí katastrofické scénáře o konci určité normativní představy o umění. Domnívám se, že o kulturním dědictví či budoucnosti umění by neměli rozhodovat pouze umělečtí odborníci a teoretici, ale především všichni, kdo slovo „umění“ v běžné konverzaci používají. Pojem umění je totiž demokratickým pojmem. Každý z nás – alespoň v euro-americké kultuře – může za umění označit věc či událost, která ho nějakým způsobem „oslovila“. Pojem umění je navíc otevřeným pojmem, který dokáže pojmout cokoliv, co splňuje naše očekávání a vyjadřuje naše hodnoty.

Levicově orientovaní myslitelé dříve chápali masovou kulturu jako mocenský nástroj, jímž elita manipulovala s nižšími sociálními třídami. Je tento názor udržitelný i dnes, uvážíme-li například fenomén reklam či spot propagující politickou stranu?

Kritických argumentů vůči masové kultuře je celá řada. Zmíním pouze ty nejdůležitější. Masová kultura byla často kritizována za to, že uměle vyvolává ve spotřebiteli falešné vědomí či falešné potřeby. Podle zastánců této výhrady nepotřebujete k plnohodnotnému životu vlastnit BMW či strávit drahou dovolenou na Kanárských ostrovech, ale neobejdete se bez možnosti svobodné volby, záruky sociální rovnosti a autonomie kritického myšlení. Tento argument ovšem předpokládá, že jeho zastánci dokážou rozlišit mezi tím, co si lidé myslí, že potřebují, a tím, co lidé skutečně potřebují.

Toto rozlišení se proto musí opírat o nějakou filozoficko-antropologickou představu o podstatě člověka. Zde se ovšem skrývá velké nebezpečí, že partikulární zájmy a hodnoty kritiků masové kultury budou vydávány za obecný standard, který je závazný pro všechny ostatní.

Masová kultura byla rovněž kritizována za to, že vede své publikum k pasivitě. Publikum bylo pokládáno za pasivní v tom ohledu, že nekriticky přijímá nabídku kulturního průmyslu. Ukázkovým příkladem této kritiky je kniha amerického publicisty Vance Packarda Skrytí přesvědčovatelé vydaná v roce 1957, která ve své době vyvolala vlnu všeobecné nevole a skepse vůči reklamnímu průmyslu.

Packard ve své knize popisuje psychologické techniky, které firmy využívají v rámci reklamní strategie k ovlivňování lidského podvědomí. Nejznámější jsou příklady běžné filmové projekce, do které byly na zlomky sekund vkládány snímky propagovaného výrobku. Přestože diváci nedokázali tyto vložené snímky kvůli jejich krátkému časovému intervalu postřehnout, technika podvědomého působení údajně vedla k nárůstu prodeje daného výrobku.

Otázkou ovšem je, do jaké míry je představa pasivního a snadno ovlivnitelného publika dnes ještě udržitelná. Americký sociolog Michael Schudson napsal v 90. letech zajímavou knihu Reklama: nesnadné přesvědčování, ve které představil neméně zajímavý argument. Podle něj je reklama účinná a zaručuje prodejní úspěch, přestože nemá žádný přímý vliv na vědomí spotřebitelů či jejich kupní chování. Důvodem jejího úspěchu je víra investorů a prodejců v účinnost reklamy. Jde o ukázku sebenaplňujícího se proroctví.

Marketingová podpora výrobku je pro investory a prodejce signálem úspěchu a důvodem k investování peněz do výroby daného zboží a posléze i důvodem k jeho nákupu. Oba tyto faktory ve výsledku zaručují distribuci a dostupnost výrobku. Zákazník – aniž by byl ovlivněn reklamou – nakupuje pak především to, co je mu v obchodě nabídnuto. Reklamní průmysl je tudíž nepochybně úspěšný v přesvědčování investorů a výrobců, aby si koupili jeho služby. O jeho úspěchu při přesvědčování spotřebitelů, aby si koupili určitý výrobek, lze ale pochybovat.

Výtka pasivity se může ale také týkat průběhu samotného vnímání. Jednotvárné a snadno předvídatelné výrobky masové kultury vedou podle jednoho z hlavních kritiků kulturního průmyslu Theodora Adorna k útlumu reflexe a představivosti. Zakrnění těchto mentálních schopností má podle něj negativní dopad na morální a politické vědomí jedince: Vede ke konformitě, protože představivost je schopností negovat realitu, resp. je nutnou podmínkou jakékoliv sociální změny.

Mnohé výzkumy recepce publika však dokládají, že určité dílo může být vnímáno a interpretováno odlišným (mnohdy opozičním či subverzivním) způsobem, než jaký zamýšleli jeho tvůrci.

Navíc některé ze žánrů masové kultury, jako například rozhlasová hra, přímo vyžadují aktivní zapojení posluchačovy představivosti. S aktivním zapojením divákovy představivosti pracují i tvůrci některých hororových filmů (Ti druzí), kteří záměrně nezobrazují hororovou nestvůru. Počítají totiž s tím, že do prázdného místa si divák zpravidla dosadí to, čeho se nejvíc obává.

Zajímalo by mě, zda dnešní masově sdílené hodnoty mohou působit i nátlakově, ovlivňovat jednání lidí. Určitě by se našly oblasti, kde je jejich diktát nebezpečný.

Mediální obsahy mohou samozřejmě za určitých okolností působit i nátlakově. Zůstaneme-li v oblasti reklamní komunikace, pak jednou z účinných strategií nátlaku je vytvoření obavy, že nebudu svým sociálním okolím akceptován, protože nejsem buď dostatečně štíhlý, nebo nemám svěží dech či vlasy bez lupů a nevlastním moderní automobil. Je-li tato reklamní strategie úspěšná, dokáže kritickou pozornost spotřebitele odvést od propagovaného výrobku a zacílit ji na něj samotného. Mediální formace spotřebitele, který trpí pocity méněcennosti a obavou ze sociálního neúspěchu, může samozřejmě velmi účinně podpořit prodej výrobku, který onen nedostatek či selhání dokáže odstranit.

K budoucím perspektivám. Může se současný stav, nazývaný mnohými jako chaotická postmoderna, měnit a za jakých podmínek? Myslíte, že můžeme předpokládat postupné utužení nějakého ideologického rámce, z něhož by se generovaly závazné kanonické hodnoty?

Možný recept na postmoderní kulturní a společenskou situaci, která se v oblasti estetického hodnocení vyznačuje estetickým pluralismem, rozpadem klasického kulturního kánonu a jeho kritikou z feministických či postkoloniálních pozic, spatřuji v konceptu „estetiky nejistoty“, jehož autorkou je americká socioložka umění Janet Wolffová. Základní problém postmoderního relativismu v otázkách estetického hodnocení spočívá v tom, že diskvalifikuje umělecko-kritickou praxi, tj. neposkytuje žádná kritéria, kterými bychom se mohli řídit v praktických situacích vyžadujících naše hodnocení.

Představte si, že jako člen stipendijní komise musíte doporučit jednoho z uchazečů – začínajícího umělce – na základě jím předložené tvorby. Podle čeho se budete rozhodovat? A jakou normativní platnost budou mít kritéria vašeho rozhodování? Je zřejmé, že tato kritéria si nemohou nárokovat univerzální platnost napříč prostorem a časem. V takové situaci si musíme být neustále vědomi skutečnosti, že naše hodnotící kritéria jsou výsledkem určité společenské diskuse a dohody, a v tomto smyslu jsou nejistá, protože jsou pouze dočasně sdílená. Se změnou společnosti může tudíž dojít i ke změně dohodnutých kritérií.

Mnozí z nás věří v novou, environmentálně smýšlející společnost. Existuje nějaká estetika, případně okruh takto uvažujících estetiků, od nichž bychom mohli převzít hodnotový rámec?

Na tuto otázku by vám lépe odpověděl můj kolega Ondřej Dadejík, který se environmentální estetikou přímo zabývá. Jedním z cílů tohoto nového odvětví estetiky je vypracovat model estetického hodnocení přírodních a kulturních environmentů. V tomto ohledu může environmentální estetika významně přispět k uznání platnosti a důležitosti estetického oceňování přírody či krajiny a k zahrnutí estetické kvality životního prostředí mezi relevantní faktory, podle kterých posuzujeme formování a utváření našeho okolního světa.

Když to přeženu, tak environmentální estetik by se za ideálních podmínek mohl stát vedle architekta, vedoucího stavby a projektanta územního plánu plnohodnotným a nepostradatelným členem stavebního týmu.

Profil:
Pavel Zahrádka působí jako odborný asistent na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se aktuálními tématy a problémy kulturálních studií a analytické estetiky: problematikou lidské krásy, otázkou možnosti a užitečnosti definice umění, estetickými aspekty hospodářské a politické moci a vztahem mezi kulturními a sociálními hierarchickými rozlišeními. Je autorem knihy Vysoké versus populární umění (Periplum 2009).


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.